Foto Bontonfilm
Komedie, které chtějí být reflexí české společnosti, ve svém úsilí často končí v půli cesty. Chtějí se zabývat společensky relevantními problémy a podat je odlehčeným způsobem. Komediální tón ale může snadno oslabovat závažnost daných témat. Postavy vyjadřující různé aspekty české národní povahy tak mohou skončit jako pouhé karikatury, kterým se můžeme akorát zasmát. Celovečerní debut režiséra Adama Kolomana Rybanského Kdyby radši hořelo se podobným pastem vyhnul. Českou vesnici nešetří ani neromantizuje, zároveň se jí však snaží porozumět. Rybanský k tématu přistoupil citlivě už při tvorbě studentských filmů Přátelské setkání nad sportem nebo Home Sleep Home. Poetikou má navíc blízko k některým představitelům československé nové vlny. S díly Miloše Formana jej sbližuje schopnost nalézt absurditu v běžných situacích nebo práce s neherci. Oproti dokumentárnějšímu Formanovi ale přichází s výraznější stylizací i větší smířlivostí vůči svým hrdinům. Ti totiž dokáží být stejně tak směšní jako obětaví a laskaví.
Terorismus na venkově
Rybanského absolventský film Kdyby radši hořelo, který autor postupně rozvinul do podoby celovečerního snímku se známými herci, vypráví o dvou dobrovolných hasičích Broňovi a Standovi. Broňa (Miroslav Krobot) se poslední dobou utápí v depresích kvůli úmrtí své ženy. Smysl nachází jen v tom, že je díky své praktičností oporou pro celou vesnici včetně Standy, pro nějž představuje otcovskou figuru. Standa k němu ustavičně vzhlíží a sám by jako budoucí otec chtěl být stejně šikovný a chlapácký jako Broňa. Ve skutečnosti ale působí spíše jako dobrosrdečný moula.
Pocit vykolejení a vlastní zbytečnosti je kompenzován teoriemi o chemtrails a dalších skrytých nebezpečích.
Při velikonočních slavnostech naruší klid vesnice nečekaná událost. Do davu totiž vjede prázdná dodávka a srazí místního Roma Gejzu. Pohotový Broňa má okamžitě jasno – jedná se o teroristický útok, za který jsou odpovědní migranti z arabských zemí. Ti se ve vesnici samozřejmě nevyskytují. Přesto se Broňovi touto dezinformací podaří vyvolat atmosféru strachu, a bezpečnost vesnice je svěřena do rukou hasičů. Spojitost nehody s migrací sice není prokázána, to ale nebrání občanům v odsouzení uprchlíků jako vetřelců, kvůli kterým mizí křesťanské tradice. Standa, který jinak Broňu slepě následuje a sám se obává chemtrails, je tentokrát na pochybách. Zjišťuje totiž, že strach nesouvisí se skutečnou hrozbou.
Hledání vyššího smyslu
Rybanskému se daří kombinovat realistické vykreslení postav s komediální nadsázkou. Snaží se zachytit skutečný život na vesnici a současně k němu díky povedené stylizaci přistupuje s nadhledem. Kameraman Matěj Piňos většinou snímá postavy ve výrazně inscenovaných výsecích ze širšího prostředí. Delší statické záběry, v nichž se nic neděje a hasiči jen popíjejí pivo, dobře vykreslují každodenní stereotyp. Sami nemají co na práci, ke skutečným požárům se dostanou jen ve vzpomínkách, a tak je neočekávaný incident vytrhne z bezčasí.
Vesnické prostředí se sice ocitlo mimo běh okolního světa, jeho obyvatelé nicméně chtějí svět pochopit. Pocit vykolejení a vlastní zbytečnosti je kompenzován teoriemi o chemtrails a dalších skrytých nebezpečích. Nehoda s dodávkou proto nemůže být náhodná – musí za ní být nějaká hlubší pravda. Paralelně Rybanský vypráví o místním faráři. Ten jako první zjistí pravdu o dané události a na ostatní apeluje, aby strach o vlastní bezpečnost neproměnili v nenávist vůči všemu cizímu. Zatímco Broňa vykládá o nebezpečné migraci, farář na sebe bere roli morálního svědomí vesnice. Přes tento rozdíl je něco spojuje: ani jeden totiž není schopen vnímat událost jako něco nahodilého. Zatímco pro jednoho je za ní utajené nebezpečí, druhý v ní nachází zkoušku, kterou pro něj připravil Bůh.
Skutečným hlasem rozumu je nakonec Standova manželka Jana (Anna Polívková). Její nadhled vychází zejména z odlišné životní situace. Zatímco některé postavy hledají cestu z osobní či duchovní krize, ona prožívá relativní spokojenost v závěrečné fázi těhotenství. Nepotřebuje hledat vyšší smysl v konspiracích ani v Bohu. A právě v tomto ohledu je Kdyby radši hořelo nejsilnější, protože kritiku jednání protagonistů nikdy nemění v pohrdání. Zachová-li se některá z postav lépe než ostatní, není to nutně proto, že je vůči nim morálně nadřazená. Možnost jednat správně je vždy otevřená i těm, kteří kvůli své situaci dříve chybovali.
Empatická komedie
Ve filmu sice zazní několik rasistických replik, nikdy ale nepředstavují středobod jednání postav. Podobně jako humor, který vychází spíše z kontextu absurdních situací než z dialogů, ani xenofobní projevy zde nejsou samy pro sebe. S výjimkou několika okrajových figur zde není nikdo pouze za konspiračního teoretika či rasistu. Rybanský tak poukazuje na to, že i za problematickým chováním mohou být pochopitelné motivace. Patrné to je zejména u starostlivého Standy. Jeho nešikovnost a nesmělost sice mohou působit komicky, nikdy ale nepředstavují jeho jediné povahové vlastnosti. Postupně stále více vystupuje jeho citlivost a ohleduplnost. Jeho prvotní naivní důvěra v konspirační weby vychází nejen z nízkého sebevědomí, ale zejména ze snahy obránit své okolí i rodinu před nebezpečím. Herecký projev Michala Isteníka přidává Standovi na mnohoznačnosti, když skvěle vystihuje jeho rozklíženost mezi racionálnější Janou a Broňou, jehož gesta ustavičně napodobuje.
S ohledem na téma filmu se nabízí srovnání s nedávnou Mimořádnou událostí Jiřího Havelky. Oba snímky spojuje téma české xenofobie i inspirace Jaromírem Baldou, který se při obraně Česka před terorismem stal paradoxně prvním českým teroristou. S ním ale oba filmy nakládají úplně jinak. Zatímco v Mimořádné události bylo rasistické chování pouhým komickým výstřelkem ze strany vysmívaných karikatur, Rybanský zaujímá ke svým postavám mnohem empatičtější přístup, jakkoli rasistické projevy nezlehčuje.
Uprchlická krize, z jejíchž dozvuků vzešel námět filmu, už možná není ve veřejném prostoru tématem číslo jedna. Přesto Kdyby radši hořelo působí aktuálně, neboť společenské fenomény jako víra v dezinformace či xenofobie přetrvávají stejně jako potřeba porozumět těm, kteří jim propadají. Skutečnost, že se film na začátku letošního roku dostal i na festival Berlinale, svědčí o tom, že může mít širší dosah. Díky humanistickému přístupu k postavám je ve svém vyznění univerzální, aniž by opouštěl zakotvení v českém prostředí.
Autor je filmový publicista, studuje politologii.