Je únor. Nad Kyjevem, do kterého přijíždíme celodenním vlakovým spojem z polského Řešova, visí šedá obloha. V trendy kavárně, která se svou betonově šedou omítkou, drahou granolou na snídaňovém menu a lo-fi hiphopovým playlistem neliší od některých „západních“ podniků, pak pročítáme nejnovější zprávy. Armádě se podařilo zasáhnout jedno ze sledovacích a naváděcích letadel, která jsou chloubou ruského letectva. To znamená jediné. Sirény a protiraketová obrana se dnes pod náporem odvety téměř nezastaví. Mosty, nadzemní metro přes široký Dněpr, nákupní centra a veřejné instituce se sice na dobu poplachu zavírají, navzdory hrozícímu nebezpečí ovšem lidé míří do práce. S hodinovým zpožděním a výpadky elektřiny se už zkrátka počítá, ač je to v zaměstnání většinou neomlouvá. Vláda navíc během invaze přijala poměrně ostrá omezení zaměstnaneckých práv s argumentem, že podniky zkrátka nesmějí zavřít.
Po příjezdu do Kyjeva míříme za iniciativou Solidarity Collectives, jejímž hlavním cílem je podpora antiautoritářů, kteří bojují v ukrajinské armádě. Kromě toho se soustředí i na pomoc běloruským a ruským aktivistům, kteří taktéž bojují proti okupačním vojskům na frontové linii.
Jsme teprve v půli cesty na východ za bojovníky z řad levicového hnutí a za anarchisty, kteří se rozhodli přidat k odboji se zbraní v rukou a narukovali do ukrajinské armády. Jiná cesta, jak se přímo účastnit ozbrojeného odporu, totiž neexistuje. Po celodenním čekání v Kyjevě tak nastupujeme na noční lůžkový vlak. Nádraží i vlak jsou plné mlčenlivých vojáků v pixelových maskáčích, kteří stejně jako my míří na východ.
Zimní slunce vyjde až v Doněcké oblasti. Ačkoliv je tady realita pesimističtější, konstantní poměr práce a války se nemění. V Dobropillji, městě vzdáleném šedesát kilometrů od se zemí srovnané Marjinky, trvají poplachy někdy i osm hodin v kuse. Jindy se sirény rozezní nakrátko, avšak každých dvacet minut. Těžba antracitu je na Donbase hlavním zdrojem příjmů, už jen proto se čtyřsměnný provoz nesmí přerušit. Místní se proto představě neustálého přebíhání do krytu už jen ironicky pousmějí. Z malého hornického města v Doněcké oblasti se stal živý tranzitní bod pro vojáky, kteří směřují dál na východ. Předtím, než vyrazí na frontu, si tady nakupují zásoby, vyzvednou zásilky nebo si vyperou v lokální prádelně zřízené pro vojáky. Dále se odsud dá jet všemi už notoricky známými směry: Bachmut, Avdijivka, Vuhledar, Časiv Jar.
Za prvním bojovníkem se vydáváme vuhledarským směrem. Blíž k frontě nás autem veze Oleksandr, dobrovolník, který v Dobropillji vytvořil samosprávné centrum pro drogově závislé. K místním se na kontrolních stanovištích přihlíží s větší shovívavostí. Přestože od promrzlých vojáků vždy zazní ty stejné otázky – odkud jedeme, kam a proč, první checkpointy projíždíme snadno. Blíž k linii fronty zesiluje i obezřetnost a na tom nejvýchodnějším strávíme dobrou půlhodinu.
Samoorganizace v armádě podle anarchisty
S Vovou se setkáváme v jedné z menších vesnic. V civilním životě je novinářem zaměřujícím se na urbanismus, nyní slouží jako příslušník pěchoty v první linii. Jeho anarchistické přesvědčení, jak se později dozvíme, formovala dlouholetá aktivistická zkušenost z antifašistického hnutí. Náš rozhovor vedeme ve vesnici dvacet kilometrů od linie styku.
