„Zítra navrhnu Radě Hlavního města Prahy, aby se šlo cestou zbourání a stavby nového Libeňského mostu,“ holedbal se na svém facebookovém účtu v předvečer jednání Rady hl. města Prahy radní pro dopravu a další záležitosti Petr Dolínek. Tento návrh Rada následně schválila, přestože už před dvěma lety nařídilo zastupitelstvo Dolínkovi Libeňský most rekonstruovat. Proti bourání se vedle iniciativy Libeňský most nebourat, nerozšiřovat postavil i Klub Za starou Prahu, Ústav dějin umění Akademie věd a řada jednotlivců z oblasti dějin architektury a památkové péče i z místní samosprávy městských částí a samotných obyvatel.
Jiný takový most není
Radní Dolínek se po vlně nevole, která se v uplynulých dnech vzedmula, ohání dvěma argumenty: „vědeckou radou“, kterou si pro účel demolice mostu sestavil (její členy tvoří zástupci ČKAIT, tedy stavovské organizace stavařů), a vlastním „rychloprůzkumem“ mezi lidmi ve městě: 57 občanů bylo pro nový most oproti 33, kteří preferovali rekonstrukci. Snaží se tak vyvolat dojem, že se jeho zcela bezprecedentní postup, odporující jasnému úkolu, který mu před lety uložili volení zastupitelé, opírá o vědeckou autoritu i hlas lidu. Nelegitimnost obou zdrojů snad nemá cenu komentovat.
Libeňský most se jako řada dalších pražských mostů nachází v technicky špatném stavu. Na rozdíl od Karlova mostu nebo třeba Hlávkova a Čechova mostu se však jedná o modernistickou památku, tedy bez estetických, dekorativních kvalit a hodnot stáří, jež je široká veřejnost schopná a ochotná rozpoznat a sdílet. Most navrhli v letech 1926–1928 František Mencl a Pavel Janák. Janák zde zcela jedinečně uplatnil principy moderní architektury, které do té doby architekti rozpracovávali na jiných stavebních typech – obytné architektuře, pomnících a náhrobcích a stavbách reprezentativních. Takovými principy bylo především plastické gesto, zamýšlené pro nové pojetí fasády, a architektonické formy, které Janák ztotožňoval s demokratičností architektury, což bylo silné téma v československé i světové architektuře této doby. Jiný most, který by zhmotňoval představy „nové architektury“ nebo „architektonické pravdy“, u nás nenajdeme.
Když politická reprezentace sahá na významná díla moderní architektury, je nutné přestat spoléhat na systém památkové péče a říct „dost“. Nelze tolerovat, aby o zachování památek rozhodovalo grémium stavařů ani všelidové hlasování.
Ve středoevropském pojetí je architektonické dílo spolu se svými technickými kvalitami především uměleckým dílem (ale jak psal britský historik architektury Nikoluas Pevsner, ne každá stavba je automaticky architekturou). Umělecké dílo se v našem časoprostoru vyznačuje svou jedinečností, mnohovýznamovostí, neopakovatelností a nedělitelností. Pokud chce radní Dolínek zachovat pylony a na nich vystavit nový most, žádnou službu architektonické památce neprokáže. To platí i pro nápady nahradit most (či jiné architektonické dílo) jeho kopií. I sebepřesnější replika totiž nenahradí historicitu díla a „přímý“ kontakt s tvůrcem a jeho uměleckým gestem.
Kdo seje vítr, sklízí bouři
Je až únavné, jak se v posledních pěti letech památkové kauzy týkající se architektury 20. století opakují a jsou čím dál častější a jejich důsledky bolestnější. Když se v roce 2010 zakously bagry do libereckého obchodního domu Ještěd od architekta Karla Hubáčka a atelieru SIAL, zůstali jsme coby poučená veřejnost a historikové architektury trochu jako opaření a pochopitelně i neakceschopní. V roce 2013, v případě bourání hotelu Praha, se podařilo sjednotit řadu aktivistů, umělců i odborníků a koordinovaně proti záměrům demolice bojovat, ale klika soukromníků, ministerských úředníků a magistrátu byla silnější. Hotel Praha se tak stal precedentem: kauza ukázala, že soukromé zájmy (v rouše bohulibého veřejného zájmu – pamatujete ještě na slib hezkého parku na Hanspaulce?) je možné nadřadit veřejnému zájmu. Od té doby podobných kauz vyrostlo jako hub po dešti: dům č. p. 47 na Václavském náměstí, Mazutka na Invalidovně, Transgas, hotel Černigov v Hradci Králové, Prior v Plzni a tak dále.
I v případě Libeňského mostu se Petr Dolínek snaží navodit dojem, že proti sobě stojí dva protichůdné veřejné zájmy: na jedné straně vyřešení krizové dopravní situace mezi Maninami a Palmovkou jednou provždy, na druhé straně pošetilé trvání na jakýchsi předimenzovaných betonových tvarech, jejichž hodnotu málokdo chápe. Tak to ale není: ochrana památek je vždycky dražší než novostavba a s měřítkem ekonomické návratnosti v rámci jednoho, dvou i tří volebních období vždycky prohraje. To ale neznamená, že není výhodná: památky představují hodnoty, které jako kultura dědíme a které si předáváme. A mezi tím se z nich těšíme a snažíme se díky nim lépe porozumět minulosti i současnosti. V posledku je oprava či obnova toho, co už existuje, většinou ekologičtějším řešením než novostavba. Ta se nám sice možná více vyplatí v krátkodobém horizontu, ale její uhlíkovou stopu připisujeme na účet, který budou muset splatit příští generace nebo lidé žijící na jiných místech planety.
Co tedy s tím? Když politická reprezentace sahá na významná díla moderní architektury, je nutné přestat spoléhat na systém památkové péče a říct „dost“. Nelze tolerovat, aby o zachování památek rozhodovalo grémium stavařů, jejichž zájem je pochopitelně stavět (a pak hlavně fakturovat), ani všelidové hlasování. V protestech bude třeba přejít od sympatických, ale doposud víceméně poklidných shromáždění, workshopů a přednášek k blokádám a dalším nenásilným, ale radikálním akcím občanské neposlušnosti. Řetězení památkových kauz nedává kulturní veřejnosti na výběr: kdo seje vítr, sklidí bouři. Přístup ke kulturnímu dědictví (nejen pro nás, ale i pro naše potomky) není nadarmo jedním ze základních lidských práv, jehož obhajoba je naší odpovědností stejně jako boj za ostatní lidská práva.
Autor je historik umění.