I matky mohou být sobecké. Film Temná dcera prolamuje tabu

Maggie Gyllenhaal ve svém režijním debutu Temná dcera, adaptaci stejnojmenné knihy Eleny Ferrante, s pochopením portrétuje ženu s ambivalentním postojem k vlastnímu mateřství.

Každý máme matku. Je to důvod, proč tolik mužů podléhá nutkání říkat ženám, jak by během těhotenství měly nakládat se svými těly, kde a jak by měly rodit nebo jak mají přistupovat k výchově? Potřeba poučovat a vnucovat své představy ženám přitom vychází ze stejného myšlenkového podloží jako přesvědčení, že péče o potomky je ženskou přirozeností a každá žena je předurčena k tomu být dobrou mámou. U otců se totéž nepřepokládá. A jejich selhání byla popkulturou už dávno normalizována.

V takřka thrillerově dusivém a napínavém psychologickém dramatu se pod vlídnými povrchy skrývají nepříjemná tajemství.

Na ženy, v nichž se po porodu „neprobudí“ ony „přirozené“ mateřské instinkty nebo si dokonce dovolí myslet víc na sebe než na vlastní děti, společnost pohlíží jako na monstra, anomálie, chyby v systému, za jehož základní jednotku je považována rodina. Péči o potomky, i když nejsou naši, v důsledku chápeme jako činnost, která se týká nás všech a na níž záleží naše budoucnost. Proto v mainstreamovém diskursu moc nezaznívá, že mateřství není – jak nám sugerují reklamy, romantické komedie, lifestylové časopisy nebo influencerky na sociálních sítích – několikaleté období štěstí, zalité hřejivým sluncem, dětským smíchem a vůní lenoru.

Italská spisovatelka Elena Ferrante se toto tabu odvážila prolomit v roce 2006. V její novele Temná dcera je mateřství vyčerpávajícím celoživotním závazkem, který na ženu vytváří enormní tlak, připravuje ji o soukromí, znesvobodňuje ji a psychicky i fyzicky ji ohrožuje.

Umění adaptace

Kniha – přeložená do češtiny před třemi lety – je tvořena vnitřním monologem hlavní hrdinky. Známá herečka Maggie Gyllenhaal, debutující jako scenáristka i režisérka, nicméně dokázala text převést do filmového jazyka bez spoléhání na knižní vypravěčku. Její film, oceněný na benátském festivalu za nejlepší scénář, nejdůležitější myšlenky a emoce předává beze slov, senzuální kamerou Hélène Louvart, pohledy a paralelami i výrazově sladěným herectvím Olivie Colman a Jessie Buckley, hrajících starší a mladší podobu téže hrdinky. Její vyprávění je tak plynulé a „filmové“, až se zdá, že scénáři ani žádná literární předloha nepředcházela.

Filmařka přitom do původního námětu příliš nezasahovala. Respektuje jej v rozvržení postav a jejich rolí v příběhu i v detailech, jako je cikáda na polštáři, nebo v konkrétních replikách. Pouze namísto Itálie děj zasadila do Řecka a také hrdiny nechala, kvůli větší přirozenosti dialogů, mluvit namísto italštiny její rodnou angličtinou.

Flashbacky a pochybnosti

Olivie Colman hraje osmačtyřicetiletou britskou profesorku komparativní literatury Ledu. Ta v prvních minutách, slibujících uvolněnou letní romanci, míří na malebný řecký ostrov, aby si užila dovolenou. Na místo pobytu doráží s dobrou náladou a kufrem plným knih. Domácí je milý, apartmán prostorný, ovoce v míse lákavé. Jenomže Temná dcera je antitezí lobotomizujících komedií typu Mamma Mia! a podobných. V takřka thrillerově dusivém a napínavém psychologickém dramatu se pod vlídnými povrchy skrývají nepříjemná tajemství. Ledin pokoj v pravidelných intervalech osvětluje nedaleký maják, ovoce v míse je nahnilé a Lyle, u kterého bydlí, ji brzy začne zahrnovat nevyžádanou pozorností.

Ne že by Leda o žádnou společnost nestála. Jen si chce sama určit, s kým a jak bude svůj čas trávit. Po většinu života tu možnost jako matka dvou dcer, Marthy a Bianky, neměla. Na pláži, kterou má zprvu celou pro sebe, potkává starostlivého čtyřiadvacetiletého plavčíka Willa. Od něj s chutí přijímá nejdříve cornetto, pak i lichotky. Pozornost mladíka ve věku svých dcer si užívá. Will ji totiž nevnímá skrze její mateřství, ale tak, jak je snímána, když se nechává nadnášet slanou vodou – jako pohlednou čtyřicátnici s pevným tělem. Nebo je jeho flirtování pouze neobratně prezentovanou zdvořilostí? Sleduje i Will nějaký postranní úmysl?

