Foto archiv Atelierdoc, použito se svolením autora
Ve snímku Všichni lidé budou bratři se významný slovenský režisér a scenárista Robert Kirchhoff obšírně zabývá „fenoménem Dubček“. Ambiciózní filmový dokument, který měl na Slovensku premiéru vloni na podzim a na jaře vstoupil i do českých kin, někdy připomíná detektivku. Robert Kirchhoff na pomyslné jeviště vytahuje nejrůznější postavy z politikova pestrého života a kreslí působivou mozaiku osudů, jež dohromady dávají nejen příběh Dubčeka, ale celého Slovenska 20. století.
Snímek diváka provádí od Dubčekova dětství v komuně Interhelpo v Kyrgyzstánu, přes jeho angažmá v odboji na konci druhé světové války až po cestu do vedení komunistické strany a k srpnu 1968. Dojde i na jeho následnou kariéru velvyslance v Turecku, vyhození ze strany nebo porevoluční návrat na scénu. Ve snímku vystupují třeba Karel Vachek, Fedor Gál, Romano Prodi, Peter Zajac nebo Alexandr Vondra. Kirchhoff své protagonisty rád staví do konfrontačních situací a nechá je, aby odhalili svoje skutečné já. Dubčeka film ukazuje hlavně jako symbol, se kterým dnes ochotně manipulují slovenští národovci. Co se ale skrývá za touto maskou?
Na Slovensku už o Dubčekovi vzniklo relativně dost filmů, ať už dokumentárních nebo hraných. S jakým cílem jste vstupoval na toto území?
O to větší to pro mě byla výzva. Na Slovensku nemáme moc historických osobností, k nimž bychom se mohli vztahovat. Alexander Dubček byl člověk jemného vystupování, byl charismatický, mě ale víc zajímal jako člověk vnitřního konfliktu.
Když jsem viděl ty filmy a četl knihy, které o něm vznikly, jsou tak adorační, až se blíží hagiografii. Jako by už za svého života a samozřejmě i po smrti vstoupil mezi svaté. Tvář „rozesmátého Sašenky“ někdy vypadala tak, že je prosvětlená svatozáří a mě napadlo, že to může být i maska. Takže jsem nejdřív uvažoval o Dubčekově tváři. Je skoro archetypální postavou bezmála antických rozměrů. Za milými úsměvy se skrývá v jistém smyslu tragický příběh člověka-politika, kterému se nepodařilo téměř nic, což je ironií lidské existence.
Dubček nikdy nebyl velkým příznivcem Matice slovenské a už vůbec nebyl nacionalista. Byl jedním z mála lidí po Listopadu, kteří byli proti rozpadu Československa.
S těmito zjištěními jsem k postavě Dubčeka přistupoval s úkolem ho demystifikovat, což nemusí nutně znamenat hledat nějaké skandály nebo problematické věci, ale spíš obrátit jeho obraz vzhůru nohama. Tématem filmu je Alexander Dubček jako symbol. Ten, který je zalitý v bustě na náměstí před parlamentem, před Maticou slovenskou nebo v názvech ulic po celém světě. Je zapsaný i v „Lex Dubček“, který schválila Národná rada Slovenskej republiky, a v Ceně Alexandra Dubčeka, kterou rozdává Robert Fico a je na to velmi pyšný. Když jsem si to takhle vytyčil, nezbylo mi než nabídnout také široký politický a společenský prostor.
Jak dlouho trvalo natáčení filmu? Objevuje se v něm i Karel Vachek, který zemřel už před čtyřmi lety.
Film vznikal osm let. Nejdřív jsme měli velké problémy s tím, jak ho uchopit. Nechtěl jsem tam mít mluvící hlavy, raději natáčím v situacích. Mám ty dokumentární „jam sessions“ hrozně rád, situace vždycky něco přinese, lidi spolu komunikují na nějaké téma a něco vznikne. Vyhledávám v těchto setkáních v jistém smyslu hraniční situace.
Uvedl jsem na scénu postavy, které se k Dubčekovi nějak otáčí, ať už tváří nebo zády. Jednou z nich byl i Vachek, který v Dubčekovi viděl sluníčko, jako mnoho dalších v jeho generaci. Byli to lidé, kteří dostali v tom krátkém období pražského jara možnost natáčet svobodně filmy a mají to dodnes spojené taky s Dubčekem.
