Foto Mojmír Churavý, Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)
Území dříve obývané československými občany německé národnosti, takzvané Sudety, je dodnes vcelku specifickou oblastí České republiky. Sudety se vyznačují vyšší mírou chudoby, horší úrovní vzdělání obyvatel, ale i vyšší podporou extremistických stran. Podle zažitého vysvětlení za to může vykořenění: noví obyvatele Sudet po vyhnání českých Němců zkrátka postrádali tradiční sepětí s krajem. Kanadsko-americký historik Eagle Glassheim ve své knize Očista československého pohraničí tuto úvahu přímo neodmítá, nabízí ale trochu vrstevnatější odpověď. Vypráví přitom příběh Sudet od konce devatenáctého století do dneška. Konkrétně pátrá po vztahu nacionalismu, migrace, životního prostředí a zdraví. Jinak řečeno se ptá po souvislostech etnického, sociálního a environmentálního plánování v českém pohraničí.
Hrdiny Glassheimovy knihy nejsou národy, ale sociální jevy. V prvních kapitolách například ukazuje, že český a sudetoněmecký nacionalismus mají společné kořeny a do velké míry představovaly dvě strany jedné mince.
Při zodpovídání těchto otázek se věnuje nejen poválečnému etnickému čištění, ale i jeho předpokladům. Poukazuje tak na válečnou radikalizaci politických aktérů i na hlubší příčiny, které sahají až do devatenáctého století a souvisejí s vývojem českého a českoněmeckého nacionalismu, například i v rámci vztahu k přírodě a vlasti. Daří se mu tak vykreslit romantizující základ obrazu sudetoněmecké domoviny, úlohu turistických spolků v kulturních válkách o národní „vlastnictví“ této krajiny i představy o takzvaném lebensraumu, tezi o životním prostoru určitého národa. Ta přitom nebyla vlastní jen německé straně, ale minimálně za války byla silně patrná i u té české.
Vysídlení barbaři z Východu
Glassheim se zaměřuje také na situaci vyhnaných českých Němců v rozděleném poválečném Německu. Ukazuje, že tamní obyvatelé je přijímali se značnou rezervou, podpořenou tradičním stereotypem o nebezpečí pocházejícím z východu, a obávali se zdravotní i kulturní nákazy. Úřady v Lipsku je přirovnaly k epidemii, podle jednoho vysokého bavorského úředníka představovali dokonce „asociální a potenciálně revoluční prvek“. Ještě na konci roku 1948 přitom například v Bavorsku žilo více než sto tisíc uprchlíků v internačních táborech a proti podmínkám, které v nich panovaly, se sepisovaly petice. S postupem času se však přístup změnil a němečtí psychiatři se snažili léčit psychické problémy spojené se ztrátou domova a nucenou migrací. Jak zdůrazňuje Glassheim, integrace vysídlenců se následně reflektovala mezi dvěma interpretačními póly: poválečným ekonomickým zázrakem a přetrvávajícími traumaty.
Oproti tomu v etnicky očištěném československém pohraničí vyvstaly jiné problémy, jak se můžeme dočíst dále ve studiích o obecném vývoji v pohraničí, ale i o přestavbě Mostu. Glassheim poměrně dobře dokládá, že s vysídlením původního obyvatelstva se prosadila identita nová, kladoucí důraz na průmysl, těžbu a s ní spojený materialismus. Podobně jako etnická čistka byla důsledkem poválečné vize moderní společnosti, prošla si však zásadním otřesem v souvislostí s krizí těžkého průmyslu. Dnešní „vykořenění“ zdejší společnosti je tedy třeba nahlížet i tímto prizmatem. V závěrečné kapitole pak historik sleduje reflexi neutěšeného stavu v bývalých Sudetech jak z pozic normalizačního režimu, tak i disentu a českoněmeckých vysídlenců.
Glassheim má mnoho společného s dalšími zahraničními autory a autorkami, kteří se věnují českým dějinám. Spojuje ho s nimi inovativní pohled na dějiny tohoto území, který není zatížený ustálenými pohledy či etnocentrismem. Jeho hrdinové nejsou esenciálně pojaté národy, ale sociální jevy. V prvních kapitolách knihy tak například přesvědčivě shrnuje, že český a sudetoněmecký nacionalismus mají společné kořeny a do velké míry představovaly dvě strany jedné mince. Nebojí se ale ani vnímat poválečné osidlování československého pohraničí v kontextu globálních tendencí. Jak naznačuje, poválečná představa ve jménu modernity byla dominantní na obou stranách železné opony.
Raději originál
Jeho práce je ostatně nejpozoruhodnější právě tam, kde se blíží historické eseji a situaci v pohraničí normalizačního Československa srovnává například se svým rodným městem Grand Forks na americkém Středozápadě. Vypráví zde o svém otci, který kritizoval stavbu nového nákupního centra, protestoval proti plánovanému zbourání staré obchodní čtvrti a nostalgicky vzpomínal na dřívější komunitní život ve městě. Spolu s americkou novou levicí kritizoval modernistický důraz na technologie, který podle něj vedl k ničení sociálního i životního prostředí. Glassheim přitom dává do souvislosti tyto postoje nejen s názory Václava Havla, ale poněkud překvapivě i s konzervativní „Heimat-nostalgií“ vyhnaných českých Němců.
Poměrně široké rozkročení badatelského zájmu má nicméně za následek, že celá monografie občas působí poněkud nekompaktně a připomíná spíš soubor studií než práci založenou na důkladně vystavěné argumentaci. Kniha se k českým čtenářům a čtenářkám zároveň dostává v době, kdy jsou již jednotlivé poznatky knihy poměrně dobře zpracované – v této souvislosti je dobré zmínit zejména kvalitní a čtivé monografie Matěje Spurného k československému pohraničí i přestavbě Mostu.
Zásadním nedostatkem českého vydání je kvalita překladu a editorské práce. Je problém, když překladatelka knihy o československém pohraničí neumí správně vyskloňovat slovo Sudety, mnohem závažnější ale je, když v některých pasážích posouvá i samotný obsah. Pokud se kupříkladu označení etnické („Czech“) i zemské („Bohemian“) identity přeloží bez dalšího vysvětlení pouze jako „Čech“, nutně se tím zatemňuje význam celé věty. Podobných míst je přitom v knize více. Je smutné, že k něčemu takovému dochází v tak renomovaném nakladatelství, jako je Academia, které jinak odvádí spoustu dobré práce nejen při vydávání české odborné literatury, ale i u překladů zásadních studií ze zahraničí. Knihu lze určitě doporučit, ale ti, kteří čtou anglicky na dostatečné úrovni, udělají lépe, pokud sáhnou po originále.
Autor je historik.