François Mitterrand a poslední levicová ofenzíva v Evropě z roku 1981

Letos na jaře je tomu čtyřicet let, kdy ve Francii v prezidentských volbách zvítězil François Mitterand. Jeho vláda byla v prvním krátkém období v letech 1981 a 1982 fakticky poslední ofenzívou levice v Evropě. V sedmdesátých letech se Mitterandovi podařilo sjednotit velkou část francouzské levice. Zformoval politický blok, v němž se spojili zastánci keynesiánských reforem, marxistické skupiny z roku 1968, odbory, ekologové, feministky, levicoví křesťané. Vznikl tak program s názvem „Socialistická smlouva“. Cílem bylo vytvořit jedinečný ekonomický systém, který nebude pouze umírněnou verzí kapitalismu, ale ani východním státním socialismem, jenž potlačuje osobní svobody. Program obsahoval tři základní body: zespolečenštění, demokratické plánování a zaměstnaneckou samosprávu. Zohledňoval také feministická, regionalistická a ekologická hnutí, která vznikla po roce 1968. V ekonomice kombinoval keynesiánské zvyšování poptávky a marxistickou ambici zmenšit či překonat třídní nerovnosti. Byl to novátorský keynesiánsko-marxistický model.

Francouzská vláda uskutečňovala podobný program, jaký v roce 1968 vypracovali představitelé pražského jara.

Na „Socialistické smlouvě“ se shodly Socialistická strana, Francouzská komunistická strana a Levicově radikální strana. Jejich zástupci pak usedli ve společné vládě a začali naplňovat socialistický program. Vláda směřovala k zespolečenštění některých strategických podniků, o deset procent zvýšila minimální mzdu, poskytla významnou sociální podporu nezaměstnaným, chudým rodinám a matkám samoživitelkám, zavedla solidární daň pro bohaté, rozšířila práva zaměstnanců v podnicích, zavedla devětatřicetihodinový pracovní týden a pětitýdenní dovolenou a výrazně zvýšila příspěvky na bydlení.

Protiofenzíva „v rukavičkách“

Francouzská vláda vlastně uskutečňovala podobný program, jaký v roce 1968 vypracovali představitelé pražského jara. Také se pokusila vytvořit nový společenský systém, který by realizoval socialistickou demokracii. A také tento pokus byl potlačen, byť se tak stalo v „rukavičkách“. Francouzská „třetí cesta“ přišla v době, kdy v Evropě a v USA nastává éra neoliberalismu a Francie byla součástí mezinárodního monetárního systému, který ovládala neoliberální doktrína. Protiofenzíva ze strany mezinárodního i národního kapitálu na sebe nedala dlouho čekat. Francie čelila spekulativním útokům na frank, uměle vyvolané inflaci a snižování ziskovosti podniků. Pod tímto tlakem byla socialistická vláda donucena k obratu o sto osmdesát stupňů a od roku 1983 zavádí úsporná opatření. Tím skončila Mitterandova socialistická politika zmenšování třídních nerovností a jeho vláda začala podporovat zvyšování příjmů nejbohatších.

Jak shrnuje Fabien Escalona v americkém časopise Jacobin, Mitterand dal francouzským socialistům sílu, ale zbavil je duše. Francouzští socialisté kvůli udržení mocenských pozic prováděli politiku, která byla do značné míry v rozporu s jejich socialistickým programem z let 1981 a 1982. Byl to začátek úpadku francouzských socialistů i komunistů. Zástupci Francouzské komunistické strany v roce 1984 odešli z vlády, ale jejich volební zisky se od té doby ztenčovaly. Socialisté a komunisté ve volbách v roce 1993 utrpěli drtivou porážku: pravice získala 485 křesel, levice 92. V následujícím období se francouzským socialistům podařilo uspět pouze ve dvou případech: v letech 1997 až 2002 působil jako premiér Lionel Jospin a v období 2012 až 2017 vykonával prezidentský úřad François Holland. Tato období však končila volebními katastrofami. Holland byl jedním z nejméně oblíbených prezidentů Francie všech dob, a kdyby znovu kandidoval, získal by podle odhadů jen čtyři procenta hlasů. Katastrofální propad ovšem francouzských socialistů pokračuje dodnes. Socialistický prezidentský kandidát Benoît Hamon v posledních prezidentských volbách v roce 2017 skončil s šesti procenty hlasů. V témže roce strana prodala své sídlo v Rue de Solférino developerské firmě.

