Informační portál o výtvarném umění Artalk.cz včera zveřejnil rozhovor s ředitelem Národní galerie Jiřím Fajtem. Týká se mimo jiné finanční situaci této státní instituce. Některé jeho plánované kroky jsou zajisté velice záslužné. Například usiluje o dobrovolné vstupné do galerie, „aby galerijní poklady byly zpřístupněny i těm, kteří si to nemohou ekonomicky dovolit“. Jeho cílem je, aby se Národní galerie stala „živou, provokující a inspirující institucí, která nabízí prostor pro témata spjatá s vizuální kulturou a společností obecně (kritické muzeum)“. Sociálně uvědomělou a po všech stránkách zajímavou galerii bychom si jistě všichni velice přáli. Některé Fajtovy výroky bohužel naznačují, že cena za to bude příliš vysoká a že Fajt půjde za svým cílem celkem bezohledně.
Nedostatek solidarity
V rozhovoru byla řeč především o platech zaměstnanců galerie a o neuspokojivém financování příspěvkových organizací. Fajt tu zmiňuje problém zdejšího „rovnostářství“ a nedostatečné „kategorizace“. Stát si podle něj má zvolit galerie, které by měly být špičkové, a zajistit jim adekvátní podmínky pro práci. Ty ostatní, jak je tu naznačeno, si nic podobného nezaslouží: „Ekonomická kondice České republiky neumožňuje plošně vyvážené a dostatečné financování všech veřejných institucí, tak tomu není nikde na světě, o to důležitější jsou ony priority.“ Znamená to jediné: příspěvek pro Národní galerii může být navýšen jen na úkor jiných.
Navzdory velkým a sympatickým vizím Jiří Fajt v rozhovoru nakonec vystupuje především jako pragmatik, který nemá odvahu věci skutečně změnit a jede podle starých, dobře známých pravidel hry.
Dovolila bych si s ředitelem Národní galerie nesouhlasit. Problémem, s nímž se česká kultura potýká, není ani tak nedostatečné financování jako spíš fatální nedostatek bazální solidarity napříč kulturní scénou. Nehledě na velice prekérní postavení se česká kultura utápí v zuřivém boji o těch pár drobných, které každý rok ministr financí hodí na stůl Ministerstvu kultury. Stojí tu proti sobě živá kultura a velké instituce, Praha, Brno a regiony, umělci proti tanečníkům atd. Místo aby společně – neboť jak je známo, v jednotě je síla – tlačili na to, aby byla kultura financována obecně lépe, snaží se každý urvat si pro sebe co největší díl na úkor těch ostatních. A když se dva perou, třetí se směje. Jiřího Fajta nezajímá situace ostatních, bojuje jen za svůj píseček. A není zdaleka sám.
Práce zdarma
Fajt dále uvedl, že v Národní galerii budou nyní hrát kurátoři mnohem důležitější roli a že hodlá „omladit“ zaměstnanecký tým. To je jistě chvályhodné. Ošidným se ale jeví způsob, jakým bude probíhat nábor těchto mladých kurátorů. Podmínkou jejich zaměstnání totiž má být dobrovolnická práce: „Budeme v mnohem větší míře nabízet praxe pro volontéry (dobrovolníky) při organizaci výstav a uchazeč o kurátorskou pozici bude muset takovou zkušenost prokázat.“ Ukazuje se tak, že Fajtova touha modelovat Národní galerii po vzoru „západních institucí“ může být velice problematická. Takzvaný „internship“ je běžnou, ale zároveň velice kritizovanou praxí v kulturním provozu například v USA nebo Velké Británii. Je to strategie, jež znevýhodňuje sociálně slabší adepty na pozici a zneužívá nadšení a touhu po seberealizaci mladých lidí. Přestává být automatické, že mladý vysokoškolsky vzdělaný člověk má právo na placené pracovní místo, pro nějž je plně kvalifikován. Jeho rodiče či sám adept svými brigádami – vedle svých daní – musí po určitý čas veřejnou instituci doslova dotovat, přičemž to, zda dotyčný mladý kurátor či kurátorka místo nakonec získá, není vůbec jisté. Na jedné straně slibuje Fajt svým zaměstnancům vyšší platy, na druhé hodlá jen dále prohlubovat prekérní pracovní podmínky lidí zaměstnaných v kulturní sféře.
Kultura počtů
Nakonec mluví ředitel galerie o tom, jak je důležité vysvětlovat politikům mimořádný význam naší kultury a přesvědčit je, „že kultura není pouze petentem s nataženou rukou, ale že sama dokáže peníze generovat a vracet je formou daní do státního rozpočtu“. Je smutné, že vrcholný představitel „nejdůležitějšího českého muzea“ jde na ruku ministrovi financí a přitakává tendenci kulturu ekonomizovat. Jedná se o jeden z dalších symptomů tragicky malého sebevědomí české kultury. Kultura není nikdy jen petent s nataženou rukou, což Fajt jistě dobře ví, už kvůli ekonomicky nevyčíslitelným hodnotám, které generuje. Pakliže se snižuje na tuto úroveň, svědčí to o nechuti či strachu postavit se kriticky k počtářskému světonázoru lidí jako je Andrej Babiš nebo Miroslav Kalousek.
Navzdory velkým a sympatickým vizím Jiří Fajt v rozhovoru nakonec vystupuje především jako pragmatik, který nemá odvahu věci skutečně změnit a jede podle starých, dobře známých pravidel hry. Jenže právě tato pravidla dovedla českou kulturu tam, kde se nyní nachází – na samý chvost společenského zájmu. A z této pozice ji nedostane ani „živá, provokující a inspirující instituce“, bude-li dále prohlubovat problémy české scény namísto hledání cest k jejich řešení.
Autorka je kurátorka, kritička a redaktorka A2larm.cz