Ještě v prosinci byly mezi hlavními (anebo dobře předstíranými) starostmi lídrů Evropské unie ekonomická stagnace s deflací. Vzduch se chvěl polemikami o zdravotních a jiných standardech starého kontinentu, které se chystala – a stále ještě chystá – transatlantická obchodní smlouva TTIP rozcupovat. Politicky pak – kromě „zaparkovaného“ konfliktu s Ruskem o východní Ukrajinu a mely na přece jen vzdálenějším Středním východě – strašily europředáky například generální stávka v Itálii proti reformám neoliberálního „levičáka“ Mattea Renziho a raketový vzestup radikální levice v Řecku (Syriza) i Španělsku (Podemos). „Jsou horší než komunisti!“ tlačil do titulků český tisk. A „přátelé svobody“ si patrně raději kontrolovali cestovní zavazadla. Ve vzduchy visely změny.
Od středy 7. ledna jako by bylo všechno jinak. Bratři Kouachiové vstoupili s kalašnikovy do pařížské redakce satirického týdeníku Charlie Hebdo a v Alláhově jménu zanechali za sebou hromadu mrtvol. Na jejich pohřbu – tedy na pohřbu zavražděných redaktorů, nikoli do tří dnů eliminovaných teroristů – se pak hrála mimo jiné i Internacionála (patřili totiž ke generaci „snílků“ Pařížského května 1968, která dnes ve Francii představuje kulturní, ale i politický, ekonomický, akademický a mediální establishment). Od té chvíle jsme všichni Charlie (tedy kromě Tomáše Halíka a podobných černých pasažérů liberální demokracie). A nikoho už nezajímá dýchavičný kapitalismus, ekonomické politiky pod vší kritiku a sociální otázka, která nejlepšímu z možných světů navlékla z ostudy kabát.
Postmoderní obrat
Máme jiný a důležitější diskurs. Pomineme-li ovšem vojenské a policejní manévry, přerůstající občas v přestřelky s islamisty, kteří například v Belgii kuli vražedné pikle a síť jejich pomahačů prý sahala až do Řecka. Což je samozřejmě stejná náhoda jako fakt, že německá Pegida (Evropští vlastenci proti islamizaci Západu) založila svoji první evropskou filiálku ve Španělsku, tedy v další zemi, kde bezprostředně hrozí levicová – možná doopravdy levicová – vláda. Buď jak buď, diskurs, to, o čem se mluví a co se přetřásá, je mnohem důležitější. Řeči, texty a parodie všeho druhu totiž přímo vytvářejí skutečnost. Tento postmoderní, neoliberalismem brzy domestikovaný vynález, je ostatně zplodinou osmašedesátnického snění, které somnambulně přehlíží i tehdejší největší stávku všech dob, jíž se zúčastnilo devět milionů francouzských dělníků. Takový Miloš Zeman si dodnes myslí, že smysl Pařížského května spočíval v tom, že skupinky maoistů chtěly dělat bordel. A že se jim to bohužel povedlo.
Všichni jsme Charlie. A nikoho už nezajímá dýchavičný kapitalismus, ekonomické politiky pod vší kritiku a sociální otázka, která nejlepšímu z možných světů navlékla z ostudy kabát.
Máme tedy teď jiný diskurs. V nedělní Partii na Prima TV se představitelé našich muslimů Muneeb Alrawi a Muhammad Abbás marně dušovali, že muslim je přímo z božího zákona povinen zachovávat zákony země, která jej hostí, nesmí nikomu brát život a vnucovat jiným víru, která je přece záležitostí srdce, hlubokého vnitřního úradku. Ministr kultury Daniel Herman opáčil, že doufá, že tomu tak je. A zaúkoloval „rozumné muslimy“, aby sami zarazili násilí, tedy to, jak se „islám objevuje na obrazovkách“, kde se „řežou hlavy“. Rozumní muslimové mají zajistit, aby byli „kompatibilní s evropskou civilizací“. Slova jako řemen. Nad nimi člověk i zapomene řeč. Najednou ani neví, odkud ti islamisté z ISIS dostávají peníze či zbraně a proč vůbec svým obětem navlékají před smrtí oranžové mundúry. Jak je ta pitomá barva mohla vůbec napadnout? Proč má ze všech států ve Washingtonu zrovna Saúdská Arábie největší velvyslanectví?