Kdysi na začátku projektu jsem o Dubčekovi natáčel rozhovor s Vladimírem Mečiarem, ale nic jsem z něho nakonec nepoužil. Vachek si z materiálu vypůjčil jednu scénu, která má asi deset vteřin, a zařadil ji do svého filmu Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie. Poprosil jsem ho, jestli by nemohl vystupovat i v mém filmu a on souhlasil, i když už byl tehdy hodně nemocný. Vachek ovlivnil celou generaci československých dokumentaristů a můj film je také v jistém smyslu poctou Vachkovi.
Snímek začíná v Kyrgyzstánu, kde Dubček jako dítě strávil několik let se svými rodiči v komunitě Interhelpo. Vyprávíte tam příběh, kdy se jako dítě ztratil v poušti a trvalo několik dní, než ho našli. Dokonce jste v Kyrgyzstánu našel několik lidí, kteří si ho pamatovali. Překvapilo vás, že tyto stopy jsou téměř i po sto letech živé?
To je až skoro mystická rovina toho příběhu. Džigiti, ti kyrgyzští pastevci, jsou sunnitští muslimové a když se objeví někdo, kdo vyrůstal v Kyrgyzstánu, jako dítě ho velbloud odnesl do pouště, on se vrátil bez újmy, a ještě se navíc stane světoznámým politikem, tak to berou jako znamení. Pro ně je Dubček něco jako prorok.
V Kyrgyzstánu jsem našel pozůstatky komunity Interhelpo, třeba babičky, které mají československá jména – paní Mareček anebo Golianová. Ty mi vyprávěly příběhy, které znaly od svých rodičů. Ideály komuny Interhelpo jim vštěpovali rodiče, kteří jako pionýři osídlovali divoký východ. Když se v něčem takovém člověk narodí, těžko to může vymazat. Napadlo mě, že nějak podobně musel přemýšlet i Dubček. Přiznat si, že ten idealismus je jen utopie, která selhává, bylo velmi těžké.
Idealismus ale musel nejspíš odložit, když začal v padesátých letech stoupat v hierarchii komunistické strany. Nevystřídal ho pak pragmatismus nebo cynismus?
Je přirozené klást si tuto otázku, protože atmosféra ve straně tehdy rozhodně nebyla soudružská. On ale všechny čistky a politické procesy padesátých let absolvoval bez újmy, dokonce postupoval dál nahoru. Možná ale za tím není nutně bezskrupulózní kariérismus, je dobré si uvědomit, že na to, aby byl úspěšným funkcionářem, měl nejlepší výbavu.
Pocházel z dělnické rodiny, vyrůstal v Sovětském svazu, jeho rodiče byli zakladatelé komunistické strany, odevzdali svůj majetek Sovětskému svazu a vstoupili do komuny. Jeho bratr byl zabit v Slovenském národním povstání jako partyzán, otec přežil válku v koncentračním táboře v Mauthausenu. On sám se angažoval v odboji, byl dvakrát zraněný, málem zemřel. Měl nakročeno do nejvyšších stranických struktur nejlépe, jak je vůbec možné si představit. Navíc se nechoval nijak vyzývavě, před zločiny komunismu zavíral oči a považoval je za „skvrny na slunci“.
Ve filmu máme scénu, kterou jsem našel v archívu – slovenští funkcionáři v roce 1953, když zemřel Stalin, kladou na náměstí věnce ke Stalinově soše a v průvodu za nimi je vidět i Dubček. Tváří se smrtelně vážně. Jeho otec, přestože byl v Sovětském svazu přímým svědkem stalinských let teroru, byl až do smrti obdivovatelem Stalina. Ale Dubček z této pozice ustoupil a stal se obdivovatelem Chruščova, který jak říkával – byl jeho inspirací. Chruščov si ho oblíbil, když zjistil, že mluvil dobře rusky a žil v Sovětském svazu. Když byl na státní návštěvě na Slovensku v roce 1964, nechal zastavit kolonu a Dubčeka si zavolat k sobě do auta: „Kde je ten milý soudruh, který hovoří tak dobře rusky?“ Netlačil se moc kariérně dopředu, prostě se to stalo.
Jak se na něm podepsal srpen 1968?
Brežněv si to poznamenal ve svém deníku – použít a potom zlikvidovat… Dubček se zřejmě domníval, že když poslušně podepíše „obuškový zákon“, zabrání většímu krveprolití, soudruzi mu odpustí a snad mu dají druhou šanci.
