„O odsunu palestinských Arabů sionisté diskutují od třicátých let,“ říká politolog Barša

Přichystali jsme si pro vás tematickou sérii, která se zaměří na izraelsko-palestinský konflikt v hlubších souvislostech. V následujících dnech vám nabídneme hned šest dílů podcastu Kolaps, v nichž se budeme se šesti hosty bavit o jednotlivých etapách vývoje vztahů izraelského a palestinského obyvatelstva od počátku 20. století až do dneška. V současné české debatě je totiž řada témat zamlžená a je potřeba se v nich zorientovat. V úvodním díle této minisérie se zaměříme na samotný vznik státu Izrael, co mu předcházelo a jak se izraelská společnost vyvíjela v prvních letech své existence.

Izraelský establishment vyhlásil nezávislost v květnu 1948, ale už půlroku předtím dochází k intenzivním bojům mezi izraelskou populací a palestinskými Araby. Následuje první arabsko-izraelská válka, jejímž výsledkem bylo vytlačení až 700 tisíc Palestinců z jejich domovů. Co si představit pod tím, že izraelský stát stál na levicových základech, jaké politické strany jsme zde mohli najít a jaký byl jejich postoj ke konfliktu s původní arabskou populací? Proč došlo k roztržce se Sovětským svazem, který Izrael v jeho počátcích silně podporoval? A jaký byl vztah západní levice k Izraeli v jeho úplných počátcích? O tom všem jsme si povídali s politologem Pavlem Baršou z Ústavu politologie na pražské Filozofické fakultě.

Zkusme začít v roce 1945. Je konec druhé světové války a svět začíná pomalu odhalovat nepředstavitelná zvěrstva páchaná na evropské židovské populaci. Co se vlastně v tu dobu dělo na území dnešního Izraele?

Musíme si krátce připomenout, co se dělo ve třicátých letech. To byl důležitý předstupeň toho, co se dělo po válce. Především druhá polovina třicátých let byla velmi bouřlivá. Roku 1936 vypukla takzvaná arabská revolta. Bylo to povstání proti britskému mandátu Palestina, který se perspektivou palestinských Arabů snažil přizpůsobovat přistěhovalcům z řad evropských Židů. Britská lokální vláda v reakci na to vydala zprávu, kde formulovala svou představu, jak by se ten problém dal řešit. Navrhla v ní rozdělení Palestiny na dva státy. Jedna verze té zprávy zároveň hovořila o odsunu palestinských Arabů. Ta oficiální o tom nakonec nehovořila.

Pro sionisty to byl ale klíčový moment, protože oni na ten odsun mysleli taky. Uvědomovali si, že jich je málo a že je Arabové přečíslují. Když ten konflikt na sebe vzal násilnou podobu, tak se snažili přemýšlet o tom, jak z té situace nějak vyjít ven. Ben Gurion tehdy navrhoval, že mají tu zprávu přijmout, což se taky stalo. Arabové to odmítli s tím, že si nechtějí dělit svou vlast. Obzvláště v Česku je důležité připomínat, že se od této chvíle na uzavřených plénech sionistického vedení neustále vracela otázka odsunu palestinských Arabů. Kdy by k němu mělo dojít, jestli bude dobrovolný, zda bude potřeba násilí a tak dále. Tato otázka tu byla od této chvíle už konstantou, ale dávali si dobrý pozor, aby se o tom nebavili veřejně. Historikové však dokumenty o těchto jednáních mají.

V roce 1939 poté, co začíná druhá světová válka, si Britové uvědomují, že tato jejich pozice není udržitelná. Potřebovali dostat Araby na svou stranu. Tím spíš, že se o něco podobného pokoušelo i nacistické Německo. Britové otočili a vydali takzvanou Bílou listinu, v níž tvrdili, že bude muset vzniknout jeden unitární stát a budou muset omezit židovskou imigraci do Palestiny. To je samozřejmě velmi choulostivé téma, protože v tu dobu už se v Evropě schylovalo k nejhoršímu. Podařilo se jim tímto způsobem imigraci omezit. Sionisté byli taky postaveni před otázku, jestli povstanou proti Británii, která z jejich pohledu zradila Balfourskou deklaraci, která jim slíbila národní domov v Palestině. Ben Gurion a umírněná pravice se nicméně rozhodli, že do tohoto konfliktu nepůjdou. V tu dobu nacismus rozpoutal válku v Evropě a má explicitní antisemitský program. Nebylo v této situaci možné Britům vyhlásit odboj v Palestině. Odboj proti nim vedla jen ta nejextrémnější skupina, takzvaný Sternův gang, známá pod zkratkou Lechi. Skutečně vedli ozbrojený odpor proti Britům, a dokonce se pokoušeli vytvořit nějaké spojenectví s nacisty. Střední proud to nicméně jasně odmítnul.