Začátek roku 2016 ukázal, že nuda ve světové ekonomice opravdu nehrozí. O progresivitě Světového ekonomického fóra v Davosu, které dotváří lednový kolorit, si netřeba dělat iluze, ale řadě témat se prostě vyhnout nešlo. Ani nerovnostem, ani nástupu čtvrté technologické revoluce, propadu cen primárních komodit či volatilitě na finančních trzích.
Mezi bublinou a depresí
Iracionalita finančních trhů se projevila v případě Číny, kde jste při některých „analýzách“ mohli získat dojem, že velmi vysoká míra investic (spjatá s vysokou mírou úspor) je zcela nový jev. A podobně zábavné jsou i další kratochvíle. Například se můžeme dočíst, že že čínský růst (6,8 procenta) je určitě vyšší než reálný, zatímco v letech, kdy byl oficiálně vykazován okolo deseti procent, se zase pravidelně říkalo, že reálné číslo je určitě mnohem vyšší a že ho Čína záměrně podhodnocuje.
Přelomové období, do kterého jsme vstoupili Velkou recesí 2008 a odkládáním řešení dlouhodobých a závažných nerovnováh ve světové ekonomice, bude pokračovat.
Trhy tíhnou k tomu být maniodepresivní, říká výstižně americký ekonom Nouriel Roubini. Zmítají se mezi nadměrným optimismem (bublina) a depresí ve stylu „ach pryč, ach pryč je všechno“. V jedné takovéto „korekci“ se nachází i primární komodity – na prvním místě ropa. Ropní producenti naříkají nad iracionalitou trhů, i když je zde na místě ocitovat ekonoma Johna M. Keyenese: trh může být iracionální déle, než vy zůstanete solventní.
Je také zajímavé sledovat nadšení z Indie, která po dlouhých letech růstově překonala Čínu (7,4 versus 6,8 procenta); jen by si někdo mohl všimnout, že indická ekonomika je pětkrát menší než čínská. Uvědomme si, že nadvláda finančních trhů nad reálnou ekonomikou je totéž, jako když svěříte řízení auta, v němž jedete, maniodepresivnímu psychotikovi, který se bude během jízdy rozhodovat, jestli pojede 250 kilometrů za hodinu, anebo jestli to s vámi napálí přímo do stromu.
Ale i bez turbulencí na finančních trzích nuda nebude. Například guvernér Evropské centrální banky (ECB) Mario Draghi v již zmíněném Davosu ujišťoval, že existuje ještě značný prostor pro akce ke zvýšení míry inflace. To je ale vzhledem k záporné depozitní sazbě ECB (-0,3 procenta) a pokračujícímu kvantitativnímu uvolňování poněkud odvážné tvrzení.
Hrubé domácí štěstí
Deník Wall Street Journal se zase domnívá, že více než pětiprocentní propad objednávek u zpracovatelského průmyslu není známkou krize, protože koneckonců sektor finančnictví a nemovitostí je stejně více než o třetinu větší. A zcela aktuálně: Japonsko se – podobně jako Švýcarsko či Dánsko – ponořilo do oblasti záporných úrokových sazeb (-0,1 procenta), která dále ukazuje bezmoc monetární politiky.
Přelomové období, do kterého jsme vstoupili Velkou recesí 2008 a odkládáním řešení dlouhodobých a závažných nerovnováh ve světové ekonomice, bude pokračovat. Vyspělé země jsou postupně stavěny před změny, jež přinese robotizace a internet. A rozvíjející se země budou nuceny provádět hluboké restrukturalizace svých ekonomik, které nejsou bez rizika (Rusko, Čína).
Na Islandu bude pokračovat diskuse o měnové reformě, zatímco Švýcaři si rovnou zajdou k referendu rozhodnout, jestli budou komerční banky mít právo tvořit peníze úvěrovou emisí. I když je možné si přečíst kritické hlasy, že většina lidí nebude chápat, o co vlastně jde (což je tristní zjištění), a že je tím pádem referendum zbytečné – to přece jen představuje významný posun.
A v rámci setrvalé stagnace vyspělých zemí (i přes čarování v měnové politice) možná občas silněji probleskne otázka, zda opravdu potřebujeme pořád růst měřený HDP, nebo zda bychom se – podobně jako Bhútán – neměli raději věnovat kategorii nazvané „hrubé domácí štěstí“.
Autorka je ekonomka.