Foto Česká televize, použito se svolením autora
Režisér Jiří Strach se stylizuje do role srdnatého bojovníka proti „woke“ světu. V záchvatu ochrany tradičních hodnot nosil v minulosti tričko s nápisem Je suis Weinstein, pak tvrdil, že internetové hnutí #MeToo je to stejné, co „veřejné popravy“, a také, že naše společnost se dostává do „klece korektnosti“, čímž se údajně vracíme do padesátých let. Autor dvou dílů populárních pohádek Anděl Páně a nebo televizních detektivek Ďáblova lest a Labyrint, rád mluví o tom, že některé názory jsou dnes schválně umlčovány, zároveň je ale sám prominentním tvůrcem spojeným s veřejnoprávní Českou televizí. Ta v polovině května odvysílala jeho nejnovější snímek Svatá, v němž se znovu spojil se scenáristou Markem Epsteinem a hlavně herečkou Jiřinou Bohdalovou.
Svatá je dost možná psaná přímo na tělo legendární třiadevadesátileté herečky, v jejíž filmografii sice výrazně převládají komediální role (Světáci, Čtyři vraždy stačí, drahoušku), ale občas si odskočí i do vážnějších témat (Ucho, Fany). V novince Stracha a Epsteina hraje Bohdalová spisovatelku Olgu, která v úspěšných knihách popisuje vyrůstání ve čtyřicátých letech v sovětském gulagu kdesi na Sibiři, kde byla zavřená spolu se svojí matkou. V naší současnosti objíždí besedy a autogramiády a varuje mladé lidi před návratem komunistické totality větami, jako „svoboda není výlet na jedno odpoledne.“ Když má po devadesátce konečně získat od prezidenta republiky státní vyznamenání, začne se o její osud zajímat novinářka Dastychová. Ta v něm odhalí nesrovnalosti, které naznačují, že Olga s matkou nebyly v gulagu jako trestankyně, ale jako civilní zaměstnankyně.
Nakonec ale Svatá slouží hlavně jako nezamýšlený komentář k tomu, jak český antikomunismus ztrácí dech a chytá se posledního stébla, byť by jím třeba byla i nepravda.
Epsteinův scénář vychází ze skutečného příběhu Věry Sosnarové, která od devadesátých let objížděla školy jako pamětnice sovětských pracovních táborů, kde ale – jak odhalili historici – ve skutečnosti nikdy nepracovala. V roce 2018 ji Sněmovna navrhla na udělení medaile Za hrdinství, ale kvůli nejasnostem cenu nakonec nedostala. Její příběh jako podvod definitivně popsal o rok později historik Adam Hradilek z Ústavu pro studium totalitních režimů. Sosnarová nejen, že nebyla obětí režimu, ale naopak přijala říšské občanství.
Sosnarová zemřela letos v únoru ve věku 92 let a Svatá si její mírně pozměněný osud vypůjčuje. Mnohovrstevnatý příběh o podvodnici, která si vytvořila falešnou identitu a úspěšně s ní plnila porevoluční poptávku po hrdinech přinášejících svědectví poválečné totalitní zvůle, by možná v rukou lepšího scenáristy a režiséra mohl skončit jako zajímavé drama o vině a odpuštění. Strach a Epstein z něho ale udělali typickou televizní vztahovou bramboračku, která navíc končí pochybným závěrem, že když jde o vyšší dobro, je zcela v pořádku lhát.
Nejlepší lhářka
Spisovatelka Olga žije v domě na malém městě se svojí dcerou Hanou (Lenka Vlasáková), která o osudu své matky a babičky ví jen to, co si přečetla z jejich knih. Sama má komplikovaný vztah s dcerou, která se s jejím exmanželem odstěhovala do USA a nekomunikuje s ní. Obě ženy zároveň sdílí podobný osud – žily s psychopatickými násilníky, ale z toxických vztahů se už nějak vyhrabaly. Agilní důchodkyně Olga si teď užívá svého postavení celebrity, takže když ji začne navštěvovat reportérka Reflexu, ochotně jí znovu vypráví svůj příběh.
Novinářka Dastychová ale už tuší, že v něm něco nehraje, a díky ní to začíná zjišťovat i Hana. Olga sice převezme státní vyznamenání, ale zároveň je připravená pod tíhou důkazů přiznat, že je podvodnice a příběh, který ve svých knihách a na besedách vypráví, patří ve skutečnosti někomu jinému – vězenkyni, která zemřela v táboře. Pak se ale stane něco, nad čím divák musí jen nevěřícně kroutit hlavou.