„Na tuhle válku jsem se připravoval, i když to, že k ní dojde, jsem pochopil až celkem pozdě. Zhruba v roce 2021 jsem se přidal k iniciativě, která spojovala soudruhy levicového a anarchistického přesvědčení a měla za cíl připravit nás na ozbrojený odpor. Se zkušenými instruktory jsme se učili všechny dovednosti, které se můžou budoucímu bojovníkovi hodit. Taktickou medicínu, různé druhy střelby, maskování, základy opevnění. Poslední několikadenní cvičení jsme měli na začátku února 2022. Když pak 24. února začala plnohodnotná válka, nebyla pro mě ničím nečekaným. Odvezl jsem blízké do bezpečných míst, jak rychle to jen šlo, a rovnou hledal všechny varianty, ke komu se můžu ještě ten den připojit. Rodiče zůstali v Kyjevě i přesto, že jsem je přemlouval, aby z města odjeli. Dobře udělali, chatu totiž máme v Irpini.“
Na začátku invaze se Irpiň, prominentní předměstí Kyjeva, stalo jedním z míst, které se ruským jednotkám podařilo při obléhání Kyjeva obsadit. Po osvobození města se pak vyjevily důkazy a svědectví o teroru páchaném na civilním obyvatelstvu. Šlo především o případy mučení, systematického znásilňování žen, mužů i dětí. Kromě násilí na jednotlivcích se při ruském dobývání města staly cílem dělostřelecké palby také celé irpiňské mnohopatrové i rodinné domy. Snímky z deokupovaných měst včetně Irpině, Buči nebo Hostomelu šokovaly svět.
Pomalým krokem procházíme mezi vesnickými domy a povídáme si o dalším profesním směřování Vovy. Na začátku invaze byl součástí praporu teritoriální obrany, která na počátku invaze bránila pozice v Kyjevě. „Kdybych se tehdy snažil vstoupit rovnou do armády, skončil bych nejspíš v kanceláři. Oficiálně se totiž do služby nehodím kvůli zraku. Já jsem ale chtěl do přímé konfrontace s nepřítelem. Snažili jsme se dostat do oblastí aktivních bojů okolo Kyjeva, v Buči nebo Irpini, ale velení odmítlo naši jednotku pustit vpřed. Na Donbas jsme se dostali až na konci další zimy. Tam už jsme v pozici útočníků projeli Soledar, Bachmut, všechna tahle krásná města.“
Po zranění u Bachmutu se Vova nechal převelet právě sem do 58. brigády. Na naši otázku, jestli se jeho oddíl Vataga Bravo 2 skládá především z lidí se stejným politickým přesvědčením, odpovídá, že ne. „Sešlo se v něm ale mnoho lidí především z ukrajinské hardcore scény. Zkrátka se na ni nabaluje prověřený okruh lidí z podobné subkultury.“
Na otázku, jestli se v tak náročném prostředí vůbec dají využívat rovnostářské principy, reaguje s úsměvem: „Je jasné, že o tom, jestli půjdeme do útoku, se tady nehlasuje a neusiluje se o konsensus. Když ale dokážeš své názory a připomínky obhájit, budou vyslyšeny. Kolektivy s podobně vymezenou mírou svobody existují jak ve válce, tak i v běžném životě. Když narukuješ, stát ti dá výplatu, jídlo, zbraně a náboje. Všechno ostatní ale stojí na samoorganizaci, dobrých vztazích s kolektivem spolubojovnic a spolubojovníků a na tvé schopnosti dobře plánovat a plnit bojové operace. Kolektivy jako my chápou hodnotu každého člověka. Netlačíme anarchistické hodnoty na sílu. V těsné spolupráci se nicméně naučíš využívat přirozené dovednosti druhých a neustále je spolu zdokonalujete. Jakmile se do samoorganizace jednotky začne montovat moc shora nebo velení vyučené jen podle sovětských knížek, začne docházet ke ztrátám na životech. Setkáváme se proto i s případy, kdy nadřízení důstojníci pošlou do přímého útoku třeba schopného technologického specialistu, který vůbec není připravený útočit. Armáda je přece jen vertikální struktura, a tak se s těmihle přežitky bojuje těžko. I tak se to nedá srovnávat s ruskou armádou, kde vlastní vojáky střílejí za neuposlechnutí rozkazu.“
