Sedmdesátiletý český důchodce Jaromír Balda přišel 1. června roku 2017 na předem vytipované místo u železniční tratě. Pokácel na ní motorovou pilou dvanáctimetrovou olši a okolo místa rozházel papíry se vzkazem napsaným lámanou češtinou: „Allah Akbar, cesky neverici pes, mi tady a s nami djihad.“ S podobným vzkazem obsahujícím také sdělení, že předchozí akce byla pouze testem a teď přijde na řadu ovládnutí celé země, pokácel koncem července 2017 na železniční trať další strom. První český terorista se později u soudu bránil, že chtěl vyburcovat českou společnost, aby se muslimů více bála a zabránila jejich invazi do Evropy, která probíhá pod záštitou politických elit. Jeho motivem byla náboženská nenávist, kterou od migrační krize vrcholící v roce 2015 šířila v České republice řada mimoparlamentních subjektů a později také parlamentní strana SPD Tomia Okamury. Jejich předvolebních akcí se Balda často zúčastňoval a hrál na nich na akordeon. Baldu, jehož za pokus o teroristickou „falešnou vlajku“ soud zatím nepravomocně odsoudil na čtyři roky vězení, je však možné chápat i jako oběť konspiračního mýtu Eurábie, který americkou i evropskou krajní pravicí rezonoval už několik desetiletí. Její další „obětí“ byl třeba i takový Anders Breivik, který se kvůli této ideologii stal největším masovým vrahem evropského kontinentu od druhé světové války.
Kořeny mýtu Eurábie
Neologismus Eurábie vymyslela Gisèle Littmanová narozená v židovské komunitě v Egyptě. Po sňatku s britským historikem Davidem Littmanem odjela z Egypta v době suezské krize. Po krátkém pobytu ve Spojeném království se manželé Littmanovi odstěhovali do Švýcarska, Gisèle Littmanová však také příležitostně žila ve Francii. Pod pseudonymem Bat Ye’or (což v hebrejštině znamená Dcera Nilu) napsala od poloviny sedmdesátých let několik knih. Eurábie nebyl první pojem, který interpretovala tak, že proti tomu protestovali historici, politologové a další odborníci na arabské země. Ve svých populárně historických studiích o postavení minorit v islámských zemích pracuje například s termínem dhimmitude, který popisuje jako „specifickou sociální podmínku, která vyplynula z džihádu“, a interpretuje ji tak, že islám dělá ze všech nemuslimů, kterým vládne, občany druhé kategorie. Později k této tematice přidala pojem Eurábie, který tuto situaci rozšiřuje na celou Evropu. Na invazi islámu do Evropy se však podle ní podílejí i další aktéři, především evropské elity a levice.
Mezi inspirační zdroje Breivika také nepatřil jen Jensen, ale i bývalý český prezident Václav Klaus.
Konspirační teorie Littmanové z toho dovozuje, že EU (zastupovaná v jejích knihách především francouzskými elitami) realizovala tajný plán prodeje Evropy muslimům za ropu. Chapadla tohoto spiknutí pak viděla například v instituci Euro-arabský dialog, což byla platforma zřízená Evropským hospodářským společenstvím a Arabskou ligou, která měla za cíl podpořit ekonomickou diskusi v regionu.
V raných autorčiných knihách byl hlavním zloduchem stojícím za tímto plánem Charles de Gaulle. Littmanová se totiž při svých pobytech ve Francii stýkala s představiteli krajní pravice, která de Gaulla nenáviděla a pokusila se ho několikrát zavraždit. Nemohli mu totiž odpustit, že v šedesátých letech oznámil francouzskou prohru v alžírské válce a udělil této muslimské zemi nezávislost. Do Francie se kvůli tomu vrátily statisíce francouzských osadníků, jejichž potomci dnes tvoří páteř strany Marie Le Penové. Především díky nim vznikl „válečný narativ“ mýtu Eurábie, který Středomoří chápe jako hranici mezi křesťanskou a muslimskou civilizací a francouzskou prohru v Alžírsku vnímá jako velké vítězství islámu a posunutí hranice v jeho prospěch.