Vláčeli s ním, jak se jim zachtělo, a on je následoval. Na krátkou dobu z něho udělali velvyslance v Turecku, načež ho vyloučili ze strany. To byl neuvěřitelný pád pro někoho, kdo byl v podstatě světoznámá postava, patřil do panteonu šedesátých let mezi lidi, jako byli Martin Luther King, JFK nebo Willy Brandt. Byl na obálce časopisu Time.
Dubček se domníval, že Rusové nezasáhnou, že je s Brežněvem kamarád a kamarádi si podrazy nedělají. Ale oni to udělali bez jakýchkoliv zábran. Tehdy určitě musel uvažovat, jestli je jeho bezbřehá láska k Sovětskému svazu opodstatněná. Myslím, že sociálním demokratem se definitivně stal, když se v osmdesátých letech setkal se západními komunisty u příležitosti přebírání čestného doktorátu na Univerzitě v Boloni. Ale to jsou jen moje interpretace.
Dubčekova smrt při autonehodě na podzim 1992 je pořád opředená záhadami. Dokument se jí nicméně dotýká jen lehce.
Původně jsem si myslel, že film by měl začít jeho smrtí a skončit jeho narozením, protože když je někdo symbol, tak se musí na konci narodit a ne zemřít. Nakonec jsem se pro jistotu rozhodl začít narozením a skončit znovuzrozením. Tuto formu inkarnace koneckonců dodržuji v celém filmu – v postavách, místech, rekvizitách. Smrt je přítomná jen v postavě performativního umělce Petera Kalmuse, který během odhalování Dubčekovy busty v parku Matice slovenské udělal svoji performanci, za kterou dostal pěstí a skončil v sanitce. I to je realita Slovenska. Když ho do ní nakládali, napadlo nás, že to můžeme spojit s Dubčekovou smrtí, která dnes paradoxně vyvolává nejvíc otazníků. Zabili ho? A kdo? Byla to nešťastná náhoda?
Okolnostem nehody jsem věnoval minimálně půl roku, bavil jsem se s policisty, kteří nehodu vyšetřovali, dokonce i s řidičem auta a usoudil jsem, že to opravdu byla nešťastná náhoda. Nicméně když se něco takového stane někomu, jako je Dubček, v tak napjaté situaci, během dělení Československa, musíme přiznat, že toto mystérium oprávněně vyvolává otazníky. Pochybnosti tu budou pravděpodobně navždy.
Ve filmu se objevuje celá řada lidí, kteří s Dubčekem přišli během jeho života do styku, ať už je to tlumočnice Tamara Reiman, která byla u jeho setkání s Brežněvem, nebo jeho spolupracovníci z podniku Lesný závod, kam byl „uklizen“ během normalizace. Připomíná mi to někdy detektivní pátrání po maličkých detailech, které nám mohou odhalit jeho skutečnou tvář.
Jsem přesvědčený, že velké dějiny často tvoří takové malé postavičky. A rozhodně jsou pro mě důležité ve své roli paměťového média. Nacházel jsem je v různých historických studiích, anebo jsem na ně narážel náhodou. Třeba ta paní překladatelka je manželkou historika Reimana, se kterým jsem chtěl natáčet. Když jsme se potkali a já zjistil, že jeho žena zažila tuto historku, najednou jsem se začal víc zajímat o ni. Souvisí to s tím, že jsem nechtěl hovořit ani tak o Dubčekovi, ale spíše vytvořit jakousi fresku 20. století. A tito obyčejní lidé mi přišli podstatní nejen jako svědkové Dubčekova života, ale i reálného socialismu.
Některé postavy ale také odhalují tvář Dubčeka, která je možná schovaná za mýty. Třeba to, jak se dokázal při osobním setkání bezprostředně po srpnu 1968 vzepřít Brežněvovi. Tam rozhodně ukázal svoji odvahu.
Traduje se, že Dubček byl zbabělec a zazní to i ve filmu. I já jsem si to nejdřív myslel, ale jak může být zbabělec člověk, kterému při povstání zabijí bratra, sám je dvakrát zraněný, ale jde znovu bojovat. Válka byla sakra zkouška charakteru, musel vědět, že kdyby se to obrátilo, tak to skončí smrtí.