Když se pak dostane na téma skloubení internacionalismu a vztahů se zástupci anarchistického hnutí z Ruské federace, vytyčuje Vova hranici dost jasně: „Všechny, kdo na jakékoliv úrovni pomáhají Ukrajině, beru za své soudruhy. Ať už se připojili do našich řad na frontě, sabotují ruskou železnici nebo náborová centra, pomáhají ukrajinské armádě finančně nebo se zapojují do humanitárních projektů na pomoc Ukrajině. Těch všech si vážím, je jich ale bohužel málo. Spousta lidí, kterých jsem si dřív vážil, teď tvrdí, že celá věc není tak jednoznačná, že je vina na obou stranách a že je potřeba vyjednávat. Mírová jednání s Ruskem přitom neznamenají konec války. Jejich plán je všem jasný. Je to naše úplná kapitulace a podřízení ruskému militantnímu imperialistickému projektu. Mobilizovali by nás stejně jako obyvatele Doněcké a Luhanské oblasti a Krymu, kteří se ocitli v okupaci. Stejně tak by nás poslali na další stanovené cíle, třeba Polsko nebo Pobaltí. Zkrátka na všechny, koho označí za nepřátele.”
Přifrontová města jsou pod neustálou palbou raket a dronů
Loučíme se a každý vyrážíme opačným směrem. Saša nás pak zaveze do vedlejšího města, které se stalo terčem pravidelných útoků. Nedávno tady dopadla balistická raketa přímo do budovy městské policie a zasáhla i okolní činžáky a dvůr s dětským hřištěm. Projíždíme na první pohled opuštěné a několikrát viditelně ostřelované sídliště. Nikdo se tady venku zbytečně nezdržuje a přítomnost obyvatel prozrazuje jen prádlo na venkovních sušácích. V ulicích tak potkáme jen pár obyvatel, kteří zase rychle zmizí v panelácích. Okna zasažených domů jsou zalátaná OSB deskami, aby se tamější lidé alespoň částečně chránili před únorovým větrem. Po pár pokusech zachytit zničenou školku, kterou obývá jen smečka hladových koček, začíná být náš řidič nervózní a pokyvuje, ať si pospíšíme. „Vidíte ty plastové plachty Spojených národů? Domy, kde jsou natažené místo chybějící střechy, jsou plné lidí, jinak by se s tím nikdo nedělal.“ Domy, které je mají, jsou na spadnutí. Na výjezdu z města projíždíme kolem chladicí přehrady Kurachovské tepelné elektrárny, která bývala známá jako rekreační resort, kde voda nikdy nezamrzá. Z vysokých komínů teď žádný uhelný dým nestoupá a hladinu jezera pokrývá vrstva ledu. Elektrárna je úplně mimo provoz.
Pokračujeme severněji v Selydove, kde jsou ulice znatelně zalidněnější. Ani tady se ale nevyhneme raketami a drony zničeným chruščovkám, jak se říká zástavbě z konce padesátých let. Zastavujeme u domu, jehož obytnou část nad parterem s obchody rozrazila vejpůl raketa, která očividně mířila na budovu v městské správě o pár metrů dál. Tenhle noční útok a civilní oběti tak měl podle Saši nejspíš na svědomí některý z místních navaděčů, v městské budově totiž pár dní před útokem ubytovali vojáky.