Temná dcera je filmem rostoucích pochybností a vytrácejícího se klidu. Nepřehlédnutelným a nepřeslechnutelným rušivým elementem se krátce po Ledině spočinutí na plážovém lehátku stává mnohohlavá rodina z Queensu. Leda, jejíž subjektivitu místo voice overu vyjadřují časté detaily hereččiny tváře, se zvláštním zaujetím sleduje mladou matku Ninu s její tříletou dcerou. Dvojice v ní vyvolává vzpomínky na dobu, kdy sama odevzdávala veškerý čas a energii svým dvěma dětem. Flashbacky, s postupujícími minutami stále temnější, jsou umně vpletené do přítomnosti a vždy motivované konkrétní akcí nebo větou.

Návrat do dětství

Ledinou zvláštní schopností je komparace. Na podobnostech mezi životy a jmény (Leda/Neda, Mina/Nina) různých postav nebo mezi minulostí a přítomností stojí také dramaturgie filmu. Ve frustrované Nině, neustále zaměstnávané neposednou dcerou, Leda přirozeně spatřuje své mladší já. Dívá se na ni jako na rukojmí vlastní dcery a současně si uvědomuje, že od ní mladá matka čeká radu či povzbuzení. Leda by jí nejraději sdělila, že je v pořádku cítit se vyčerpaně, přiznat si, že už toho máte dost. Jí samotné to nikdo neřekl. Věřila, stejně jako teď Nina, že pokud nedokáže být milující mámou, selže v té nejdůležitější roli.

Další a další pohledy, předměty a úhybné manévry signalizují, že se této víry dosud nezbavila. Stále ji pronásleduje stín dávného rozhodnutí. Čeho přesně se protagonistka dopustila, Gyllenhaal odhaluje se stejnou soustředěností, s jakou Leda dříve svým dcerám loupala pomeranč „jako hada“, tedy tak, aby slupka zůstala v jednom kuse. Jiným významným symbolem propojujícím různé etapy hrdinčina života se stává panenka Nininy dcery, které se Leda ujímá. Přesněji, využije chaosu na pláži a ukradne ji. Sama měla kdysi podobnou, dokud o ni přičiněním Bianky nepřišla.

Přisvojení si cizí panenky, bez ohledu na trápení, jež tím působí Nině a její nešťastné dceři, nejnápadněji prozrazuje, že pro Ledu je celá dovolená svého druhu regresí do dětství, kdy se nemusela chovat dospěle. S umanutostí dítěte lpí na tom, aby věci vypadaly podle jejích představ. Nechce opustit své místo na pláži, když je o to požádána. Partu povykujících opilých pubescentů v kině nejdřív okřikne a poté nahlásí obsluze, protože přece má nárok na klidný filmový zážitek. Panenka jí pak umožňuje to, co s živým dítětem není myslitelné – pečovat o ně jen tehdy, máte-li na to čas a náladu.

Ztracený čas

Společným jmenovatelem všech uvedených činů je slovo, které se ve spojitosti s matkami ostýcháme používat, jako by s nimi ani nebylo slučitelné – „sobectví“. Matka přece musí myslet především na své děti. I kdyby děti už dávno nemyslely na ni. Ninina rodina a později také Lyle se na Ledu dívají s rostoucí nevolí, protože se nechová a nemyslí tak, jak od matek očekávají. Úsečnými odpověďmi na otázky týkající se jejích dětí, které označuje za „zdrcující zodpovědnost“ a které ostatní zajímají víc než třeba Lidina práce, narušuje jejich přesvědčení, že rodinné hodnoty stojí na prvním místě, před svobodou jednotlivce.

Po katarzním přiznání, jak se k dcerám v minulosti zachovala, následovaném úlevným pláčem, si Leda obléká svůdné červené šaty a vyráží na diskotéku, kde trsá v rytmu songu Livin on a Prayer od Bona Joviho. Pro ostatní už ale není přípustná ani samotná její přítomnost, natož aby si před jejich očima užívala. Měla by se přece stydět za to, co udělala, jak „nemateřsky“ se zachovala. Napětí roste a Lyle ji kvůli jejímu bezpečí z tanečního parketu nakonec odvádí. Stejně jako mnohé další zastřeně, snově působící scény, i tato je otevřena symbolickému čtení. Možná ne jen těchto pár jednotlivců, ale společnost jako taková není s to přijmout ženu svobodně vyjadřující své emoce a naplňující své potřeby.

