Foto ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY 4.0 DEED
„Hospodský život v Česku se mění. Lidé pijí méně piva i pálenky,“ píše se na webu iRozhlas. „Šesti největším bankám v Česku letos stoupl čistý zisk o pětinu na 17,9 miliardy korun,“ hlásá titulek článku hned pod tím. Zatímco si stále více lidí nemůže dovolit ani pivo v hospodě, banky bohatnou. Stejně jako velké potravinářské firmy nebo uhlobaroni. Proč? Do velké míry jde o výsledek politiky vládního kabinetu.
Zatímco většina vládních ekonomických opatření stavěla na plošném škrtání, v případě bank a energetických firem plánoval kabinet Petra Fialy výjimku. Rétoricky vláda operovala s tím, že jejich „neočekávané zisky“ umožnila válka v Ukrajině a následná energetická krize spolu s inflací. A že je tedy na místě, aby tato odvětví zaplatila svůj díl do společné kasy. Vznikla tak tzv. daň z mimořádných zisků (windfall tax), která byla schválena na podzim roku 2022.
Jako „experti“ jsou v médiích představováni zaměstnanci bank nebo „investiční poradci“, kteří zde vynášejí „odborné“ výroky o tom, jak by zdanění bylo nebezpečné.
Expertky a experti varovali, že je třeba daň zavést i zpětně na krizový rok 2022, jinak se jí banky jednoduše vyhnou. A ačkoliv o této variantě ministr financí Zbyněk Stanjura věděl, rozhodl se platnost posunout a bankám tak cestu k „optimalizaci“ a neplacení této daně prakticky umetl. Místo očekávaných 33 miliard banky za minulý rok na „dani z mimořádných zisků“ zaplatily jen 700 milionů korun. Nevíme přitom, jestli byl Stanjura tak nekompetentní naschvál, omylem nebo něco mezi.
Další pokus
Letos na jaře – po tragickém selhání windfall tax – začal Vít Rakušan a další politici nejen ze STANu, ale i KDU-ČSL mluvit o speciální sektorové dani. Ačkoli podle Rakušanových slov je „asi přirozené“, že banky windfall tax obešly, měly by být se zemí solidární a státní rozpočet posílit. Podle výzkumu společnosti Kantar, který si objednala Česká televize, takovou sektorovou daň navíc podporuje přes sedmdesát procent Čechů a Češek.
S touto vládou mají ale jednoduše smůlu. Stanjura otevřeně říká, že bankovní daň navrhovat nebude. Místopředseda sněmovny a ekonomický expert ODS Jan Skopeček se vůči návrhu rovnou vymezuje a bez přemýšlení přitom přebírá narativy bankovních ředitelů: „Banky by to (buď) přenesly na spotřebitele, to znamená, že by se nějakým způsobem zvýšily poplatky, případně by poskytovaly méně úvěrů.“
Podobné výhružky můžeme slyšet také od ředitele Moneta Money Bank Tomáše Spurného. „My dnes zaměstnáváme zhruba 2700 lidí a samozřejmě to bude mít vliv na zaměstnanost. Bude to mít vliv na počet poboček, to je, řekněme, ta první reakce, jak se snažit zlepšit ziskovost banky, abychom takovou daň byli schopni absorbovat. Druhá reakce bude, a to je samozřejmě součástí konkurenčního prostředí, že budeme muset zdražit naše služby,“ říká šéf banky, která měla jen za minulý rok zisk 5,2 miliardy korun.
Ředitel Monety v podcastu Seznam Zpráv jednoduše vyhrožuje, že pokud jejich zisky vláda zdaní, odneseme to všichni, včetně jeho vlastních zaměstnanců. České banky přitom dlouhodobě patří k jedněm z těch nejvýnosnějších v Evropské unii a svým, v drtivé většině zahraničním, majitelům se nadprůměrně vyplácejí. Z toho ale můžou mít radost akcionáři nebo jejich manažeři, pro nás ostatní to žádný důvod k oslavě není.
Mimo demokratickou kontrolu
Jako „experti“ jsou v médiích představováni zaměstnanci bank nebo „investiční poradci“, kteří zde vynášejí „odborné“ výroky o tom, jak by zdanění bylo nebezpečné. Zároveň když se podíváme na složení hlavního ekonomického poradního orgánu vlády – NERVu, vidíme tam opět jména z velkých bankovních institucí. Prolínání regulujícího státu s bankovním sektorem přitom není nic specifického pro Česko. V roce 2018 odhalila nevládní organizace Corporate Europe Observatory (CEO) podstatný střet zájmů v Evropské komisi. „Čtyři z pěti finančních ředitelů, kteří v letech 2008 až 2017 působili v Evropské komisi, odešli pracovat pro finanční instituce, které měli sami regulovat, anebo pro lobbistické firmy, které tyto finanční společnosti zastupují,“ stojí ve zprávě.
„Bankovní systémy se dějinným vývojem dostaly de facto mimo jakoukoli demokratickou kontrolu. Centrální banky byly vylomeny z organické struktury státu a jsou stále více především smutným dokladem nebezpečí víry v experty a ,nezávislost‘. To nám ostatně dokazuje i Česká národní banka svými kurzovými experimenty. (…) Následkem je mimořádně silné postavení bank a v podstatě celého paralelního byznysu virtuální ekonomiky (tzv. finančních trhů) v hospodářských strukturách států i nadstátních útvarů. Jejich reálný vliv je natolik silný, že jsou schopny ovlivňovat všechny vrstvy rozhodování státu,“ napsal pro Alarm v roce 2019 ekonom Jiří Šteg.