Po rychlé šavarmě ve foodtrucku obklopeném vojáky na jednodenním odpočinku nás Saša odváží pár desítek kilometrů dál od přední linie zpět do relativního bezpečí. V dalších dnech nás čeká přesun za dalším z bojovníků. Když nám pak o několik dní později Vova posílá zprávu, jde o video, které z dálky zachycuje, jak na vesnici dopadají rakety a z domků, mezi kterými jsme spolu pomalým tempem procházeli, stoupají husté sloupy dýmu. Vova mezitím přešel na pozici operátora dronu, ale jiný z členů jeho jednotky ve videu počítá: „Osmá, devátá.“ Po smršti nadávek počítání pokračuje: „Desátá raketa.“
Veganství a ekologie na frontě
My už se tou dobou chystáme na cestu do Kramatorsku, kde se máme setkat s členem Ekoplatformy s krycím jménem Vegan. Od roku 2015 tato ekoanarchistická iniciativa podporuje ochranu životního prostředí a zvířat skrze vzdělávací události a promítání. V neposlední řadě se věnují také pomoci zvířecím útulkům a lidem bez domova. Organizace bojuje se všemi formami útlaku, proto se podílí i na přímých akcích. Po zahájení ruské invaze značná část členů bojuje proti okupační síle přímo na frontě. Konkrétně Vegan byl před vstupem do armády kromě účasti v ukrajinských Fridays for Future také jedním z organizátorů iniciativy Právo na jídlo (Pravo na jižu), zdejší varianty Food Not Bombs. Ta má nicméně v Ukrajině jiné poslání. Namísto antimilitarismu, který je v napadené zemi ze zásady nemožný, prosazuje anarchistické hodnoty, sociální spravedlnost a veganství.
Počet členů Ekoplatformy není známý, a tak ho ani Vegan neprozrazuje. Když se ale dál doptáváme, zmíní, že se od začátku invaze skupina rozdělila na ty, kdo bojují, a na ty, kdo se aktivně věnují dobrovolnictví. „Naše hodnoty sdílíme hlavně prostřednictvím publikování teoretických textů a překladů knih nebo článků. Válka samotná je ve své podstatě ekologická katastrofa. Konkrétních případů ekocidy způsobených ruskou invazí je hodně, například odstřel Kachovské přehrady. Už její stavba v padesátých letech měla pro ekologii hrozné následky. V průběhu dekád se ale v jejím prostředí vytvořil ekosystém, který po jejím odstřelu zcela zanikl. Veliké škody zanechávají boje i na remízcích a polích, o které se bojuje.“
Na otázku, jak se jako ekoanarchista vyrovnává s tím, že na vlastní oči vidí takové škody a vlastně se na nich i podílí, Vegan odvětí: „Samozřejmě je to těžké, ale když nebudeme klást odpor okupantům, ekologii to nepomůže. Z historie naopak víme, že imperialistické státy budou vést další války. Objektivně může tyto problémy v dlouhodobé perspektivě vyřešit jen odboj proti imperialistickým mocnostem. Rusko přestane napadat další státy jen tehdy, pokud jeho současná podoba zanikne.“
Vegan se stravuje rostlinně již sedm let. „Dokonce na frontě, pod ostřelováním a v bojích nezrazuji své přesvědčení. Chci jít příkladem a ukázat, že přejít na veganskou stravu můžou všichni. Pro vymírající a trpící zvířata a přírodu je to důležité.“ Ukrajinské ministerstvo obrany i přes dlouhodobý nátlak zatím nedokázalo dotáhnout projekt vytvoření polních přídělů pro vegany. Proto musí bojovníci spoléhat na dobrovolnické iniciativy, například organizaci Every animal (Kožna tvaryna). Jako bojový medik si tak Vegan s sebou kromě medického batohu na misi běžně balí několikadenní zásoby: ovocné kapsičky, proteinové tyčinky a zeleninové pomazánky, které nezabírají moc místa.