Scéna s Brežněvem při podepisování takzvaných Moskevských protokolů byla oříšek. Jak natočit něco, kde už z přímých aktérů nikdo nežije? Zjistil jsem, že Lordan Zafranović připravuje o Dubčekovi hraný film, takže jsem zavolal producentovi a natočili jsme casting s herci, kteří hráli Dubčeka a Brežneva a jejich dialog byl stenografický záznam z těch jednání. S překvapením jsem zjistil, že Dubčekova první otázka byla, co se děje s lidmi v Československu. A další, že nechce vypadat před lidmi jako pokrytec. Tehdy jsem začal přemýšlet, že v něm asi vážně bylo něco čistého, což je něco, co v politickém prostoru potřebujeme a je to důležité i pro lidi, kteří následují nějaký příklad. Ten rozpor je ale v té lidské kapitulaci po okupaci, která až tak hodná následování nebyla.
Ve filmu se dostáváme i do současnosti, kdy ta role symbolu nabývá někdy až tragikomických rozměrů. Třeba v potyčce demonstrantů na Náměstí SNP s Fedorem Gálem. Jak je vůbec možné, že si Dubčeka přivlastnili slovenští národovci?
Dubček nikdy nebyl velkým příznivcem Matice slovenské a už vůbec nebyl nacionalista. Byl jedním z mála lidí po Listopadu, kteří byli proti rozpadu Československa. On byl federalista. Dnes nicméně jeho socha jako významného Slováka krášlí náměstí před parlamentem. Politici, kteří se k němu vztahují, tento diskurz otevřeli ještě víc do šířky. Byl to hlavně Robert Fico, který tvrdí, že pokračuje v odkazu Alexandra Dubčeka tím, že založil svoji Sociální demokracii-Smer, která z mého pohledu nicméně nese znaky fašistické strany.
Celá ta situace kolem Dubčeka je dnes tak podivně nahnědlá, ale on už nežije a nemůže se bránit. Přivlastňují si ho jako symbol Slováka, který je známý po celém světě. Je mimořádně jednoduché pracovat na své politické popularitě skrze osobu, kterou mnozí lidé mají rádi, protože pro ně symbolizuje lepší část života, který prožili. Je samozřejmě hanebné, že se přiživují na někom, kdo se nikdy jako vehementní nacionalista neprojevoval. I když stál při zrodu zákona o Československé federaci, ale to je myslím jiná záležitost.
Jaké bylo vůbec jeho politické angažmá po roce 1989?
Po pravdě jsem Dubčeka nikdy nevnímal primárně jako politika. Spíše jako výraznou postavu, která v určité chvíli přišla na politickou scénu. Po roce 1989 založil sociálnědemokratickou stranu, tehdy už byl v kontaktu s dalšími evropskými socialisty, jako byli Heinz Fischer nebo Romano Prodi, který se objevuje i ve filmu. Byl zastáncem Evropské unie a v společné Evropě viděl budoucnost.
Vám se s každým filmem daří otevírat společenskou diskuzi, ať už to byl dokument o romském holokaustu Díra v hlavě nebo třeba v případě snímku Kauza Cervanová. Všichni lidé budou bratři už se na Slovensku promítá od loňského podzimu. Jak jste spokojený s jeho „veřejným angažmá“? Podařilo se vám nějak zasáhnout do debaty o Dubčekovi?
Myslím si, že ano. Doufám, že na jistou chvíli teď dají pokoj všichni ti, kteří s Dubčekem zacházejí, jak se jim zachce. Když už nic jiného, tak ten film zpochybňuje jednoduchý náhled na jeho postavu. Vylučuje nebo činí těžšími vznik nějakých dalších jednoznačných portrétů.
Přijde mi, že situace na Slovensku je všeobecně náročná na pochopení, a to i pro lidi, kteří zde žijí. Je náročná na pochopení toho, co lidé cítí, jak uvažují a proč tak uvažují. To je výzva pro mě, abych to dostal do dalších filmů, na kterých doufám budu ještě pracovat.
V mém dokumentu je krásně vidět, jak fikce bledne při střetu s realitou, a to je něco, co zažíváme i na dnešním Slovensku. Realita přináší takové neuvěřitelné impulzy, že fikce nestačí s dechem, zaostává a je směšná. Překvapuje mě, jak se spousta věcí, které jsem ve snímku před několika lety zachytil, střetává s dnešní dobou. Jsou najednou současné. Věřím, že film rychle nezestárne a bude ještě nějak užitečný.