Foto Ponderosa Templeton (CC BY-SA 4.0)
Bezdomovectví je nejviditelnější a nejbolestnější projev současné globální krize bydlení. Bydlení bez regulací ponechané jen trhu dostává lidi na ulici, zatímco investiční byty zejí prázdnotou. Politiky státu, včetně těch zdánlivě progresivních, nenabízejí systémové řešení. Eliška Černá (viz rozhovor ve čtrnáctideníku A2) ve své publikaci Z ulice do bytu srovnává dva modely podporovaného bydlení a s nimi spojené sociální práce: „bydlení až po přípravě“ (Housing Ready) a „bydlení především“ (Housing First). Obecně řečeno model Housing Ready chápe bydlení jako otázku kompetentnosti a zásluhy, zatímco Housing First jako předpoklad reintegrace do společnosti. Základem knihy je terénní výzkum provedený v Česku a ve skotském Glasgow pomocí rozhovorů s lidmi bez domova a pracovníky v sociálních službách. Vybraní lidé bez domova se nacházeli v situaci mnohočetné exkluze (kombinace dlouhodobého bezdomovectví a užívání návykových látek, zkušenosti odnětí svobody apod.).
Opravdová snaha o ukončení bezdomovectví musí odmítnout jak představu bydlení coby zboží, tak i snahu státu o kontrolu vyloučené části obyvatelstva.
Situace lidí bez domova je v Česku tradičně charakterizována nestabilitou a postupným propadáním systémem sociálních služeb. Proces reintegrace do bydlení má vést přes azylové domy, tréninkové byty a individuální poradenství. Tento systém nefunguje nejen vinou věčné politiky škrtů, ale také v důsledku odtržení od předešlých sociálních vazeb a chápání problému bezdomovectví jako individuálního selhání jednotlivce. V neoliberálním paradigmatu je každý strůjcem svého neštěstí a samotné čerpání sociálních služeb je vnímáno jako symptom selhání.
Skutečná funkce sociální práce
Eliška Černá ilustruje, že sami sociální pracovníci nevnímají sociální práci jako nástroj reintegrace lidí bez domova do bydlení. Podle nich jde spíše o ochranu společnosti před skupinou lidí, která je problémová, působí rozruch nebo prostě vadí svou odlišností. Stigmatizace a disciplinace je všudypřítomná. Přísná pravidla v azylových domech slouží podle jejich zaměstnanců k výchově jejich uživatelů. Sociální pracovník se stává něčím „mezi vychovatelem a dozorcem“.
Nefunkčnost systému ukazuje například situace poradenství v azylových domech: „Volba cíle spolupráce byla podmínkou vstupu do služby azylového domu. V realitě byly podle sociálních pracovníků cíle spolupráce voleny tak, aby vyhovovaly domnělým očekáváním a představám pracovníků spíše než reálným potřebám lidí v situaci bezdomovectví“. Prakticky všichni příchozí tak deklarují nalezení stálé práce jako svůj základní cíl, ačkoli jsou například v důchodu nebo jim v nalezení práce brání jiné strukturální podmínky. Nesmyslnosti zvolených cílů jsou si obě strany vědomy, přesto v procesu pokračují. To má za následek nejen neúčinnost poradenství, ale také absenci důvěry mezi sociálním pracovníkem a uživatelem.
Bydlení a status quo
Přístup „bydlení především“ zkoumaný v Glasgow se lišil nejen prioritním zajištěním bydlení, ale hlavně přístupem sociálních pracovníků. Co Černá vyzdvihuje jako jeho základ je právě tzv. reflexivní praxe. Ta se vyznačuje rozpoznáním neoddělitelnosti poznání a moci, identifikací sociálního pracovníka v této struktuře a vůle změnit systém sociální nerovnosti. Sociální pracovník je ochoten s uživatelem služby sdílet své zjištění a hypotézy. Na druhé straně se uživatel podílí na definování rozsahu a cílů své vlastní podpory. Funguje tak spoluzodpovědnost za řešení situace, která je postavena na vzájemné důvěře. Důvěra mezi uživatelem a sociálním pracovníkem je také zajištěna díky minimalizaci rizik (harm reduction). Projekt v Glasgow se specificky zaměřoval na lidi, u kterých se předpokládalo, že s užíváním drog nikdy nepřestanou. S těmito lidmi by už žádná jiná sociální služba nespolupracovala.
Ani koncept Housing First sám o sobě není řešením. Černá odkazuje na publikaci Davida J. Maddena a Petera Marcuseho In Defense of Housing: The Politics of Crisis (Na obranu bydlení. Politiky krize, 2016), která zpochybňuje pečovatelský charakter státu. Podle autorů je cílem i zdánlivě progresivní bytové politiky státu udržení politického a ekonomického statu quo. Reformy mají předejít radikálním odezvám na krizi bydlení. Státem podporované bydlení se navíc může stát dalším nástrojem kontroly nad prekarizovanou populací. Důkazem o neupřímnosti sociální politiky je diskurs o ekonomické výhodnosti „bydlení především“, který je například hojně přítomný v debatě o brněnském projektu.
Opravdová snaha o ukončení bezdomovectví musí odmítnout jak představu bydlení coby zboží, tak i snahu státu o kontrolu vyloučené části obyvatelstva. Jestli má být bydlení právo, jak se například píše ve schváleném vládním dokumentu Koncepce sociálního bydlení České republiky, musí být co nejdříve učiněny kroky vedoucí k jeho dekomodifikaci. To znamená zabránit tržním spekulacím s byty, zastavit výstavbu pro investice a zvrátit privatizaci obecního bytového fondu. Vzhledem k tomu, že život na ulici je doslova otázka života a smrti, na otálení není čas. Zima se blíží.
Autor je politolog.