Těsně před odjezdem na frontu nám Vegan u cappuccina vypráví i svou nedávnou zkušenost z přímých bojů: „Byli jsme obklíčení a mého kolegu, také anarchistu, ranil granát. Naštěstí nám přišli naši na pomoc a vše dobře dopadlo. Můj spolubojovník je teď na rehabilitaci. Až do evakuace jsem pak zůstal bez jídla, protože tam zůstal i batoh s veganskou stravou od dobrovolníků.“
S Veganem jdeme po rozhovoru nakoupit zásoby veganských paštik z Česka a čekáme na znamení od jeho jednotky, vydávají se totiž rovnou na výjezd na linii styku. Jeho vzkaz české levici a anarchistům je: „Přejďete na veganskou stravu kvůli zvířatům.“
My míříme na kramatorské nádraží, které bylo na jaře roku 2022 v samé špičce evakuace Doněcké oblasti cílem masivního ruského raketového útoku. Za následek měl šedesát jedna mrtvých a dvojnásobek zraněných. Je to jeden z momentů, jehož snímky obletěly svět a strhly propagandistickou melu. Nádraží dnes funguje v běžném provozu, a na místě dopadu rakety vznikl památník obětem.
Dobrovolnická síť a mezinárodní solidarita jsou pro odboj klíčové
Po příjezdu do Kyjeva míříme za iniciativou Solidarity Collectives, jejímž hlavním cílem je podpora antiautoritářů, kteří bojují v ukrajinské armádě. Kromě toho se soustředí i na pomoc běloruským a ruským aktivistům, kteří taktéž bojují proti okupačním vojskům na frontové linii. Materiálně pomáhají vojákům jako je Vova a Vegan, ale i dalším desítkám lidí, které spojují označením antiautoritáři. Zajímalo nás, kdo všechno se pod tímto označením skrývá. „Například v Charkově teď máme asi 15 lidí, anarchofeministek, ekoanarchistů, lidskoprávních aktivistů, pankáčů. Ti všichni jsou v různých jednotkách. Na Donbase máme okolo dvaceti až třiceti lidí rozesetých po různých oddílech. Všichni z nich sdílejí progresivní hodnoty, horizontálnost a vzájemnou pomoc, a to je pro nás zásadní.“
„Zpočátku byla v Ukrajině také snaha zformovat vojenskou Antiautoritářskou četu složenou pouze z lidí levicového a anarchistického přesvědčení, ale ta selhala. Lidé se přidávali, avšak kvůli byrokratickým průtahům se nedostali na linii styku. Byli to všechno aktivní lidé odhodlaní jít rovnou do první linie, takže začali v určitém bodě odcházet na jiná místa. Naše dobrovolnické hnutí zase začalo pracovat od prvního dne invaze.“
Internacionální solidarita je pro členy Solidarity Collectives základním motorem. Regály s vojenským vybavením v kyjevské centrále z velké části plní zahraniční přispěvatelé. Na dlouhém seznamu jsou i české iniciativy. „Spolupracujeme s poměrně velkým množstvím organizací. Pokud nás podporují, nerozlišujeme, jestli jde nebo nejde o anarchisty. Jsou to organizace různého spektra, můžou to být jak apolitické iniciativy, tak anarchistické nebo levicové organizace. Velmi úzce spolupracujeme například s českou Anarchistickou federací (AFED). Právě včera jsme ze Lvova přivezli auto, které nám pomohli koupit.“