Ledina (marná) snaha udělat si pobyt ve Středomoří co nejpříjemnějším bez ohledu na druhé dává smysl v kontextu jejího pozvolna odkrývaného životního příběhu. Podnětů oživujících hrdinčiny vzpomínky na minulost přibývá a flashbacky, jejichž intenzitu zesiluje blízké snímání lehce roztřesenou ruční kamerou, se stávají četnějšími a delšími. Už nejde jen o krátké záblesky něčeho vytěsněného, ale o velké bloky hluboce zasutých zranění a traumat. S každým odhalením lépe rozumíme tomu, proč se Leda v jedné scéně svěřuje Willovi, že „promrhala hodně času“.

Matkou navždy

Mladá Leda, kterou v retrospektivách hraje Jessie Buckley, věrně napodobující řeč těla Olivie Colman, zažívá ochromující strach, když se některá z dcer na chvíli ztratí, řízne do prstu nebo onemocní neštovicemi. Potřebovala by se věnovat své akademické činnosti, mj. překladu Yeatse do italštiny, ale stěží zvládá pracovat. Partnerský sex je neuspokojující, během masturbace jí vyruší děti. Po náhodném setkání s párem cestovatelů, kteří opustili své tři potomky, v ní začíná klíčit nápad, že by taky mohla od všech povinností utéct a vrátit se tak k sobě. S mateřstvím totiž sama sebe nenašla, jak by se podle všech těch obrazů šťastných matek a rozhovorů s celebritami po porodu mělo stát, ale naopak se ztratila.

Znovu a znovu ale zjišťuje, že matkou bude navždy a pro všechny. Dokonce i sečtělý a pozorný milenec, akademik, kterého potkala na vědecké konferenci a který obdivuje stejnou měrou její tělo i intelekt, se diví, že nerada telefonuje se svými dcerami, že je nestaví nade vše ostatní. Mnoho let po zmíněném románku, který ji alespoň nakrátko dodal odvahu být zase Ledou, ne jen něčí matkou, jsou dcery už dospělé a samostatné. Leda ale stále není nezávislá. Večer prochází dceřin facebookový profil, přes den doufá, že jí některá z dcer zavolá. Když za ní běží cizí holčička a křičí „Mami!“, instinktivně se za hlasem otočí.

Nina se své starší kamarádky v závěru filmu ptá, zda její neurčitý pocit prázdna a nesvobody, nepohodlí zažívaného v mateřské roli, na kterou by se přece jako žena měla dokázat snadno naladit, někdy pomine. Leda pro ni nemá odpověď. Musela by lhát. Namísto toho se Nině svěřuje s posledním ze svých temných tajemství, za což je potrestána zraněním v místě, které jí připomíná její přetrvávající spojení dávno přestřihnutou pupeční šňůrou.

Chovat se špatně

Leda si uvědomuje, že se nenarodila pro to, aby byla matkou. Nikdy ovšem nevyjádří lítost, že se jí stala. Maggie Gyllenhaal ji nevykresluje jako ženu, která by nemilovala a nepečovala. Jen projevuje – zásluhou talentu obou hereček ohromně sugestivně – širší spektrum citů, než jaké jsme u matek, minimálně u těch fikčních, ve vztahu k mateřským povinnostem zvyklí vídat. Ne jen radost a lásku, ale také vinu, úzkost, mstivost a vztek. A právě v přijetí faktu, že je v pořádku cítit všechny tyhle protichůdné emoce, spočívá lekce, kterou se Leda neúspěšně snaží udělit Nině.

Když Will hodnotí Nininu rodinu, mluví o „zlých lidech“. Temná dcera je vedle schopnosti detabuizovat téma, na nějž by se nemělo myslet, natož o něm mluvit, unikátní také tím, že žádnou z postav takto jednoznačně nezařazuje. Snaží se je pochopit v jejich komplexnosti, nechat jim prostor pro váhání a nejistotu v tom, co vlastně chtějí nebo proč něco dělají. Své protagonistce pak – v rozporu s imperativem nesobecké rodičovské lásky, něhy a obětavosti, kterému by se ženy měly podřídit – dovoluje chovat se „špatně“ a říkat „ne“. Ne oddanosti dětem, ne monogamii, ne cizím představám o tom, co znamená být dobrým člověkem.

Autor je filmový publicista.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace