Během prvních sta dní prezidentství Donalda Trumpa jsme byli svědky objevu „alternativních faktů“ – například že si prezident USA pamatuje, jaký měl dezert na večeři s čínským protějškem, ale už ne to, kterou zemi se během ní rozhodl bombardovat. A ukázalo se také, že Jiří Ovčáček není jediný exemplář svého druhu.
Americký prezident pokračuje v šíření naprosto nesmyslných a nepodložených informací. Obvinění, že Barack Obama nechal odposlouchávat jeho předvolební tým, a to ve spolupráci s britskou tajnou službou, nebo že pro Hilary Clintonovou hlasovaly miliony lidí nelegálně, jsou jen dva příklady z mnoha. Není se čemu divit – byl to právě Trump, který významně napomohl tomu, aby se „post-pravda“ stala slovem roku 2016. Jeho tweety, vyjádření jeho poradců a tiskového mluvčího Seana Spicera jsou pro politickou kulturu toxické. Daleko nebezpečnější jsou ale reálné politiky, které prosazuje, a lidi, kterými se obklopuje.
Sekáč, který se nezakecá
Od každého politika se po zvolení očekává, že zmírní některé své sliby nebo od nich ustoupí, protože jsou v konfrontaci s realitou neprosaditelné. Donald Trump tak již ve své vítězné řeči po zvolení ocenil přínos Hilary Clintonové a později prohlásil, že už ho její trestní stíhání nezajímá. Další obraty jsme mohli zaznamenat v zahraniční politice, kdy NATO již není zastaralé a Číňané nejsou měnovými manipulátory. Můžeme se ale jen dohadovat, jak dlouho na těchto pozicích setrvá. Jak totiž upozorňují mnozí komentátoři, Donald Trump není běžný politik. A jak nám ve své show sdělil John Oliver, není normální, že „internetový troll, který je podporovaný Ku-klux-klanem a nenávidí ženy, bude prezentovat příští Zprávu o stavu Unie“.
S Trumpovým útokem na „zkorumpovaný politický establishment“ to nebude tak horké. Nový kabinet je spíše sám přehlídkou takového establishmentu, jsou-li v něm lidé rekrutovaní z firem jako Goldman Sachs nebo ExxonMobil.
To, že Donald Trump a lidé okolo něj myslí spoustu ze svých slibů vážně, jsme si mohli uvědomit poměrně záhy. Po jeho inauguraci zmizely z webových stránek Bílého domu informace o změně klimatu. A to byl jen lehký začátek. Následovaly kroky jako zastavení financování mezinárodních neziskových organizací z rozvojových programů USA, pokud se v rámci své práce věnují potratům, obnovení výstavby ropovodu Keystone XL poblíž indiánské rezervace v Severní Dakotě, zrušení omezení skleníkových plynů z elektráren a těžby uhlí a v neposlední řadě protiimigrační „muslimský zákaz“.
Kvůli převaze republikánů v Kongresu během závěrečných let Obamova mandátu byla řada opatření postavena na exekutivních nařízeních prezidenta. Není tedy náhoda, že ve svých posledních dnech poslala Obamova administrativa 500 milionů dolarů na plnění slibů vycházejících z Pařížské dohody o změně klimatu. Stejně tak prezident Obama podpořil rozvojovou pomoc Palestině částkou 221 milionů dolarů. Úskalím prezidentských exekutivních nařízení je ovšem jejich snadná změna, pokud nastoupí nový šéf Bílého domu.
Seznam pravicových přání
U jednoho ze svých exekutivních nařízení však Donald Trump narazil. Jeho pokus o zavedení „muslimského zákazu“ – konkrétně imigrace z několika většinově muslimských zemí – byl zastaven federálními soudy. I když samotné exekutivní nařízení nemluvilo o „muslimském zákazu“, Donald Trump nenechal nikoho na pochybách, že se o takový zákaz jedná. Některé věci naštěstí říká natvrdo. Následně neváhal zaútočit na soudce a varovat, že pokud dojde k nějakému teroristickému útoku, budou za něj zodpovědné soudy.
Stejně jako u „muslimského zákazu“ neuspěl Donald Trump a republikáni při „zrušení a nahrazení Obamacare“. Sean Spicer tuto reformu obhajoval mimo jiné tím, že na počet stran se jedná o útlejší dokument. Nová zdravotnická reforma by ale neměla pouze menší stránkový rozsah – zároveň by totiž snížila počet pojištěných lidí v USA o 24 milionů. Právě v komentáři k této reformě Donald Trump ukázal, že se v politice příliš nevyzná. Nikdo podle něj netušil, že zdravotnictví může být tak komplikované. Lepší důkaz, že Trump není připraven být prezidentem, bychom našli asi stěží. Reformu nakonec stáhl její hlavní předkladatel Paul Ryan, předseda Sněmovny reprezentantů.
