Poslední dny víří vody (nejenom) frankofonního prostředí akademický skandál. Dvěma francouzským filosofům se podařilo uskutečnit novodobou variantu Sokalovy aféry – propašovali do akademického časopisu Journal of Badiou Studies vyfabulovaný článek, který úspěšně prošel recenzním řízením. Díky textu Jakuba Horňáčka se teď aféra může stát součástí i české mediální debaty, navzdory tomu, že čtenářů Badioua je u nás jako šafránu a do českého jazyka byly zatím přeloženy jen dvě z jeho menších knih. Pokud by daná aféra nevzbudila tak velkou mediální pozornost, nemělo by asi ani smysl se jí příliš zabývat, Badiou je ovšem mediální i akademickou celebritou (a to nejen ve Francii, ale i v anglofonním prostředí, kde se jeho dílům věnuje čím dál větší množství odborníků), takže nastalá situace způsobila nemalý poprask, díky kterému už není možné celou kauzu jednoduše smést ze stolu, a naopak si žádá vysvětlení.
Proč se střela minula cílem
Terčem nevybíravých kritik se staly v minulosti mnohé z hlavních postav francouzské filosofie – ať už to byl Jacques Lacan, Gilles Deleuze s Felixem Guattarim, Jean-Paul Sartre, Michel Foucault, Julia Kristeva nebo třeba Jean-Francois Lyotard či Judith Butler. Právě osobnosti obvykle spojované s francouzským poststrukturalismem a obecněji s postmoderním myšlením, bývají nejčastějším terčem výpadů, které je obviňují z mlžící žvanivosti a tmářství. Tyto útoky bývají často vedeny z vědeckého prostředí, například z pozic angloamerické analytické filosofie, která naopak klade důraz na co největší jednoduchost a argumentační srozumitelnost. O to více je ale absurdní, že se terčem podobné intervence stal právě Badiou, který se více než kterýkoliv jiný frankofonní myslitel loučí s „postmoderní“ podobou filosofie. Namísto květnatého až halucinogenního stylu, který známe třeba z Deleuzových svazků, se u Badioua setkáváme s daleko transparentnější argumentací a snahou vybudovat vnitřně koherentní systém, který staví na jasně daných axiomech.
Pokud by sami autoři nerámovali svoji intervenci jako zesměšnění Badioua a jeho teorie, mohlo by se jednat o velmi vydařený trolling jednoho rádoby odborného žurnálu.
Proč si tedy vybrali autoři článku právě jeho? To se patrně nikdy nedozvíme, nicméně nad celou iniciativou se vznáší nejen otazníky, ale i několik vykřičníků. Ačkoliv je Badiou postavou nepochybně protežovanou francouzskými médii, stejně jako akademickou scénou, má spíše pověst zlobivého dítěte francouzské filosofie. V době, kdy i tato „královská disciplína“ stále více směřuje k fragmentarizaci a specializaci, přichází Badiou s provokativní antitezí: vytvořit velký zastřešující myšlenkový systém, opřený o moderní matematiku, který by zahrnul tak odlišné sféry, jako je umění, politika, věda nebo láska. Ba co víc, vyzývá na souboj „postmoderní skepsi“ a směle prohlašuje, že existují věčné a univerzální pravdy, a to právě v oněch čtyřech nastíněných oblastech – tedy pravdy lásky, pravdy vědy, pravdy politiky a pravdy umění. Podobné teze samy o sobě vyvolávají pobouření a je to tak v pořádku – naopak by bylo podezřelé, kdyby tomu tak nebylo.
Taková filosofie bude vždy trnem v patě všem těm, kteří chtějí mít jednotlivé segmenty teorie i praxe pečlivě odděleny – věda pro ně vždy musí být jasně oddělená od umění, umění od politiky atd. Ke tření mezi nimi pak nedochází právě díky tomu, že jednotlivé intelektuální skleníky respektují své hranice a nelezou si navzájem do svých vyznačených teritorií. Na jednu stranu jde o pochopitelné rozdělení, na stranu druhou ovšem může zavánět určitým intelektuálním autismem nebo alespoň zpohodlnělostí, a tak není divu, že se objevují pokusy o prolomení těchto diskursivních železných opon.
Do světa, kde si na svém písečku hraje matematika, vedle na hřišti umělci objevují nová zákoutí postkonceptuálního labyrintu a v patřičné vzdálenosti od nich se děje politická teorie, Badiou příliš nezapadá. Jakkoliv na jednu stranu respektuje svébytnost každé z těchto oblastí, snaží se zároveň utvářet z pozice filosofie určitou obecnou teorii, která usouvztažňuje tyto sféry a neváhá tak ve svých dílech používat jazyk postcantorovské teorie množin společně s poetickými figurami Fernanda Pessoy nebo Stéphana Mallarmého.
