Foto Pxhere, CC0
Nejnovějším příslibem zázraku při řešení pandemie se stal lék ivermektin. Má k tomu všechny předpoklady: oslavné články v médiích, omezenou dostupnost a rozporuplná vyjádření autorit, která z tohoto přípravku dělají takřka undergroundového hrdinu. Nechybí optimisticky vyznívající vědecké studie. Vůbec se nedivím, že ivermektin vzbuzuje tolik naděje. Po té totiž toužíme všichni. Konečně je tady! Zázračná pilulka, která uzdraví nemocné, otevře hospody a zbaví nás tíže izolace, on-line školy i obav z nákazy. Vyvolávání těchto nadějí je bohužel neoprávněná a nebezpečná nehoráznost.
Rozdat lidem lízátka?
Prvním problémem je, že o účinnosti ivermektinu v léčbě covidu neexistují žádné věrohodné důkazy. Výše zmíněné studie s optimistickými závěry mají takové metodické nedostatky, že se z nich nedá nic odvodit. Velké očekávání vzbudila účinnost proti covidu in vitro – tedy v laboratorní zkumavce. Ivermektin účinně bránil množení viru SARS-CoV-2. Háček je v tom, že koncentrace, při kterých se to dělo, jsou asi stokrát větší než koncentrace, kterých lék dosahuje v lidském těle při maximální povolené dávce. To samozřejmě nemusí nic znamenat – tělo není zkumavka. Ivermektin má navíc poměrně dobrý bezpečnostní profil, proto není od věci ho otestovat na pacientech.
Je nutné domýšlet všechny důsledky šíření dezinformací a nezaručených zpráv. Pokud jim část společnosti podlehne, budeme na tom nakonec tratit všichni.
Zlatým standardem medicíny založené na důkazech je ovšem dvojitě zaslepená studie, kdy ani lékař, ani pacient nevědí, zda je podáváno placebo nebo účinná látka. Vypadá a chutná to úplně stejně. Skupina těch, kdo dostali placebo, odpovídá ve všech důležitých parametrech skupině pacientů, kteří dostali účinnou látku. Skupiny musí být také dostatečně velké, aby bylo možné výsledky léčby věrohodně zhodnotit. Je rovněž nezbytné, aby zahrnovaly ty pacienty, které covid ohrožuje nejvíce – tedy lidi, kteří se léčí s vysokým tlakem, ischemickou chorobou srdeční, cukrovkou nebo mají obezitu. Většina studií s ivermektinem, které jsou k dispozici, ovšem vážně nemocné lidi s vážným průběhem už na začátku vylučovala (jejich shrnutí najdete zde).
Stejně bychom mohli pacientům, kteří jsou mladí a v dobré kondici, a mají tedy dobrý předpoklad prodělat covid bez komplikací, rozdat lízátka a následně tvrdit, že pacienti nezemřeli, a lízátka jsou tedy dobrým lékem na covid.
Čekání na zázraky
Od podávání ivermektinu při léčbě covidu se pro nedostatek důkazů distancovaly Česká společnost anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny, Společnost infekčního lékařství i další odborné společnosti. Jeho nepodloženost potvrdil na svém webu i sám výrobce léku, společnost Merck. Je tedy na místě si klást otázku, proč je lék v tuto chvíli tak populární? A proč se jeho používání zastávají někteří lékaři i politici zdaleka nejen u nás?
Po zázračném a rychlém řešení současné situace je velká poptávka. Pro tu šťastnější část populace je izolace psychicky náročná, pro tu méně šťastnou je rovnou existenčně ohrožující, protože kompenzace nefungují a stát se chová jako krutá macecha. Není tedy divu, že se řada tonoucích ivermektinu chytá. Někteří politici poptávku po kouzelné pilulce pochopili jako možnost, jak si rychle a snadno získat popularitu – a část médií jim v tom aktivně napomáhá. Například celá titulní strana úterního Práva byla věnována tomuto údajně zázračnému léku. To ukazuje na širší problém, bez něhož by u nás ivermektin neměl takovou šanci uspět: je to takzvaná eminence-based medicína, která má v Česku značnou tradici.
Na rozdíl od evidence-based medicine, tedy medicíny založené na důkazech vědy, které lze ověřovat a opakovat, jde o medicínu garantovanou osobnostmi, velikány a nestory. Oslavuje umění léčby a zkušenosti, kterými daná osobnost oplývá. Proč je tato tradice problematická? Protože zkušenost jednoho člověka na posouzení účinnosti léčiva nestačí. Ba naopak, komplikuje ji. Výsledek ovlivňuje spousta faktorů – naše sympatie k pacientovi, naše osobní vystupování, kvalita ošetřovatelské péče, chronická onemocnění pacienta, ale především a v první řadě naše vlastní předsudky a díry ve znalostech, kterých si ani nemusíme být vědomi.
Zneužití autority
To, že paní primářka dala lék s celkem dobrým bezpečnostním profilem osmdesáti pacientům, o jejichž stavu nevíme nic, o jeho účinnosti nevypovídá. Je to zneužití autority vyplývající z funkce a dosaženého vzdělání. Výsledek je nebezpečný pro pacienty i pro zodpovědné zdravotníky. Ti první mohou lék v dobré víře užít, a vystavit se tak riziku nežádoucích účinků. Ti druzí budou konfrontováni s požadavky pacientů, aby zázračný lék dostali. To může vést k úvaze: „Radši ho podám, ať je klid…“ Tato volba možná přinese placebo efekt, je ale neetická: mimo klinický výzkum, který má svá pravidla, nemůžeme podávat lék, o jehož přínosu nejsou důkazy. Není to tak, že něco je lepší než nic.
Druhou možností je (jako jsme to dělali u přechozího domněle zázračného isoprinosinu) trpělivě pacientovi vysvětlovat, jak se věci mají, a čelit jeho případné nespokojenosti. Stojí to ovšem energii a čas – a obojí je v dnešní době nedostatkové zboží. Navíc existuje riziko, že nespokojenost bude nakonec spojena s agresivním vystupování pacientů vůči zdravotnickému personálu. To se v Česku v souvislosti s covidem zatím omezuje na sociální sítě. V zahraničí už se ale přesunulo i do fyzické roviny. Rozhodně se vyplatí ho nepodceňovat.
Je potřeba říct, že ze současné bryndy nemáme žádnou rychlou cestu ven. Chápu, že něco takového se na novinové titulky moc nehodí, ale je nutné domýšlet všechny důsledky šíření dezinformací a nezaručených zpráv. Pokud jim část společnosti podlehne, budeme na tom nakonec tratit všichni.
Autorka je lékařka.