Foto Beth Holliker / Air National Guard (CC0)
Současná situace nemilosrdně odhaluje to, co jsme během všedních dnů přehlíželi. Mnohdy se tak ukazují velké systémové nedostatky – netýká to se jen zdravotnického materiálu a finančních problémů mnoha lidí, ale také školství. Poslední dny se v médiích často mluví o tom, že učitelé přetěžují děti a rodiče musejí učit místo nich – málo je ovšem slyšet hlas učitelů a dalších odborníků na školství, a tak se téměř nemluví o tom, že na současném přetížení českých rodičů a trudnomyslnosti mnohých školáků totiž učitelé nesou jen část viny.
Vzdělávání neprobíhá jen na ose učitel–žák. Důležitou součástí výukového procesu je i rodič, který učiteli věří, nebojí se zeptat, když mu něco není jasné, který učiteli neradí, jak učit, nýbrž je mu oporou a podporuje jeho autoritu.
V tomto komentáři pracuji s generickým maskulinem, přičemž daleko lepší by bylo generické femininum, protože ve školství pracují hlavně učitelky. Také ony mají doma děti, vaří, zvykají si na home office a v některých případech se snaží komunikovat naráz třeba se dvěma stovkami žáků. Tuhle zdánlivou banalitu je dobré připomenout právě proto, že se mnohdy setkáváme s výtkou, že učitelé nerespektují aktuální stav českých domácností. Kdyby ovšem s dětmi a jejich rodiči nekomunikovali vůbec, pravděpodobně se to mnohým také nebude líbit. Vytkněme proto tuhle skutečnost před pomyslnou závorku, protože hádat se, koho v tuhle chvíli více trápí péče o domácnost, připomíná dětské spory o to, čí táta je větší frajer.
Mechanismy řízení a komunikace selhávají
Když se 10. března rozhodlo, že se uzavřou školy, všechny to překvapilo – a je nepopiratelné, že největší šok to musel být pro rodiče, kteří se museli narychlo rozhodnout, kam s dětmi. Učitelé mnohdy narychlo zadali nějaké úkoly z učebnic, připomněli dětem, že mají číst, a čekali, co bude. Co uzavření škol vlastně znamená pro samotné učitele, totiž nebylo hned zřejmé, informace přicházely pozvolna.
Zaznívají i hlasy, že školy měly nejprve centrálně sladit své postupy. To by jistě bylo ideální, ale musíme si uvědomit, že v mnoha českých školách by to znamenalo, že se musí dohodnout několik desítek pedagogů, což je téměř nemožné (a ví to každý kantor, který se pokoušel vymámit jednotné stanovisko ze třicetičlenné třídy). České školství je navíc výrazně decentralizované a hodně postavené na osobnosti učitele, popřípadě ředitele. Pokud se tedy některým rodičům zdá, že učitelé jejich dětí postupují nejednotně a neorganizovaně, tak jen v zesílené podobě zažívají to, co jim jindy možná přijde báječné: za normálních okolností tomu říkáváme pestré vyučování, kreativní přístup k výuce, škola plná silných osobností. V horším případě se zkrátka jen ukázalo, že na škole jejich dětí selhávají základní mechanismy řízení a komunikace.
Sama komunikace je v celé dnešní situaci klíčová: opět se jen daleko intenzivněji projevuje to, co v běžném provozu tolik nevnímáme. Alfou a omegou pro kontakt mezi školou a rodinou bývá třídní učitel. Pokud s ním byli rodiče zvyklí otevřeně komunikovat již dříve, jistě se jim to daří i teď. Právě on by měl mít povědomí třeba o socioekonomickém zázemí žáků – a mnozí učitelé teď svou energii věnují nějak znevýhodněným žákům, protože spoléhají na to, že těm ostatním pomohou rodiče. Převážně u mladších dětí se pak skoro nabízí, aby rodiče podněcovali jejich kontakt se spolužáky a aby sami byli v kontaktu s rodiči ostatních dětí – mohou si navzájem radit, pomáhat, ale také koordinovat svá přání a požadavky na distanční výuku. Není totiž neobvyklé, že individuální přání rodičů v jedné třídě jsou dosti protichůdná a učitel pak hledá onu pověstnou zlatou střední cestu.