Mnohé politické i intelektuální kruhy ovšem Badiouovi nehodlají odpustit to, že jako radikální levičák kazí francouzskou mládež a obávají se jeho vlivu ve veřejném prostoru. Je pro ně jednoduše politickým nepřítelem, a tak si neberou servítky znovu a znovu připomínat jeho maoistickou minulost a inklinaci k čínské kulturní revoluci, aniž by si dali tu práci zjistit, co že to v jeho podání vlastně znamená. Mnohé z bojů, které jsou proti Badiouovi na mezinárodním poli vedené, jsou tak čistě politického charakteru a jako takové jsou pochopitelné a legitimní – politika není boj argumentů, ale spíše mocenských sil, což lze ostatně docela dobře chápat a nikoho to nemusí zvedat ze židle.
Ve světlech reflektorů
Co si ale počít s autory hoaxového textu Anoukou Barberousse a Philippem Hunemanem? Jak je možné myslet vážně útok na marginální a nekvalitní Journal of Badiou Studies jakožto útok na Badioua samotného? Pokud by sami autoři nerámovali svoji intervenci jako zesměšnění Badioua a jeho teorie, mohlo by se jednat o velmi vydařený trolling jednoho rádoby odborného žurnálu. Mohlo by se jednat o zcela relevantní, zábavnou a nepochybně přínosnou institucionální intervenci do toho, jak pokrytecky fungují některá periodika, která se zaštiťují svou odborností a erudovaností. Namísto toho se z celé kauzy stal bulvár pro intelektuály a příležitost pro praní špinavého prádla na veřejnosti. Každý, kdo má s Badiouem nějaký problém, od francouzských republikánů až po nemalou část akademického establishmentu, teď může prožívat jakýsi pocit zadostiučinění, který se ale neopírá o cokoliv reálného.
Sami autoři hoaxu ve svých reakcích odmítají přímou konfrontaci s Badiouovou teorií, která by byla – jak je citováno v textu Jakuba Horňáčka – „únavná a také nekonečná, protože výchozí pozice obou stran jsou příliš vzdálené na to, aby došlo k nějakému rozuzlení“. Pokud mají filosof biologie a moderní německé filosofie společně s profesorkou dějin filosofie fyziky pocit, že tímto způsobem smysluplně vstupují do akademické debaty nebo veřejného prostoru, na který má podle nich Badiouova hantýrka špatný vliv, pak se dost možná zaplétají do svých vlastních sítí. Filosofové ze Sorbonny a Université de Lille předem vylučují možnost, že by Badiouovu teorii podrobili radikální kritice, která by alespoň hypoteticky mohla vést k její revizi nebo rovnou odmítnutí, a na místo toho volí nelegitimní zkratku, která je na několik dní dostane do světel reflektorů, což je asi jediný reálný výstup, který lze od celé situace očekávat.
S Badiouovým systémem se nelze vyrovnat tímto způsobem. Sokalovské demaskování nesmyslného hermetického žargonu, které si svého času získalo celosvětovou pozornost, si tentokrát volí špatný terč, protože Badiou do této kategorie vůbec nespadá. On není nepřístupný filosof, který by více mlžil, než vysvětloval, od toho jsou tady jiní. Postmoderní prázdná rétorika, na kterou útočili racionalisticky založení anglosaští myslitelé, je jedním z deklarovaných terčů Badiouova systému. Není ostatně náhodou, že je to právě Badiou, kdo si získává spoustu příznivců právě v angloamerickém prostředí, které je jinak k postmoderní evropské myšlenkové tradici docela skeptické.
Příliš velké sousto
To všechno vede k určitému podezření – vzhledem k tomu, že Badiou vůbec není představitelem nějaké prázdné a nabubřelé hermetiky, ale naopak jejím nesmiřitelným nepřítelem, je na místě se domnívat, že záměr autorů byl podstatně méně ctnostný, než jak jej prezentují.
Sám Badiou se ale k věci vyjádřil bohužel velice nediplomaticky – ve zkratce řečeno obvinil autory poněkud samolibě z resentimentu a naprosté ignorance. Útok, který jej nařkl z toho, že matematiku ohýbá k nepoznání, protože jí sám ve skutečnosti nerozumí, Badiou odráží dopisem jednoho z největších francouzských matematiků Jeana Dieudonného, který jeho práci vášnivě kvitoval. Jednou věcí je ostatně s Badiouem nesouhlasit co do způsobu, jakým matematiku aplikuje ve filosofii, a jinou věcí je obviňovat jej z neznalosti. Zatímco relevantní kritika jeho užití matematiky by potenciálně mohla přinést své ovoce, obviňování Badioua z nekompetence jen zesměšňuje autory textu, protože je sama o sobě neudržitelná. Autoři si tu vzali možná příliš velké sousto.
Badiou tak možná měl raději vyzvat své nactiutrhače, aby namísto prázdných gest skutečně podrobili jeho systém seriózní kritice a poukázali na konkrétní místa jeho práce, u kterých se domnívají, že se zde jen prázdně žvaní. Takové kritiky ostatně už dnes existují. Pokud by ale takto vrženou rukavici Barberousse a Huneman zvedli, mohlo by se docela dobře stát, že by se jim jejich pokus o zesměšnění vrátil zpátky jako bumerang.
Autor je spolupracovník redakce.