Foto Cloudinary (CC-BY-SA-4.0)
Český rozhlas Dvojka uveřejňuje rozhovory s českými psychology na téma současná rodina. Důležité místo v nich zaujímá také hodnocení moderního otcovství. Jako první promluvil psycholog a kouč Marek Herman, který vstoupil do povědomí českých rodičů svým protestem proti zavedení povinných míst ve školce pro dvouleté děti. Další v řadě je pak psycholog a kouč Alekis Kufudakis.
Vítám, že se veřejnoprávní médium těmto aktuálním tématům věnuje, ze závěrů jejich rozhovorů jsem ale více než rozpačitá a podobné reakce zaznamenávám i ze svého okolí. Obzvlášť rozhovor s Hermanem působí, jako když kočička a pejsek pekli dort – anebo jako když se účastníme jakési ekumenické mše za českou rodinu. Celkem právem se při něm ošívají i redaktoři (muži i ženy svorně), kteří si s oběma pány povídají.
Moje děti mají dva různé otce, tři různé prarodiče a také proměnlivý počet sourozenců podle toho, kdo je jejich tatínkem. Mám je šmahem odsoudit, protože neodpovídají stereotypním šablonám rodinného života?
Základní tezí série je, že otcovství je v moderní rodině v krizi. Klukům chybí mužský vzor, muži jsou nepřítomní ve výchově, z čehož mají děti – především pak synové – újmu. Oběma rozhovory se vine také skoro povinné srovnání mužů a žen a jejich „vrozených“ charakteristik – máma je něžná, laskavá a přijímající, zatímco otcové mají dávat řád a hranice a osmělovat dítě na cestě do světa. Rodičovství je něco, k čemu se muž musí propracovat, zato ženy mají svou roli vlastně danou biologicky.
Že moderní rodinu – a českou možná zvláště – obchází krize, je celkem zřejmý fakt. Zhruba polovina českých manželství se rozpadá a podobný podíl rozpadu mají zřejmě i nesezdané páry. Každé čtvrté dítě vyrůstá v neúplné rodině. Jako členka diskuzního fóra Klub svobodných matek bych dokonce souhlasila s tím, že velká část této krize je spojena právě s (absentující) rolí mužů. Až příliš často zde slyším příběhy, ve kterých má otec potíž přijmout za své děti jakoukoli odpovědnost, natož pak „pilovat“ svou rodičovskou roli.
Bejvávalo, bejvávalo dobře…
Jakmile se ale přesuneme od popisu současné situace k otázce, co s ní dělat, začínám se s pány psychology prudce rozcházet. Proti současné krizi totiž stavějí „tradiční model“, o který jsme údajně začali přicházet v 18. století s nástupem průmyslové revoluce. V tomto modelu je „muž zemědělec“ přítomen v rodině a skrze svou práci ukazuje dítěti okolní svět a je mu vzorem. Matka je pečující osobou, která poskytuje láskyplnou náruč, na víc se ale ve svém „hormony sjetém“ stavu nezmůže. Do ženské, pečující role by muž rozhodně být tlačen neměl, je třeba ho vrátit na původní „mytologické“ místo vzoru a modelu pro mužské potomky.
Pokaždé když se začne mluvit o tradičních rolích, zbystřím. Pod slovem tradice se obvykle skrývá odkaz na nějaký způsob chování, který svou platnost získává jen tím, že se odehrával po dostatečně dlouhou dobu v minulosti. Že tyto „tradice“ byly součástí celého komplexu sociálních a historických okolností, které jim dávaly platnost a logiku, už ale z popisu vypadává. Např. ono kýžené okoukávání mužských vzorů, které se podle pana doktora odehrávalo někdy v 18. století na poli, tak možná patřilo k době, kdy děti byly zcela běžně fyzicky trestány, málokdy dosáhly nějakého vzdělání a spíš než mužský vzor o jejich budoucí profesi rozhodovalo, do jaké společenské třídy se narodily.
Mluvit o „tradici“ je tedy spíš jakási řečová figura, která má tomu, co říkáme, dodat punc nezpochybnitelnosti. Asi jako kdyby kazatel prohlásil své poselství ostatním za zjevení od Boha. Podobnou roli hraje ve veřejném diskurzu také odkazování ke „zvířecí přirozenosti“ člověka, jako kdyby nebylo známo, že „přirozenost“ se na výsledné podobě lidského charakteru podílí zhruba stejnou měrou jako výchova a získané vlivy.
Jsou moje děti ztracené?
Vášnivé zdůrazňování vyhraněnosti genderových rolí, včetně ničím nepodložených hlášek o tom, že otec péči o miminko nezvládne a nedokáže naplnit jeho potřeby, působí v dnešní době více než anachronicky. Především ale v tom, kdo „tradiční model“ nežije, zanechává odkaz na tradici podivnou pachuť či nejistotu, jak má svou životní situaci hodnotit – a hlavně, co s ní dělat.