Dozajista platí, že pokud byli žáci zvyklí psát svým učitelům e-maily nebo jim třeba v případě nouze zavolat, udělají to i nyní. V opačném případě nastala ideální doba, aby rodiče děti poučili, jak se píše e-mail, a nechali je s jejich vyučujícími komunikovat samostatně. Rodičům se uleví a žactvo si osvojí hned několik klíčových kompetencí: třeba asertivní komunikaci nebo jak řešit své vlastní problémy. Menší děti nebo rodiny bez přístupu k internetu mohou do školy zavolat nebo poslat dopis. Opět lze předpokládat, že v současné době selhává komunikace především tam, kde už před krizí nebyla ideální.
Za aktivnější učitele i rodiče
Současná situace ale odhaluje ještě dva další problémy, které běžně přehlížíme: (ne)zapojování různých strategií učení a forem hodnocení, ale také digitální (ne)gramotnost českých kantorů. Ministerstvo školství učitelům doporučilo, aby využívali autoevaluční nástroje (samoopravovací testy, hodnotící dotazníky), pracovali s chybou a upřednostňovali formativní hodnocení před sumativním – zjednodušeně řečeno, neměli by děti známkovat třeba za včas neodevzdaný úkol. Takový přístup by byl samozřejmě skvělý, ale vhodně využitelný je jen tam, kde jej učitelé běžně používají. Zavádět nové formy hodnocení v době krize je ovšem podobně nešťastné jako dávat pětky za neodevzdaný úkol či neúčast na videokonferenci. I v otázkách hodnocení učitelé v současné době s velkou pravděpodobností kopírují své standardní chování. Proto je na místě se ptát, kolik rodičů s učiteli o způsobu hodnocení diskutovalo na začátku školního roku, když byli (doufejme!) seznámeni s klasifikačním řádem a způsobem, jakým budou jejich děti hodnoceny.
Podobné je to i s učením: pokud učitelé dbají na to, aby si děti uměly samy zorganizovat práci a aby se uměly samy učit, pak by teď rodiče měli mít práci výrazně snazší. To, že se dětem nechce učit, je přirozené, stejně tak je přirozené, že učení není snadné, natož o samotě – může být ovšem docela užitečné nechat děti trochu potrápit a chtít po nich, aby hledaly odpovědi samostatně, zavolaly kamarádovi nebo třeba strýčkovi, co má jiné profesní zaměření než rodič. Když to nepomůže, je nasnadě ozvat se učiteli a poprosit o pomoc. Samozřejmě, že jsou mezi námi učitelé, kteří záchranné lano nehodí – v takové situaci je vhodné se ptát, jestli na svou práci stačí, ale chci věřit, že jsou v menšině. Do svědomí by si ovšem měli sáhnout i rodiče a ptát se sami sebe, kolikrát během školního roku viděli učebnice svých dětí, kolikrát se učitelů ptali na věci, které jim nejsou jasné, a kolikrát zoufalé otázky svých dětí odmávli s tím, ať se druhý den zeptají spolužáků. Chci věřit, že takoví rodiče jsou také v menšině.
Z šetření České školní inspekce (ČŠI), prováděného v loňském roce, vyplynulo, že jen třetina učitelů středních škol využívá digitální technologie k řešení komplexnějších problémů. Ačkoli je většina učeben vybavena nějakou didaktickou technikou (počítač, projektor nebo třeba interaktivní tabule), využívání počítačů či tabletů celou třídou najednou je doménou především hodin informatiky, dostatečné technické vybavení nemívají ani samotní učitelé a systémem umožňujícím kombinovat prezenční a distanční formu výuku podle ČŠI disponovalo patnáct procent středních škol. Možná se teď v oblasti digitální gramotnosti a informačního myšlení skokově posuneme vpřed, ale je v zájmu nás všech – rodičů, žáků i učitelů –, abychom v současnosti nabyté dovednosti dokázali využívat i nadále a připomínali ministerstvu slib, že s tím školám bude pomáhat. Ten jim totiž dalo už v roce 2014.
Současná situace navíc poukazuje na to, že vzdělávání neprobíhá jen na ose učitel–žák, ale že důležitou součástí výukového procesu je i rodič, který učiteli věří, nebojí se zeptat, když mu něco není jasné, který učiteli neradí, jak učit, nýbrž je mu oporou a podporuje jeho autoritu. Zkrátka rodič jako rovnocenný partner pedagoga – existuje sice tisíc a jeden důvod, proč tomu tak být nemusí, ale na tom bychom měli všichni zapracovat, až se situace stabilizuje. Nejhorší chyba, které by se rodiče mohli dopustit, je totiž vrátit děti do škol a kroužků a spokojit se s tím, že večer podepíšou žákovskou knížku a v pololetí propočtou průměr na vysvědčení.
Autorka je učitelka.