Ve Francii v sedmdesátých letech vznikl také pojem „velká náhrada“, který se postupně vyvinul v součást mýtu Eurábií „plánované masové migrace“. Pochází ze zjevně rasistického románu Jeana Raspaila Tábor svatých (1973, česky v roce 2009). Francie je v něm poražena neozbrojenou invazí hladovějících, sexuálně poblázněných indických uprchlíků, na které není francouzská armáda morálně připravena začít střílet. Poselstvím knihy je, že západní civilizaci lze zachránit pouze tehdy, budeme-li ochotni zabíjet chudé lidi jiné rasy. V osmdesátých a devadesátých letech udržovalo knihu toto rasistické poselství mimo hlavní proud, politizace problému migrace však umožnila přepracovat její zásadní otázku – kdyby nenávist nebyla zaměřena na barvu pleti, ale na náboženství těchto „nájezdníků“, mohla by se jejich opozice definovat intelektuálně, a nikoli rasisticky. Z tohoto úhlu pohledu se na román často odvolával třeba bývalý poradce Donalda Trumpa a zakladatel krajně pravicového serveru Breitbart Stephen Bannon.
V roce 2006 konspirační teorie Littmanové odmítl na konferenci o antisemitismu v Jeruzalémě izraelský historik Robert Wistrich, který je označil za „protokoly mudrců z Bruselu“. Littmanová si z toho ale nic nedělala a deníku Ha’arec pak řekla: „Jsem si jistá, že ve Spojených státech probudily útoky z 11. září lidi, včetně židovské komunity, kteří mě předtím ignorovali, protože patří politicky víc nalevo.“ O budoucnosti Evropy už podle ní bylo rozhodnuto: „V Evropě nyní směřujeme k úplné změně. Evropa bude čím dál více islamizována a stane se politickým satelitem arabského a muslimského světa.“ Přesně touto myšlenkou byl zasažen Balda i Breivik a přesně tuhle myšlenku dnes slyšíme od českých i evropských krajně pravicových politiků, kteří chtějí „bránit normální svět“.
Průnik do mainstreamu
Littmanová se nemýlila. Její teorie o zlovolném islámu a jeho kooperaci s evropskými elitami a liberální levicí měla v USA po jedenáctém září připravenou půdu. V roce 2010 na nárůst knih a článků s tématem Eurábie upozorňuje Justin Vaïsse na webu Foreign Policy. V roce 2004 začal prorokovat temnou budoucnost Evropě sloupkař deníku Daily Telegraph, Kanaďan Mark Steyn. Jeho myšlenky si nijak nezadali s myšlením, kterým svoje činy omlouvali Breivik i Balda, ale také američtí teroristé bojující za „očištění země“ od přistěhovalců. Steyn například napsal: „Ve věku demokracie, nemůžeme na demografii vyzrát jinak než občanskou válkou. Jugoslávci na to přišli. Třicet let před rozpadem jejich země poklesla populace bosenských Srbů ze 43 na 31 procent, zatímco populace bosenských muslimů se zvýšila z 26 na 44 procent.“ Podobnou „omluvu“ pro své činy použil ve svém manifestu Patrick Crusius, který v září 2019 zavraždil v El Pasu 22 lidí, kteří mu připadali jako Mexičani. „Tento útok je odpovědí na hispánskou invazi do Texasu. Oni jsou ti podněcovatelé, ne já. Já prostě bráním svou zemi před kulturní a etnickou proměnou způsobenou invazí… Amerika hnije zevnitř ven a zabránit tomu mírovými prostředky se zdá být téměř nemožné.“
Na poplach bije také americký politický analytik Tony Blankley v knize The Last’s Last Chance (Poslední šance té úplně poslední šance, 2005): „Hrozba, že radikální islamisté převezmou Evropu, je pro Spojené státy stejně velká, jako byla ve čtyřicátých letech 20. století hrozba, že nacisté převezmou Evropu… Nemůžeme si dovolit ztratit Evropu.“ A přidává se třeba i britská novinářka Melanie Phillipsová, která v knize Londonistan (2006) obviňuje britskou levici z toho, že předala zemi Muslimskému bratrstvu.
