Foto z osobního archivu Sáry Vidímové
Žákyně deváté třídy chodila v začátcích karantény s mobilem po městě a snažila se chytit signál tam, kde je wifi zdarma, aby se dostala k domácím úkolům. Kromě toho, že chtěla dodělat devátou třídu, čekaly ji přijímací zkoušky na střední školu. Neměla žádné informace o tom, kdy zkoušky budou, a ze začátku nevěděla ani to, jak úkoly získávat. Nemá totiž doma počítač ani internet. Naštěstí má aspoň mobil, ale na něm se úkoly vypracovávat nedají. To není příběh z dystopického románu, ale z pražských Nuslí.
Podle závěrů České školní inspekce „v přibližně tisícovce škol třetina žáků s učiteli online nekomunikuje a ve zhruba sto školách není do online distančního vzdělávání vůbec zapojena více než polovina žáků“.
Dívka žije v domácnosti s matkou, která je samoživitelka, a dvěma mladšími sestrami. Všechny tři dívky se ocitly najednou úplně mimo systém, protože ze dne na den se všechno začalo odehrávat online. Fakultní základní škola Táborská, do které chodí, naštěstí zaměstnává asistenty pedagoga, a to na úvazek, nikoli jen na dohodu, kteří se mohli během karantény o děti ze sociálně vyloučených poměrů starat. „Ze začátku to bylo hodně na punk,“ vzpomíná asistentka pedagoga Sára Vidímová na úplné začátky karantény. „Scházeli jsme se před školou a předávali si s dětmi papíry. První tři týdny jsme byli zoufalí, čekali jsme pořád, jak se situace vyvine. S kolegou Martinem Žárským jsme od začátku chtěli, abychom se s dětmi měli kde setkávat, ale ve škole to nebylo možné, i když nám jinak vycházeli jak učitelé, tak vedení všemožně vstříc.“
Klub, který spadl z nebe
A tak se zrodil nápad využít k setkávání nízkoprahový Klub Beztíže², který spadá pod Dům dětí a mládeže Praha 3 – Ulita. Sem chodili během karantény několik týdnů pracovat. Svou vděčnost, že mohli využít prostory klubu, oba asistenti neskrývají a pořád se k tomu během rozhovoru vracejí. Bez těch prostor by to nebylo možné. „Ze začátku jsme tu byli jeden dospělý na jedno dítě, s rouškami a s odstupem metr a půl,“ vzpomíná Sára Vidímová na začátky. Jak se situace postupně uvolňovala, rozšiřovaly se i možnosti doučování. Od příštího týdne budou oba asistenti opět s dětmi ve škole.
Děti, které vypadly ze systému, se staly jedním z témat koronavirové krize a věnovala se jim i různá média. Podle závěrů České školní inspekce (ČSI) „v přibližně tisícovce škol třetina žáků s učiteli online nekomunikuje a ve zhruba sto školách není do online distančního vzdělávání vůbec zapojena více než polovina žáků. Hlavní příčinou nekomunikace žáků je buď absence IT vybavení nebo nedostatečné připojení k internetu“. Podle ČSI mezi další důvody patří nízká motivace některých žáků ke vzdělávání nebo nižší podpora ze strany jejich rodičů, kteří musí řešit i řadu jiných pracovních či osobních záležitostí.
Problém dětí, které doma nemají ani počítač, ani připojení k internetu a jejich rodiče často řeší záležitosti tak závažné jako udržet si práci nebo bydlení, je vlastně popsaný. Otázka spíš je, co s tím. Jak vlastně je možné těmto dětem pomoct?
Nenechávejme to jen na charitě
Krátce po zahájení karantény, když začalo být jasné, že distanční výuka není pro každého, se objevila řada iniciativ. Jednotlivci i společnosti začali shánět notebooky a distribuovat je do domácností. To pomohlo mnoha dětem, ale ne všem. „Pomoc by měla být systémová,“ myslí si Sára Vidímová, která spatřuje v roli asistentů pedagoga možnost, jak by stát mohl pomáhat plošně. Pro inspiraci, jak školy podpořit, není třeba chodit daleko. Například v sousedním Německu vyčlenil stát pět set milionů eur na vybavení škol vším, co potřebují k realizaci distanční výuky. V Česku to často zůstalo na školách a ty se s tím vyrovnávaly různě.