K čemu je nám jako rodiči ve 21. století odkaz na tradici? Ze svého okolí znám desítky rodin. V některých vychovávají potomky spíše ženy, zatímco muži hrají roli živitele, jinde mají rodiče péči rozdělenou napůl. Mnoho těchto rodin ale tvoří pouze ženy, které mají děti ve výhradní péči, nebo se manželé společně starají o potomky, které zplodil v předchozím vztahu jeden z nich.
V některých rodinách je tím odvážnějším, výzvy vytvářejícím rodičem matka, jinde je to otec. Podobně je to s důrazem na pravidla, mazlivostí a dalšími oblastmi výchovy. Nemůžu říct, že bych nepozorovala problém, o kterém mluví psycholog v rozhovoru, tedy absenci otců ve výchově, zároveň ale vidím spoustu jiných výzev, strategií a přístupů. Já sama mám děti tři, dvě starší jsou dětmi jednoho otce, se kterým už spolu nežijeme, to nejmladší se narodilo do nového vztahu. Moje děti mají tedy dva různé otce, tři různé prarodiče a také proměnlivý počet sourozenců podle toho, kdo je jejich tatínkem. V této rodině zažívají množství různých výchovných modelů, rolí a situací. Mám je všechny šmahem odsoudit, protože neodpovídají stereotypním šablonám rodinného života? Znamená to, že jsou moje děti ztraceny a budou strádat?
Podle pana Kufudakise bych měla být hormony sjetá matka, místo toho jsem ale spíš pragmatická logistka a plánovačka. Hranice stanovuji myslím dobře; není to ale proto, že jsem muž, nýbrž proto, že už jsem zkušený rodič a vím, co ve výchově funguje a co ne. Naopak můj muž občas tápe, protože se jedná o jeho prvního potomka. Oba také pracujeme, péči o nejmenšího potomka si proto s otcem dělíme na půl. Nemáme přitom nijak stanoveno, kdo z nás bude více chovat, mazlit a přebalovat, případně kdo bude více vzorem a objevitelem nových možností. Trpělivým a všechápajícím rodičem je častěji můj muž, já jako trojnásobná matka se s výchovou moc nemažu. Co se tím vším snažím říct? Že podoba každého rodičovství je určována mnoha faktory – osobností rodiče, jeho osobní historií, systémovým postavením v širší rodině a tak dále. Gender je skutečně jen jedním z nich.
Biologie, nebo trénink?
Každá dnešní rodina je jiná a čelí specifickým výzvám, na které je stěží možné napasovat idealizující mustr. Absenci otců ve výchově sotva vyřeší návrat k tradičním modelům, které rodičům vymezují role neslučitelné s jejich současnými potřebami. Spíše než do minulosti bychom se měli dívat do budoucnosti a kolem sebe, abychom byli schopni vytvářet rodinné modely odpovídající situaci rodiče v západním světě ve 21. století.
Za obzvláště varovné přitom považuji stereotypizování rolí muže a ženy, které z rozhovorů zaznívá. Jestli je něco, co rodiny spolehlivě dokáže udržet při sobě (a tím i dosáhnout uspokojivého zázemí pro vývoj dítěte, o které pánům psychologům určitě jde), je to sdílení péče o děti a o domácnost – tedy doslovně řečeno fakt, že muži převezmou část únavných, nezajímavých, repetitivních činností, které k péči o malé děti a o domácnost patří. Být svému dítěti vzorem, ukázat mu svou profesi, své úspěchy a cestu životem je bezpochyby potřebné a záslužné, jsou toho ale schopny stejnou měrou matky i otcové, pokud jim k tomu zbývá čas a energie.
Stejně tak zpochybnitelný je axiom o snadnosti přijetí rodičovských rolí. Nevím, kolik otevřeně hovořících žen měli páni psychologové ve své praxi, ale z toho asi tisíce rozhovorů, které jsem jako matka vedla s ostatními matkami i nematkami, bych jen těžko mohla udělat závěr, že mateřství je něco biologicky daného a tím pádem „snadného“. Možná by byl pan Kufudakis překvapen studií izraelské socioložky Orny Donath, ve které až 40 procent žen uvedlo, že litují toho, že měly děti. Spíše by se dalo říct, že jsme jako ženy v rodičovství více trénovány, a proto v něm také statisticky častěji uspějeme. Ano, i matky mohou uspět, a to nejen jako pečovatelky, ale také jako ty, kdo dětem ukazují okolní svět – tato zpráva by ve veřejném diskurzu měla zaznít mnohem silněji už pro všechny ty svobodné matky, které své děti vychovávají, živí, vzdělávají a často i bojují za jejich výživné a za uspokojivé vztahy s otci.
Autorka je divadelnice a lektorka Feldenkraisovy metody.