Podobné myšlenky však začaly získávat na popularitě i v kontinentální Evropě. Hned po útoku na „dvojčata“ sepsala protiislámský pamflet Hněv a hrdost (2001) italská novinářka Oriana Fallaciová. Stal se z něj bestseller, podobně jako z knihy Deutschland schafft sich ab (Německo páchá sebevraždu, 2010) německého bankéře Thila Sarazzina. Obě knihy pracovaly s tezí, že v Evropě dochází k nárůstu tzv. politického islámu, který může v důsledku nečinnosti či tajné podpory evropských elit brzy ovládnout Evropu. Tyto teze se však, jak uvádí Vaïsse v článku na Foreign Policy, rozcházely například se studií Ronalda Ingleharta a Pippy Norrisové z Harvardovy univerzity (2009), která ukazuje, že v dlouhodobém měřítku se základní kulturní hodnoty muslimských migrantů vyvíjejí tak, aby odpovídaly převládající kultuře evropské společnosti, v níž žijí. Stejně tak celoevropská studie Pew Research Centre z roku 2006 dochází k závěru, že „muslimové v Evropě se obávají o svou budoucnost, ale jejich obavy jsou spíše ekonomického než náboženského nebo kulturního rázu“. Důvodem existujícího napětí pak je rasismus, nikoli střet kultur, jak o něm hovoří islamofobové. Naopak reálné stavební kameny získal mýtus Eurábie díky demografické křivce ukazující výrazné stárnutí evropské populace a mnohem vyšší porodnost v subsaharské Africe a jižní Asii.
Síla blogů
Mýtem Eurábie se v rozsáhlém textu zabývá také Andrew Brown z britského deníku Guardian. I on považuje za zlom útoky z 11. září. Právě tato teroristická akce změnila většinový postoj k islámu nejen v USA, ale i v Evropě a termín Eurábie Gisèle Littmanové se začal dostávat mezi širší veřejnost. Útok na dvojčata vyvolal vypjatý americký nacionalistický odpor, který zničil dvě země – Irák a Afghánistán a přinesl stovky tisíc mrtvých. Útok však také vedl k pochopitelným otázkám obyčejných lidí, proč k těmto válkám vůbec došlo. Hlad po odpovědích na tyto otázky bohužel zasytily hlavně teorie o zlovolnosti a nebezpečnosti islámu, a to i přesto, že George W. Bush tehdy prohlásil, že válku s islámem nevede. Brown však upozorňuje na ještě radikálnější zdroj islamofobie, než jaký představovali byli mainstreamoví sloupkaři a autoři populistických bestsellerů. Šlo o internetové blogy, na nichž se formovali ideologické teorie skutečných teroristů.
Jeden z prvních a nejvýznamnějších byl Little Green Footballs založený a provozovaný Američanem Charlesem Johnsonem. Typické pro něj bylo, že až do té doby nic nepsal – šlo o amatéra, jehož jedinou výhodou bylo, že uměl vytvářet webové stránky v době, kdy to ještě vyžadovalo některé programátorské dovednosti. Dalším americkým médiem tohoto typu byl blog Gates of Vienna provozovaný Edwardem „Nedem“ Mayem, počítačovým programátorem z Washingtonu DC. Vznikl už v první vlně fanaticky protimuslimských blogů, které těžily ze šoku z 11. září 2001. Název blogu připomíná obléhání Vídně osmanskou armádou v roce 1683, kterou nakonec vyhnala polská armáda. Zásadní tezí blogu je, že se jednalo pouze o jednu bitvu v dlouhé válce a že Evropa a její civilizace jsou neustále ohrožovány muslimskou invazí. Třetí americký blog tohoto typu měl název Jihad Watch a vedl ho americký bílý suprematista Robert Spencer, kterého spolu s jeho spolupracovnicí Pam Gellerovou vyhostili v roce 2013 z Velké Británie za projevy, které „podporují nenávist a násilí mezi komunitami“. Jediným v Evropě sídlícím blogem, který se na šíření konspirační teorie Eurábie podílel, byla fanatická stránka Brussels Journal, obracející se proti Evropské unii. Provozuje ji belgický ultrapravicový novinář Paul Beliën, ale přispěl na ni třeba i britský konzervativní europoslanec Daniel Hannan.