„My máme štěstí, že v naší škole pracuje například sociální pedagožka, která udělala na začátku karantény regulérní depistáž a vytvořila tabulku, z níž bylo jasné, které děti mají problémy s výukou na dálku,“ vysvětluje Martin Žárský. Podle něj jde o širší skupinu, než jsou děti, které potřebují asistenta pedagoga při běžné výuce. „My pomáháme za normálních okolností dětem, které mají nějakou diagnózu, ale pak je tu skupina dětí, které se za běžných okolností drží, není na nich ani moc poznat, z jakých pocházejí poměrů, ale situace, jako je tato, najednou ukáže, že mají problém a výuku na dálku nezvládají,“ vysvětluje Žárský. Díky této depistáži věděli, že mají skoro čtyřicet dětí, které se neozývají buď proto, že nemají doma internet, nebo proto, že nerozumí systému, v němž mají pracovat, či zadání.
„Velká podpora byla i od učitelů, kteří nám dodávali úkoly pro děti. Někteří je nosili přímo do rodin – jedna učitelka například nosila úkoly do večerky patřící rodičům našich žáků, kam chodila nakupovat,“ vzpomíná Vidímová. Přes veškerou snahu ale nebylo možné pomáhat s výukou všem dětem. Dvojice asistentů se proto zaměřila jen na některé z nich. Pro ostatní byly úkoly alespoň vyvěšovány na dveřích školy, takže si je mohly chodit opisovat. Na systémovější pomoc by škola musela mít více asistentů a také mnohem víc prostředků.
Obtíže spojené s tím, jak něco vytisknout, neřešily jen děti, ale i samotní asistenti. „Tisknout jsme mohli ve škole, ale bylo to samozřejmě možné jen tehdy, když tam někdo byl. Občas se stalo, že jsem nějaký úkol dostala od učitelů později. Chodila jsem do jedné kopírky, kam se člověk ale dostával na heslo,“ popisuje trable při své práci Vidímová.
Až přijde druhá vlna
Když se mluví o sociálním vyloučení, jsou často zmiňovány děti a skutečnost, že doma nemají počítač a připojení k internetu. Jenže problém je mnohem širší. „Jedna matka napsala do školy zoufalý e-mail, že při vší snaze nerozumí systému google classroom a neví, co má se svým dítětem dělat,“ upozorňuje asistent Martin na to, že nejde jen o vybavení, ale také o kompetence. Ty schází nejen dětem, které doma nemají zázemí, ale právě i mnoha rodičům. A není to jen otázka etnicity, jak si mnozí rádi představují. Dívka, která je v devítce a ze začátku karantény chytala mobilem po Praze signál, je z etnicky české rodiny. Stejně tak mnozí další. Rodiče často nedokážou pomoct svým dětem, protože je pro ně virtuální prostředí příliš složité. Sami třeba pracují někde, kde s počítači nepřijdou do styku, a také mnohdy řeší opravdu závažné problémy. Maminka oné deváťačky přišla o práci a teď hrozí, že přijdou i o bydlení. To je přirozeně situace, kdy se rodič bude těžko prokousávat systémem a snažit se pochopit úkoly, jež má jeho dítě dělat. A jak vidno, problém to může být i pro lidi, kteří doma počítače mají a používají e-mail, a přesto je pro ně něco jako google classroom příliš složitá záležitost.
„To není věc, kterou by mohly vyřešit školy,“ myslí si Vidímová. Pomoc rodičům, která by v mnoha případech pomohla i dětem, je přitom důležitý úkol a někdo by se ho zhostit měl. „Ať už přijde druhá, třetí nebo kolikátá vlna, problém se bude opakovat,“ zamýšlí se asistentka. A i kdyby druhá vlna nepřišla, je už teď jasné, že se bude výuka přece jen měnit a dovednost pracovat v online prostředí bude už vždy důležitá.
Oba asistenti přemýšlejí nejen nad tím, jak udržet spolupráci s klubem, ale uvažují třeba i o otevření kroužku. „Uvidíme, jak se domluvíme. Krize každopádně jasně ukázala, že je potřeba to řešit a že problém se netýká zdaleka jen dětí, na kterých je to na první pohled vidět,“ uzavírá asistent Martin. Podle něj je tu totiž hodně dětí, které nemají žádný jiný hendikep, než je právě sociální vyloučení. Tyto děti mají těžší, nebo dokonce znemožněnou cestu ke vzdělání jen proto, že s jejich situací systém nepočítá.
Autorka je redaktorka Alarmu.