Foto Netflix
Kateřina Kirkosová, socioložka médií
Je to poučné a zároveň velmi milé. Tvůrci i aktéři dokumentu totiž bezelstně přejímají samozřejmý obdiv k technickým oborům a ještě samozřejmější despekt k humanitním a sociálním vědám. Odborníci na moderní technologie tak od popisů algoritmů bez zaváhání přecházejí k nejrůznějším diagnózám společnosti, vyjadřují se ke krizi demokracie či svobody a redukují žitou realitu na realitu virtuální. Možná kdyby si do týmu přizvali mediálního vědce, mohli by spolu prodiskutovat, jestli se ajťácká představa o všemocných médiích a pasivních uživatelích náhodou příliš nepodobá teoriím injekční stříkačky z první poloviny 20. století. Kdyby si přizvali sociologa, mohli by probrat socializaci a roli společenských skupin při formování názorů i identity. Kdyby si přizvali psychologa, mohli by komplexněji uvažovat nad vztahem vědomých a nevědomých kognitivních procesů. Ale možná by pomohlo i to, kdyby aktéři dokumentu dokázali své utopické, respektive dystopické představy o společnosti rozvíjet i jinak než extrapolací a pravděpodobnostním propočítáváním už existujících možností a modelů chování, které ovšem vnímají reduktivně. Nic z toho se ale nestalo, takže před sebou máme vypjatou pohádku o tom, jak technologičtí inovátoři chtěli optimističtější svět, lidé to ale nepochopili (nárůst depresí a sebevražd), případně zneužili (obchodování s daty), takže teď nás čeká občanská válka. Dilemata nastolená moderními technologiemi, jak by naznačoval název, se moc neřeší, zato morální panika nerušeně pokračuje.
Jakub Jetmar, redaktor Mediáře
Dokument vystihl mood internetu: bylo to cringe. Zejména hraný příběh dospívajícího chlapce ovládaného personifikovanými algoritmy, kterého ze závislosti a falešného vědomí vytrhl až otřes po zatčení ozbrojenými složkami na protestech internetem zradikalizovaných konspirátorů. Uf… Dokumentární část chtěla předat podobně silné poselství, daleko spíš ale umožnila několika „tech bros“ zviditelnit své digitální instituty. Před kamerou rozumují někdejší šéfové týmů různých platforem, poučení hříšníci, kteří nahlédli zlo skryté v jimi vyvíjených nástrojích. Mentalitu Silicon Valley si ovšem ponechali. Pouze ve svém technodeterminismu obrátili znaménka. Přístup je to ale podobně omezený – za všechno ve společnosti stále můžou média. Už netleskáme demokratizačnímu potenciálu sociálních sítí jako v případě arabského jara; tentokrát se protestuje u nás, sítě tedy demokracii ohrožují. Socio-ekonomicko-historické okolnosti v obou případech zcela opomeneme.
Reformu a regulaci sociálních médií by měli navrhovat především lidé s odpovídajícím společenskovědným nebo psychologickým zázemím, nikoli napravení hříšníci z Facebooku.
I v samotné analýze médií navíc akutně chybí někdo, kdo by připomněl někdejší zděšení nad dopady rádia či televize, historii A/B testování a vůbec designu produktů. Protože je ale všechno vyloženo jako nové, dokument nedokáže zdůraznit to, co skutečně nové je. A to vede k nemožnosti nabídnout adekvátní reakci. Tou není nové technokratické řešení, lepší algoritmus, ale regulace namířená dovnitř samotného byznysového modelu, antimonopolní řízení a posilování digitálních práv občanů. V USA i v EU snahy o regulaci v různé míře vskutku existují. Platformy ale musí být odpovědné globálně. Mnohem větší škodu totiž dokážou způsobit jinde, jak ukazují pogromy v Myanmaru, Indii a další případy násilností katalyzovaných sítěmi, o kterých platformy vědí, ale zvysoka na ně kašlou. Pokud dokument zvýší povědomí o těchto případech, bude to dobrá práce. Stejně tak stojí za pozitivní zmínku zapojení Shoshany Zuboff a jejího relativně vlivného konceptu kapitalismu dohledu. Nedokážu sice nemyslet na strhání jejího opusu Evgenyem Morozovem, přesto jsem ale rád za každý kritický pojem, který má potenciál cirkulovat.
The Social Dilemma pojímá člověka jako pasivního jedince, který se stává pouhým závislákem v systému dopamaninových odměn. Vůbec se přitom neptá po prvotních důvodech našeho kompulzivního chování – proč dáváme na sítě tak příšerné věci, proč se neustále beefujeme. Mudrování o manipulaci a geniálním designu je pochopitelně snazší než uvědomění si, že v nás samotných a ve společnosti je něco špatně. Dokument dává tušit, že na osobní úrovni budou platformy v určitých kruzích pojímány jako podobné selhání jako kouření. Ale jen určitých. Protože takové cigárko… Člověk se u něj seznámí, popovídá si, odfrkne – i problematické věci mají svůj důvod. Argumentovat pouhým ošálením toho víc zakrývá, než objasňuje.