Prší na nás jeden hluboký podnět za druhým. Ministr financí Andrej Babiš řekl, že při přijímání uprchlíků, například ze Sýrie, musíme „brát v potaz také rozdíl kultur, tradic a hodnot. A právě tyto rozdíly mohou být z dlouhodobého hlediska problém.“ O týden později – rovněž u páně Moravcova stolu – zatoužil premiér Bohuslav Sobotka sdělit, že „si musíme vybírat… imigranty, kteří nám jsou kulturně blíže, jako třeba ty z Ukrajiny či z Ruska“. Ale proč? Vzdálenější kultury, tradice a hodnoty vedou snad lidem ruce k nelidskosti všeobecně a k řezání hlav zvláště? A kultury bližší (například ukrajinská, euromajdanská, ba přímo evropská) jenom k upalování politických protivníků v oděském Domě odborů? Pravda, na to bychom si možná spíše zvykli, jestliže při každé stávce stejně už dávno vždy povykujeme, že „odboroví bossové“ si „berou rukojmí“. A jsou to tedy vlastně – když se to vezme kolem a kolem – teroristé.
My máme diskurs
Ne každý se odváží na hranu šikmé plochy jako náš statečný prezident Zeman. Ten se nedávno poutavě rozmluvil o tom, že i když se radikálové narodí v západní Evropě, dál přísluší spíše k muslimským zemím jako Alžír, Mali a tak dále. „Je tam jakási genetická závislost,“ řekl doslova prezident a dodal: „Zatímco v případě Čechů není problém odlišné kultury, Čech se ve Francii dokáže skvěle adaptovat, viz Milan Kundera, tak lidé z těchto zemí zmíněnou adaptační schopnost nemají.“ Jde tedy o genetiku, a sice o genom celých populací, nebo o jejich kulturu? Anebo kultura znamená genetiku – a vice versa? Tohle je dost důležité, abychom mohli změřit vzdálenost, která podobné úvahy ještě dělí od nacistické eugeniky. A od těch, kteří biologický determinismus, šmízově přikrytý kulturologií, promítají do vysvětlení čehokoli, včetně sociálních problémů. Vybíráte kontejnery a spíte pod mostem? Pak nejste Kundera a nemáte potřebnou adaptační schopnost. „To není kritika, to je konstatování,“ pravil Miloš Zeman zatím „jen“ na adresu „geneticky závislých“ Afričanů. Ale o „nemakačenkách“, kteří jen vegetují na podpoře, už dříve také cosi hlubokého utrousil…
Co je příroda a co kultura, mohlo by být důležité i pro filosofa Václava Bělohradského, jenž v Otázkách Václava Moravce zmínil „kulturní cizince“. A implicitně je vyloučil z demokracie, lépe: demokracii od nich odsunul. „Demokratický stát funguje jen, když sdílíme určité předpoklady,“ řekl. Ale co je přesně „kulturní cizinec“, co „kulturní domorodec“, co člověk vůbec? Co jsou předpoklady jednoho, druhého i třetího? Jiný filosof, Slavoj Žižek, si naproti tomu myslí (a dal to do novin), že problém není v kulturní odlišnosti. „Fundamentalisté jsou naopak prakticky stejní jako my. Přejímají naše standardy a měřítka.“ Takže zase nevíme nic. Královna myšlení, věda o nejobecnějších podmínkách jsoucna, se různými postoji sama vynulovala. Marxistický guru, rozkošatělý filosoficky přetavenou psychoanalýzou, udělal však přesto dojem, když se postavil čelem k masám. Jen co opustil obsazená náměstí Occupy Wall Street, na nichž měl mnoho nezapomenutelných projevů, nyní napsal: „Tihle falešní levičáci obviní každého kritika islámu z islamofobie.“ Ví ještě někdo, o čem je tu řeč?
Ale záleží na tom? My máme diskurs (o islámu, jenž všechno pohlcuje). Ó, my se máme!
Autor je politický komentátor.