Socialistická Francie bez spojenců

První dva roky Mitterandovy vlády byly posledním obdobím, kdy evropská levicová strana přešla do ofenzívy a začala uskutečňovat politiku ve prospěch neprivilegovaných s cílem vytvořit postkapitalistickou ekonomiku. Rok 1983 představuje definitivní konec poválečného historického období, kdy levice dokázala vítězit a pravice se často nalézala v defenzívě. Od té doby uplynulo čtyřicet let a levice se stále nachází v defenzivě s občasným pokusem o třídní levicovou politiku, která se však nikde příliš dlouho neudrží. V některých zemích levice zeslábla natolik, že v parlamentu není ani jedna levicová strana.

Porážka Mitterandovy socialistické politiky ze začátku jeho vlády poskytuje cenné poučení pro současné debaty o budoucnosti levice. Tehdejší socialistická politika byla mnohem dál, než si dnes dokážeme představit. Disponovala detailně vypracovaným ekonomickým a společenským programem. Levice vyhrála volby a vláda byla tvořena pouze jejími představiteli, takže nemusela dělat politické kompromisy s pravicí. Opírala se o širokou aktivistickou základnu, měla vysokou podporu ve společnosti, zvláště v širokých vrstvách pracujících, ale také u feministických a ekologických aktivistů. Na své straně měla část médií, podporovaly ji veřejně známé osobnosti. A přesto brzy nastala její porážka.

Pokud si dopřejeme trochu alternativní historie, svět by dnes vypadal jinak, kdyby francouzští socialisté ve své době uspěli. Jenže to vyžadovalo spojence na mezinárodním poli. Pochopitelně jím nemohl být východní blok v jeho tehdejší podobě. Avšak kdyby nedošlo k rozdrcení pražského jara, jistá šance by tu byla. Revoluční reformy pražského jara se mohly rozšířit po východním bloku, jak to zamýšlel Alexandr Dubček. Tím by se státně socialistický moloch proměnil v socialistickou demokracii. A takto demokratizovaný systém se mohl stát spojencem a podporovatelem socialistické politiky v západních zemích. Ta by tak měla přijatelnou mezinárodní oporu a nedostala by se do izolace, jak to hrozilo socializující se Francii na začátku osmdesátých let. V takovém případě by se nejspíše podařilo odvrátit nástup neoliberalismu a nastala by konvergence Západu a Východu, jak o tom v sedmdesátých a osmdesátých letech uvažovali někteří teoretici i politici na obou stranách železné opony.

Čtyřicet let defenzívy

Příběh francouzského pokusu o socialistickou demokracii odhaluje základní překážku, jíž čelilo a bude čelit každé levicové hnutí, které nastolí otázku třídních nerovností. Problém nakonec nespočívá v tom, jak vytvořit nové levicové vize a programy nebo jak získat dostatečnou podporu společnosti. Ve čtyřicetiletém období defenzívy se občas stalo, že levice měla jak program, tak masovou podporu. Byl to případ Huga Chavéze, ale i řecké Syrizy v jejím prvním období. Levici vždy zastavilo to, že nevynalezla účinný způsob, jak se ubránit politickým a ekonomickým silám mezinárodního i národního kapitálu, pokud se mu přestalo zamlouvat zmenšování nerovností. Z toho lze vyvodit, že socialistická politika nemůže dlouhodobě uspět v žádné zemi, pokud se dostane do mezinárodní izolace. Sovětský svaz se sice udržel v mezinárodní izolaci mezi světovými válkami i později, ale za cenu mnoha obětí a s praktikami, které osudně zdeformovaly socialismus. Levicovou politiku je bezpochyby třeba nejprve provádět vždy v určité zemi, ale z důvodu jejího přežití je zároveň nezbytné usilovat o účinnou mezinárodní koordinaci, díky níž lze zmírnit či odvrátit tlak mezinárodního kapitálu. Jinými slovy, levicová politika, která má za cíl zmenšit či překonat třídní nerovnosti a vytvořit postkapitalistický systém, se v žádné zemi dlouhodobě neobejde bez nějakého typu koordinované mezinárodní spolupráce mezi státy, jakési novodobé obdoby Internacionály. A to je možná i hlavní odkaz francouzských socialistů z roku 1981.

Autor je filosof, působí na Filozofickém ústavu AV ČR.