Český národ je nejvíce ateistický na světě. Tak se aspoň rádi vnímáme. Vzedmutí odporu vůči imigrantské vlně ale ukazuje na přesný opak – totiž na bytostně náboženský charakter české společnosti. Náboženskou mentalitu totiž nelze zredukovat na víru v nadpřirozený princip. Na mysli nemám povrchní argument, že odmítat boží existenci je také projevem víry, tudíž ateismus je náboženství, a už vůbec nechci tvrdit, že tváří v tvář údajným muslimským choutkám na ovládnutí Pražského hradu české obyvatelstvo objevuje své křesťanské kořeny.
Když se zeptáte těch, kteří mají obavy z příchodu většího počtu imigrantů z třetího světa, čeho se vlastně obávají, s vysokou pravděpodobností uslyšíte, že „nám vnutí cizí způsob života“, nebo že je jejich kultura „neslučitelná s tou naší“. (Zmínky o „zatížení sociálního systému“ nechávám stranou, k úvaze dávám pouze, že tyto řádky píšu jako ekonomický imigrant z přistěhovalecké čtvrti čtyřmilionového města s polovičním HDP než Praha, které se rozhodlo na imigrantech postavit svou budoucnost.) Těmto lidem připadá nebezpečně naivní představa „sluníčkářů“, že stačí s vlídným úsměvem příchozím nabídnout otevřenou náruč a nákladné sociální programy integrace a rázem dojde k harmonickému „multikulti“ soužití na věčné časy. Hrozí se dne, kdy počet muslimů ve společnosti dosáhne krizového bodu a kdy začnou být legitimní jejich nároky na zavádění muslimských norem do společnosti.
Nelze přehlédnout osudový charakter této logiky, která je zjevně inspirována vulgárním darwinismem. Podle ní je muslim odlišný živočišný druh, který se množí rychleji než původní obyvatelstvo, a získává tak v boji o zdroje evoluční výhodu. „Naše kultura“ pak získává auru vyspělosti a nadřazenosti v protikladu k hrůzám Sýrie a Iráku.
Fanatismus bez víry
Oponenti islamofobie se rádi vysmívají těmto argumentům uváděním křiklavých příkladů oněch údajně vyspělých forem českého života („pivo, bůček, bedna“), kterým holdují často právě nejhlasitější obránci vlasti. Takové vysmívání ale pochopitelně uvažování dotčených nijak nezmění, a to nikoli snad kvůli jejich mentální omezenosti, ale právě kvůli náboženskému charakteru chování oponentů. Člověk je bytostí zvyku a zvyky do značné míry unikají vědomé racionální kontrole.
Největším nebezpečím islamofobie je tak to, že se může stát sebenaplňujícím proroctvím.
Každý z nás si od narození postupně osvojuje automatismy a vzorce reagování na okolí, které umožňují přizpůsobit se dynamicky se proměňujícím podmínkám. Kdokoli, kdo kdy zkoušel zbavit se zlozvyku, potvrdí, že změnu chování si nelze pouze přikázat, ale že jde o bolestivý proces rekonfigurace polovědomých reakcí a každodenních rituálů. Na lidské společenství pak můžeme nahlížet jako na komunitu, která přežívá díky sdílení a reprodukci obyčejů a norem chování. V této perspektivě není náboženství výkladem povahy reality konkurujícím vědě nebo soukromým morálním vodítkem, do kterého nikomu nic není, ale historicky osvědčeným nástrojem udržování norem chování. Dává v podstatě možnost tyto normy systematizovat a pojmenovat sankce a odměny.
Jednou z ústředních moderních úzkostí je obava, co si počít s morálním vakuem po odkouzlení světa, který provedla moderní přírodověda. Jak bude společnost fungovat, když ztratila kompas orientující kolektivní život? Ukazuje se ale, že náboženský impulz nikam nezmizel ani v údajně odkouzleném světě, a to prostě proto, že je člověk bytostí zvyku a nemůže se bez něj obejít. Agresivní „noví ateisté“, kteří dávají do kontrastu k náboženskému tmářství výdobytky vědeckého poznání, se často těžko smiřují s tím, že iracionální stránka člověka je nevykořenitelná, že rituály a pověry prostupují lidský život, dávají mu rytmus a směřování a že tento náboženský impuls nelze jednou provždy vymýtit. Aby společenství lidí mohlo existovat, potřebuje sdílený rámec hodnot, které jsou internalizovány každým jedincem v průběhu dospívání a umožňují jeho integraci a přežití. Jak ukazují různé moderní sociální teorie od Marxe po Foucaulta, reprodukce hodnotových rámců není však ani zdaleka harmonická a podléhá mnoha často protikladným vlivům.
Vzorce chování
Osvícenský projekt, jehož dědictví se často dovolávají odpůrci islámu, sází na to, že se lidé pokusí nad touto reprodukcí převzít alespoň částečnou kontrolu. Revize „ideologií“ a „předsudků“ je součástí tohoto civilizačního snažení. To jde ovšem lidstvu proti srsti: zažité normy chování jsou neoddělitelnou součástí každého z nás a útok na ně je útokem na naši integritu.
Není náhodou, že nejvášnivější bývají hádky o vkusu: útok na mé hodnotové preference je útokem na mě samého, na mou formu života. Ale vkus, jak všichni vědí, se časem mění. Právě proto, že nemáme plnou kontrolu nad souborem sdílených hodnot (navíc často sdílených jen částečně), nemáme ani plnou kontrolu nad jeho stabilitou.
Pomalé změny ale snášíme snáz než vidinu přeměny radikální. A odtud obavy z islámského nebezpečí jako akcelerátora změn. Zvrhávají se ovšem v náboženský fanatismus tam, kde podléhají iluzi souboje kulturních monolitů, kde získané vzorce chování jsou vnímané jako součást DNA, takže kdo jednou vyrostl ve víře v ženskou obřízku nebo zahalování žen, tuto víru si vezme do hrobu a předá potomstvu skrze své chromozomy.
Největším nebezpečím islamofobie je tak to, že se může stát sebenaplňujícím proroctvím. Ti, kteří přicházejí kvůli přežití nebo za šancí důstojnějšího života a setkají se s izolací a diskriminací, se tím spíš budou držet vyhrocené podoby hodnot, které definovaly jejich životy ve společenstvích, z nichž přišli. Ti, kdo páchají ve jménu islámu v Evropě útoky proti bezvěrcům, jsou často těmi, kterým nedokonalý integrační systém upřel budoucnost. Podléhají náboženskému impulsu se stejným fanatismem jako mnozí z těch, kteří při sčítání lidu do kolonky náboženství vyplnili „bez víry“.
Autor působí na Svobodné univerzitě v Berlíně.