Dokladem tohoto vlivu může být i fakt, že ministr financí Stanjura ve sněmovně minulý rok obhajoval dvouprocentní poplatek bankám za předčasné splacení hypotéky. To by dlužníky stavělo do pozice, kdy by buď museli uhradit navíc velký poplatek, nebo se splacením zbytečně čekat. Když jde o peníze do státní kasy, podobnou vášeň Stanjura obvykle neprojevuje. Čtyřprocentní daň z nabytí nemovitosti označil jako „zbytečnou a nesmyslnou daň, (která) zásadně ztěžuje přístup mnoha lidí k vlastnímu bydlení.“ Daň se zrušila, státní rozpočet přišel o příjem, Stanjura se netrápil. (Samo o sobě šlo o nelogický zákon, kdy daň platil kupující, viníkem tohoto stavu ale byla rovněž ODS, konkrétně Nečasova vláda)
Nic než trh
Zastánci „volného trhu“ rádi mluví o tocích peněz jako o přírodním zákonu, a právě tato rétorika se často objevuje při vysvětlování privilegovaného postavení bank v rámci systému. „Tohle je sektor, který funguje a dává krevní oběh celému organismu. Proč bychom měli zašpuntovávat artérie?“ ptá se v podcastu Hrotu Miroslav Zámečník.
Na jeho chodu však není nic přirozeného nebo nezávislého. Celý bankovní sektor je odvozený od fungování státu, který je garantem předpisů a regulací a který ručí za jejich platnost a vymahatelnost. Banky sice operují na limitovaném volném trhu a navzájem si mohou konkurovat, ale má to několik zádrhelů. Těžko si někdo může vybrat vůbec nebýt klientem žádné banky a nemít účet, zároveň si nemůže každý založit svoji banku na rohu a postupně se vypracovat mezi velké hráče (aspoň ne legálně).
S nárůstem finančního sektoru a poklesem státního dohledu a regulací, se paradoxně veřejná a soukromá moc více a více prolíná. Státy se na bankách stávají závislými, stejně jako banky počítají s asistencemi od států, jejichž dluhy často „drží“. Neexistuje nic jako striktní rozdělení – tyto entity jsou na sobě bytostně závislé, kooperují a pravidla vytvářejí společně.
O tomto jevu píše antropolog David Graeber ve své knize Utopie pravidel. Na jedné bankovní konferenci se pokusil zjistit, zda byl někdo potrestaný za podvody, které vedly ke krachu v roce 2008. Dozvěděl se, že ne. Běžná praxe je, že když někdo spáchá podvod, zkrátka zaplatí pokutu. „Stalo se někdy, že banka musela zaplatit víc, než podvodem získala?“ ptá se Graeber ekonoma pracujícího ve finanční instituci. „Pokud vím, tak ne. Obvykle je to o hodně méně (…) v průměru tak dvacet třicet procent,“ odpovídá ekonom. Tento paradox vidíme i v české společnosti. Zatímco lidé, kteří v nouzi párkrát něco ukradnou, míří do vězení, čachry na finančních trzích, které mají reálné dopady na miliony lidí, se běžně akceptují jako součást „hry“.
Když dlužíte pár stovek korun, můžete být uvrženi do exekuce, ve které je každý váš krok bedlivě sledován a přicházíte o část svých svobod. Finanční sektor je přitom schopný vytvářet pro své privilegované klienty složité systémy výjimek vedoucích do daňových rájů a mimo oči jakékoli kontroly. O tom ale nevíme nic, nebo jen velmi málo. Jen se čas od času můžeme podivit u Panama Papers a jiných velkých investigativ. Stejně tak neviditelná je pak bankovní lobby a její propojení s politiky.
Nepoměr mezi pravidly pro chudé a pro bohaté by rád ještě zvětšil další politik z ODS, ministr spravedlnosti Pavel Blažek. Ten plánuje předložit novelu zákona, která by umožnila „vykoupení se“ bílých límečků z hrozících trestů vězení. Těžko si představíme explicitnější vyjádření třídní politiky ve prospěch nejbohatších.
Bankovní sektor s rekordními zisky se s vládou ODS zkrátka nemusí ničeho bát. Stát sice zoufale potřebuje další příjmy, aby vykompenzoval krizové roky (a třeba taky zrušení tzv. superhrubé mzdy) a poplatil tolik potřebné výdaje například do školství a zdravotnictví, na banky ale nesáhne. A tak mezitím, co si Češky a Češi často nemohou zajít ani na oběd nebo na pivo, protože jejich mzdy jsou moc nízké v poměru k současným cenám, budou banky dál bohatnout a s nimi i jejich zahraniční akcionáři. Stát jim bude dál poskytovat záruky zisků, ze kterých ani nechce spravedlivý podíl na daních, a pokud se ukáže, že někdo při „hře” nehrál úplně podle pravidel, bude mít možnost se z hrozícího trestu vězením jednoduše vyplatit. Tohle je přitom všechno, jenom ne „volný trh“, kterým se ODS ve svých halucinacích zaklíná.
Autoři jsou redaktoři Alarmu.