O začátku války mluví jako o chaosu, kdy přijížděla auta naložená čímkoliv, co zahraniční dárci uznali za vhodné. Ačkoli to bylo během totálního deficitu v prvních měsících války potřeba, ne vždy je to pomoc, jaká by byla v daném okamžiku nejvíce potřebná. Horší jsou případy, kdy může mít chaotická pomoc i fatální následky. „Když jsem například přišla poprvé do skladu, byla tam spousta turniketů (tehdy akutně potřebných vojenských škrtidel, pozn. aut.). Až potom, co jsme celou várku odeslali na frontu, se ukázalo, že to všechno byly nevhodné kusy. A takových chyb bylo v prvních dnech hodně,“ povzdechne si dobrovolnice Kseniia. Levné padělky totiž při utahování rány praskají a poraněný kvůli nim vykrvácí. Dál už je ale vývoj pozitivnější, a tak pokračuje: „Pak jsme se trochu profesionalizovali. Začali jsme lépe chápat potřeby našich bojovníků a naučili se organizovat práci efektivněji, i když fungujeme výhradně na dobrovolnické bázi a neplatíme si žádné mzdy. Nově jsme se kromě pomoci vojákům zaměřili i na humanitární pomoc. Pomáháme teď i lidem v blízkosti frontové linie, nemocnicím a dalším institucím. Spolupracujeme s řadou dalších levicových organizací a vytváříme síť.“
Před naším odchodem se kolektiv schází na společnou lekci pájení dronů. „Dříve naše aktivita reagovala hlavně na ty nejžhavější požadavky. Postupně ale začínáme přidávat projekty s dlouhodobým efektem. Mezi bojovníky, které podporujeme, máme i operátory FPV dronů. Máme nápad založit výrobní družstvo, to postupně rozvíjíme a doufáme, že se nám podaří dosáhnout určitých dobrovolnických výrobních kapacit pro stavbu dronů. Momentálně je hlavním cílem projít obecným školením a hotové drony, které budou fungovat na přední linii, odprezentovat našim přispěvatelům.“
S postupem rozhovoru se dostáváme také k tématu upadající materiální podpory ze Západu i toho, že západní levice dosud místy odmítá podpořit dodávky munice Ukrajině. Člen kolektivu Serhij má na to pohotovou odpověď: „Odmítáním dodávek zbraní podporujete postup ruské armády, okupaci a ničení dalších měst. Argumentem, že se nemají Ukrajině dodávat vůbec žádné zbraně, upíráte Kyjevu taky prostředky k obraně vzdušného prostoru před raketovými útoky. V takovém případě bychom teď s vámi byli ve sklepě, anebo bychom tento rozhovor vůbec nevedli. Samozřejmě chápeme tradiční anarchistickou i levicovou kritiku války. Máme v mnoha ohledech odlišné názory. Ale tato válka je absolutně materiální. V její realitě se nemůžete spoléhat na nefunkční dogmata. Naše účast a pomoc bojovníkům a lidem, je naší investicí do budoucnosti. To je to, co v zásadě může zajistit, aby byl v budoucnu levicový politický projekt v Ukrajině reálným.“
Kromě zmiňovaných levicových iniciativ funguje v Ukrajině i v současných doslova bojových podmínkách také řada dalších. Aktivistky a aktivisté činí v Ukrajině těžká rozhodnutí na denním pořádku. Pro mnohé je to i svobodný výběr, jak být nápomocný. Dobrovolnická činnost na podporu civilistů nebo armády je častější první volbou. Iniciativy ale respektují a podporují i mnohdy nenadálá osobní rozhodnutí členek a členů pro vstup do ozbrojených složek. Všechny iniciativy zespodu totiž s vojáky spojují nejen časté osobní vazby, ale i obecná solidarita. Potřeba být ve své činnosti co nejefektivnější je jediným můstkem k tomu, aby byl otevřený imperialismus ze strany Ruské federace poražen. I to je důvod, proč je důležité i z našeho prostředí neustále nahlížet hlouběji do ukrajinského levicového podhoubí. Dávat těmto iniciativám hlas a podporovat je v jejich činnosti totiž znamená, že se nyní i v budoucnu budeme mít od koho učit dobré praxi organizace v krizích, které nás čekají.
Autoři působí na FaVU VUT v Brně.