Johana Kotišová, socioložka médií
Některé aspekty dokumentu jsou neadekvátní nebo nepříjemné – třeba jednostranná moralizace založená mimo jiné na příbězích o obrácení strůjců současného skoro totálně komercionalizovaného webu. Film zachází, vizuálně velmi explicitně, s uživateli sociálních sítí a internetu jako s pasivními loutkami, které nemají vlastní vkus, emoce, ani názory, a tedy žádnou unikátní historii, a kterým všechno vštěpují algoritmy. Jsem ale moc ráda, že existuje, protože v něm zaznívá několik důležitých postřehů: například zdánlivě radikální myšlenka postavit některé aktivity technologických gigantů mimo zákon; připomínka, že když je něco zadarmo, zbožím jsme my; poznatek o spojení silného užívání sociálních sítí s psychickou nepohodou a se závislostí; a hlavně nápady, jak vrátit technologie do pozice dobrého sluhy. Přiznám se, že pro mě bylo zhlédnutí dokumentu finálním impulsem k vypnutí všech notifikací a deaktivaci facebookového účtu. Oceňuju, že v dokumentu taky okrajově zaznívá varování před ohrožením demokratických procesů prodejem osobních dat a personalizovanou politickou reklamou. Tímto problémem, který podle mě není řešitelný prostým zvyšováním mediální gramotnosti, se mnohem detailněji zabývá film The Great Hack – všem vřele doporučuji.
Jonáš Strouhal, umělec a pedagog
Dokument Social Dilema ve mně zanechal podobnou pachuť, jakou ve vás zanechá hospodské žvanění v momentě, kdy už mají všichni naváto a už se nedá o ničem pořádně bavit. Slyšel sem, že ty algoritmy vyvíjej za pomocí týmů psychologů, který věděj, že všechny ty lajky a červený upozornění ti dělaj v hlavě dobře… Jojo, svině! Úplně se jim to vymklo z rukou! Těm sráčům je úplně jedno, že jsou u toho všichni nonstop nalepený, hlavně že to sype… Všichni už se začínají nudit a těší se, až se po cestě domu zase přisají k obrazovce. Hraná část dokumentu, která nastavuje zrcadlo zoufalství našich životů, do kterých vstoupily sociální sítě, působí jako Pelíšky, ve kterých se každý najde. Na obrazovce se míhají odpadlí apoštolové velkých technologických firem, kteří začali ve správný moment monetizovat své svědomí. Největším paradoxem celého dokumentu jsou však pasáže, ve kterých vystupují jako antagonisté herci zosobňující fungování zlých algoritmů. Vzhledem k tomu, že velká část dokumentu obviňuje sociální sítě z rozbujelého šíření fake news a konspiračních teorií, se volba takové formy, zdá poněkud hloupá. Tvůrci dokumentu se posléze vyjádřili, že se tak snažili oslovit co nejširší publikum. Možná že i kvůli publiku se tvůrci báli položit mnohem palčivější otázku: Je pro naši společnost prospěšné, aby se díky sociálním sítím mohl účastnit hlavního diskurzu a ovlivňovat jej každý z nás?
Iveta Jansová, teoretička médií
Oprostím-li se od skutečnosti, že snímek The Social Dilemma je dostupný na platformě, která s naší pozorností nakládá velmi podobně jako společnosti, před nimiž jsme varováni, musím vznik takového projektu vlastně kvitovat. Informace, jež film sugestivně (pomocí hudby, působivých promluv zasvěcených odborníků) přináší, nejsou sice pro jedince, kteří se o svou bezpečnost na internetu zajímají, nikterak převratné či originální, avšak spojení různých interních pohledů z rozličných koutů digitálního světa dožadujícího se dnes a denně naší pozornosti je funkční. Mluvčí působí erudovaně, přirozeně a dostatečně apelativně, aby nás varovali dříve, než se nenávratně staneme pouhou komoditou ve spárech nadnárodních technologických gigantů. V klidu mě však nenechává otázka, jak je to s cílovým publikem? Jak se snímek dostane k oné přetřásané generaci Z, jež je údajně v největším nebezpečí? Jak se dostane k seniorům či neprivilegovaným skupinám obyvatel? Nemělo by být tak podstatné varování dostupné všem, a nikoli pouze určitým vrstvám společnosti, to znamená předplatitelům Netflixu? Anebo jsme už dávno v zajetí matrixu a není z něj cesty ven?
Electroslav Švelch, výzkumník v oblasti médií a počítačových her
Nesporný přínos filmu je v tom, že popularizačním způsobem upozorňuje na problémy, které se doposud řešily hlavně v akademických debatách. Ústy bývalých zaměstnanců Facebooku, Twitteru, Instagramu a dalších dokument tyto problémy propojuje s obchodními modely velkých technologických firem a celým „kapitalismem dohledu“, jak jej popisuje Shoshana Zuboff. Filmu bych však kromě polopatických hraných pasáží vytkl i heroizaci napravených hrdinů ze Silicon Valley, kteří prozřeli a chtějí sociální média reformovat. Jak ve filmu naznačuje Cathy O’Neill, tito „tech bros“ se tak opět pasují do role těch, kteří svým důvtipem vyřeší problémy lidstva. Abych parafrázoval historičku internetu Sandru Braman, tvůrci síťových technologií se stavěli do role sociálních inženýrů, aniž by měli sociální cítění a znalosti o tom, jak společnost funguje. Reformu a regulaci sociálních médií by tak měli navrhovat především lidé s odpovídajícím společenskovědným nebo psychologickým zázemím (a pokud možno se silným politickým mandátem), nikoli napravení hříšníci z Facebooku.