Všechny čtyři blogy pak měly kromě obsahu společnou ještě jednu věc. Přispíval do nich Peder Are Nøstvold Jensen, muž, kterého lze bez nadsázky označit za duchovního otce Anderse Breivika. Breivik totiž název i celé pasáže svého manifestu 2083 Evropská deklarace nezávislosti zkopíroval právě z jeho komentářů na těchto blozích, v nichž se podepisoval jako Norský káfir a později jako Fjordman.
Česká stopa mýtu Eurábie
Také na českém internetu vznikl v roce 2005 portál Eurábie, který přímo odkazuje k ideologii Gisèle Littmanové a dalších. Web se zároveň snaží působit nestranně a seriózně, jak se ostatně ukazuje i v jeho prohlášení: „Vytkli jsme si za cíl pravdivě informovat o rostoucím nebezpečí, které představuje plíživé pronikání islámu do Evropy. Nikoliv však ve smyslu jakékoliv nesnášenlivosti – důrazně se distancujeme od rasismu, xenofobie, náboženské i národnostní nenávisti.“ Jeho obsah tvoří pestrá směska konspiračních teorií, hoaxů a prorusky orientovaných článků, mixovaných s bulvárním zpravodajstvím, jehož šíři postihují už samotné titulky typu „Imigrant zabil důchodkyni. Nechtěla mu dát peníze na letenku“ či „Proč vadí Nohavicova ruská cena za kulturu a nevadí Halíkova politická cena za kolaboraci s německou říši?“. Portál podle české Wikipedie provozuje na subdoméně Parlamentních listů společnost Our Media, které patří i další konspirační weby jako Protiproud, EUportal, EUserver, Eportal a Freeglobe.
Mezi inspirační zdroje Breivika také nepatřil jen Jensen, ale i bývalý český prezident Václav Klaus. Breivik „českého konzervativního prezidenta“ ve svém manifestu dvakrát cituje, především v souvislosti s jeho kritikou Evropské unie a kritikou snah o hlubší integraci Evropy. Václav Klaus dnes často vystupuje na akcích německé krajně pravicové strany Alternativa pro Německo (AfD). V kampani pro letošní volby do Evropského parlamentu se tato strana prezentovala mimo jiné plakáty s malbou nahé bílé ženy, kterou na trhu okukují tmavovlasí muži s arabskými pokrývkami hlav. Jeden z nich jí strká ruku do úst. Slogan na plakátu říká: „Evropané, hlasujte pro AfD, aby se Evropa nikdy nestala Eurábií“. Václav Klaus dnes působí také jako supervizor zahraniční politiky nové české strany Trikolóra, kterou založil jeho syn Václav Klaus ml.
Říkáme-li si dnes při četbě komentářů v různých facebookových skupinách, že absurdní argumenty o tom, že evropské elity chtějí nahradit pomocí migrace české důchodce levnou a čerstvou pracovní silou z islámských zemí, jde o český unikát, lžeme si do vlastní kapsy. Čeští islamofobové jsou pokračovatelé Littmanové, Steyna či Jensena. Důležité je však zjistit, zda jsou vědomými přenašeči tohoto mýtu, nebo jeho podvedenými oběťmi. S existencí těch prvních je nutné se v demokratickém zřízení smířit a jejich názorům oponovat fakty, které je bezpečně vyvracejí. U těch druhých je pak nutné si uvědomit, že jestli v něčem evropské elity skutečně selhávají, tak je to právě důsledná oponentura islamofobním názorům, které se v kombinaci s neřešenými sociálními problémy mohou stát třaskavou směsí, která pak ve volbách vystřeluje do parlamentů většiny evropských zemí krajně pravicové extremisty.
Autor je publicista.