Dalším testem pro prezidenta bude konečná podoba rozpočtu. Jeho finální verzi totiž schvaluje Kongres a verze zaslaná prezidentem je spíše „seznamem přání“. Stejně jako Trumpova předchozí nařízení vychází i jeho návrh rozpočtu z představ radikální pravice o tom, co by stát měl a neměl financovat. Trumpův seznam přání počítá s navýšením výdajů na armádu a vnitřní bezpečnost. U ostatních oblastí předpokládá radikální škrty: 16 procent ve zdravotnictví, 29 procent v případě ministerstva zahraničí, 14 procent ve vzdělávání a 31 procent v ochraně životního prostředí.
Všichni prezidentovi šílenci
Značně znepokojivá nejsou jen Trumpova rozhodnutí a jeho rétorika, ale také okruh lidí kolem něj. Již samotné složení kabinetu ukázalo, že s „vysušením bažiny“ ve Washingtonu a útokem na „zkorumpovaný politický establishment“ to nebude tak horké. Nový kabinet je spíše sám přehlídkou takového establishmentu, jsou-li v něm lidé rekrutovaní z firem jako Goldman Sachs nebo ExxonMobil. V Bílém domě se pak usídlily pochybné charaktery jako poradkyně Kellyanne Conway, autorka termínu „alternativní fakta“, nebo Sean Spicer, tiskový mluvčí Bílého domu a předloha pro geniální komické výstupy Melissy McCarthy v Saturday Night Live.
Komičnost těchto parodií trochu kazí to, že Sean Spicer neváhá vyloučit média jako Guardian, BBC nebo CNN ze svých tiskových konferencí a označit je za nepřátele amerického lidu. Stejný pohled na roli médií jako „opoziční strany“ má i Steve Bannon, hlavní Trumpův poradce. Ten byl dokonce od ledna do dubna členem Národní bezpečnostní rady. Pokud vezmeme v potaz, že se jedná o bývalého šéfa ultrapravicového webu Breitbart a člověka, podle něhož se USA dostanou do deseti let do války s Čínou, existovalo mnoho důvodů k obavám. Bannon byl v počátcích Trumpovy administrativy označován za hlavního ideologa Bílého domu. Podle Fareeda Zakarii jeho ideový svět odpovídá konzervativcům z třicátých až padesátých let dvacátého století. Za ekonomickou krizi z roku 2008 podle Bannona nemůžou bankéři, ale „kultura narcismu“ vzniklá v šedesátých letech.
Členem prezidentského týmu byl krátce také Michael Flynn, kterého však Trump kvůli kontaktům s Ruskem odvolal. Flynn po svém odvolání prohlásil, že je ochoten svědčit, pokud mu bude zajištěná imunita. Zatím si můžeme jen domýšlet, co má bývalý poradce na srdci. Flynn nicméně nebyl jediným, kdo byl s Rusy v kontaktu. Kvůli svým stykům s ruským velvyslancem se ministr spravedlnosti Jeff Sessions musel zříct účasti na vyšetřování zásahů Ruska do prezidentských voleb 2016.
Jednou z nejsledovanějších nominací do Trumpova kabinetu byla kandidátka na ministryni školství Betsy DeVos. Dnes již potvrzená ministryně během slyšení v Senátu obhajovala přítomnost zbraní ve školách tím, že by měly chránit děti před útokem medvědů. Její nekompetentnost zastávat úřad dokonce narušila stranické linie a dvě republikánské senátorky odmítly Trumpovu kandidátku podpořit.
Smích je nejlepší lék
Donalda Trumpa tedy rozhodně není dobré brát na lehkou váhu. Lze souhlasit s Noamem Chomskym, podle kterého současná americká administrativa snižuje šance na důstojné přežití lidstva. Zároveň ale musíme ocenit kvalitu mnoha televizních pořadů, jako je Saturday Night Live se skvělým Alekem Baldwinem v roli Donalda Trumpa a geniální Melissou McCarthy ztvárňující Seana Spicera. The Late Show Stevena Colberta, The Daily Show Trevora Noaha, který jako imigrant z Jihoafrické republiky nachází paralely mezi africkými diktátory a americkým prezidentem, nebo The Last Week Tonight již zmíněného Johna Olivera jsou další komediální a satirické pořady, díky nimž se dá Trumpovo prezidentství snášet lépe. O poznání horší je situace autorů seriálu Dům z karet (House of Cards). Držet krok s Trumpovou administrativou v případě žánru politického thrilleru totiž není vůbec lehké.
I když je smích nejlepší lék, důležitější strategií bude angažovanost amerických občanů a občanek. Na jejich reakci jsme nemuseli dlouho čekat. Právě díky nim jsme mohli sledovat pochody milionů lidí na podporu práv žen hned druhý den po Trumpově inauguraci, snahu uchovat množství dat ke změně klimatu, u nichž hrozí, že je Trumpova administrativa navždy zlikviduje, nebo vznik návodu, jak vzdorovat jeho agendě. Nenechme se ale zmást reakcí Trumpových odpůrců a jeho nízkou popularitou – velká část jeho fanoušků mu rozumí a stále ho podporuje.
Autor je politolog. Pracuje v OSF.