V Reflexu místo odhalení vyjde oslavný článek a když Olga v závěru konfrontuje novinářku a ptá se jí, proč její tajemství nevyzradila, dozvíme se, že pravda v této kauze zase není tak důležitá. „Výsledkem toho vašeho lhaní je to, že (lidé) poznávají pravdu. Možná jste lhářka, ale ta nejlepší, jakou znám. Vy dokážete skvěle odvyprávět lidskou bolest,“ prohlásí Dastychová a když se jí překvapená Olga zeptá, jestli má tedy lhát dál, dostane odpověď: „Říkejte to, co znáte. A je jedno, z který strany plotu.“
Asi není potřeba si dělat iluze o českém novinářstvu a jeho lásce k pravdě. Reflex je ve filmu použit nejspíš proto, že Jiří Strach pod jeho hlavičkou před lety vedl vlastní talkshow. Zároveň je dobrým příkladem posunu českého mediálního prostoru – časopisu, který v divokých devadesátých letech boural tabu, aby pak ochotně sklouzl do konzervativního bahýnka. V tomto kontextu není zase tak nepravděpodobné, že by jeho redaktorka neměla problém zamést pod koberec lež. Olga je přece hrdinkou antikomunistického odboje a účel (lhaní) světí prostředky (osvětu).
Jiří Strach v rozhovoru pro Deník morální dilema svého nového snímku okomentoval následovně: „Svatá je příběhem o pravdě. O tom, zdali je pravda tou absolutní hodnotou. Václav Havel nás naučil, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Ale není přece jenom láska ještě výš? Láska dokáže odpouštět. Láska dokáže odpustit i lež. A zároveň může mnoho pravd zabít lásku. O tom jsem přesvědčený.“
Mnoho pravdy škodí, proto je potřeba držet obyčejné lidi ve lži, aby se třeba nezačali moc ptát.
Zazpívat si Kalinku
Olga svoji lež Haně ospravedlňuje tím, že musela splácet dluhy po manželovi a živit rodinu v nejistých časech devadesátek. Neustále také připomíná svého nakladatele, který je na prodeji jejích knih závislý. Lží je nakonec víc. V rozhovoru s Dastychovou mluví Olga o svém manželovi-násilníkovi jako o hodném muži, protože „je po smrti a už je to jedno.“ Nepřímo pak své rozhodnutí dává do souvislosti s ochotou vězenkyň poskytovat za jídlo a sucho sexuální služby. V divočině je prostě potřeba využít příležitosti a je nejspíš jedno, jestli je to gulag nebo devadesátkový kapitalismus.
Svatou podkresluje příšerně kýčovitá hudba Michaela Kocába a neméně nevkusné záběry z dronů na venkov. Bohdalová svoji postavu hraje nekomplikovaně jako hodnou babičku, která ráda vypráví příběhy, a je nejšťastnější, když jí lidé naslouchají. Ani na chvíli se nezdá, že by se v ní skrývaly pochybnosti. Buď už si na svoji roli „svaté“ tak dobře zvykla, pravděpodobnější je ale jistá scenáristická neohrabanost. Třeba má ale její komplikované vyrovnávání se s pravdou naznačit bizarní scéna, v níž opilá tancuje na zlidovělou ruskou píseň Kalinka, kterou z nějakého důvodu zpívají v televizi Alexandrovci.
Olga působí jako kladná postava kdykoliv se ocitne ve scéně se svou neurotickou, uštvanou dcerou, která se snaží držet domácnost pohromadě a o svoji vrtošivou matku se stará, seč může. Je to nakonec ona, kdo jediná z hlavních postav Olgu odsoudí, na konci opouští dům a odletí do USA bojovat o smíření se svou dcerou. Zároveň je ale v podání Lenky Vlasákové zahraná jako nesnesitelná hysterička, která má potřebu pořád něco řešit a do něčeho šťourat.
Možná že si Epstein a Strach vůbec nedokázali představit, že by Bohdalová jako česká „herecká instituce“ mohla hrát morálně pochybnou postavu. Proto do příběhu vtáhli novinářku, která dilema ochotně vyřeší za ni. Olze pak stačí, aby dceři slíbila, že další kniha bude o vztahu trestankyně a dozorkyně, čímž se všechno nejspíš napraví.
Televizní drama Svatá mělo zřejmě ambice říct něco velkého o složitém smiřování se s minulostí, ale tvůrcům se do toho zapletlo konzervativní zbožštění rodiny, která je nad vším, i ruská agrese na Ukrajinu, jež nás nutí si znovu připomínat, že Rusové jsou zlo. Jedna postava například mluví o tom, že „dnes je to potřeba dvakrát tolik.“ Zvláštní mentální akrobacií tak film nakonec doskáče až k ospravedlnění podvodu hlavní hrdinky.
Nakonec ale Svatá slouží hlavně jako nezamýšlený komentář k tomu, jak český antikomunismus ztrácí dech a chytá se posledního stébla, byť by jím třeba byla i nepravda. Skrze pointu nakonec tvůrci diváctvu vzkazují, že je v pořádku připomínat hrůzy totality, i kdyby historky stály na vypůjčené identitě. Strachův mediální boj za tradiční hodnoty a svobodný svět bez klece politické korektnosti tady tak dostává dost zvláštní, pokroucenou podobu.
Autor je redaktor Alarmu.