Foto Petr Zewlakk Vrabec. Použito se svolením autora
Pravicový extremismus dnes ve Spojených státech představuje nejzávažnější formu extremismu. Stoupenci bílé nadřazenosti, nacionalistické skupiny a neofašisti stáli v roce 2018 za 81 procenty extremisticky motivovaných vražd, přičemž k dalším osmi procentům se přihlásily skupiny protivládních a jiných krajně pravicových extremistů. Většina federálních prostředků na boj s terorismem, konkrétně zhruba 80 procent, přesto plyne jednotkám FBI zaměřujícím se na islamistický terorismus. A krajní pravice je na vzestupu i v dalších zemích. Důkazem byly v posledních letech nejen brutální teroristické útoky ve městě Christchurch na Novém Zélandu nebo na norském ostrově Utøya, ale také narůstající popularita dystopických konspiračních teorií o „velké výměně“ (great replacement) nebo Euroarábii a dalších forem, prostřednictvím kterých se radikální ideologie šíří.
Strategie vcítění se do člověka, jež podlehl svodům krajní pravice, je podle autorky o dost efektivnější než agrese symbolizovaná heslem „Praštit nácka je v pohodě“.
Způsoby radikalizace a indoktrinace na globální úrovni stojí v popředí zájmu americké socioložky Cynthie Miller-Idriss. V široké veřejnosti přístupné knize Nenávist ve vlasti. Nová globální krajní pravice (Hate in the Homeland: New Global Far Right), vydané loni nakladatelstvím Princeton University Press, si Miller-Idriss pokládá otázku, kdy a kde dochází k prvním kontaktům mladých lidí s krajně pravicovým extremismem. Socioložka tak vykopává pomyslný míč směrem k národním vládám a mezinárodním a neziskovým organizacím, které by podle ní měly směřovat více úsilí a zdrojů k prevenci nových forem radikalizace. Boj s radikální pravicí totiž už dávno neprobíhá jen ve věznicích, na fotbalových stadionech a v no-go zónách velkých měst. Přesunul se na internet, do sportovních klubů, fitness center i na univerzitní kampusy.
Sofistikace narativů
Zatímco formy, prostřednictvím kterých se dnes krajní pravice snaží do svých řad rekrutovat nové podporovatele, se v posledním desetiletí radikálně změnily, kořeny hierarchické a extrémně výlučné ideologie zůstávají stejné. V USA pravicoví extremisté nadále zcela zřetelně navazují na antiabolicionismus a segregacionismus, v Evropě převažují tradiční antisemitské a antiislámské sentimenty. Všechny proudy pak sdílejí důraz na obranu teritorií většinově obývaných bělochy (často je akcentováno také křesťanství) a nadále hojně užívají tradiční nordické a řecko-římské symboliky odkazující na mytický původ Árijců a klasickou evropskou civilizaci. Národní krajně pravicové diskursy také trvale pracují se stejnými dehumanizujícími metaforami – nepřátele nazývají krysami, havětí, škůdci nebo hady a varují před jejich invazí či zamořením.
Zatímco s dehumanizujícím jazykem se však dnes setkáme spíše na krajně pravicových diskusních fórech, současní ideologové se často ohánějí sofistikovanějšími koncepty a diskursivními strategiemi. Otevřený rasismus maskují promluvami o „evropském dědictví“ a sami sebe označují za „pravé multikulturalisty“ – ani imigranti by se podle nich neměli zbavovat své osobité kultury a identity ve prospěch světa, ve kterém se od sebe nikdo neliší. Namísto etnických čistek hovořívají o humánní a dobře naplánované „dekolonizaci“. Mezi další zastírací manévry pak patří zmiňování ekologie jako důvodu pro zvrácení migračních toků nebo práva žen a sexuálních menšin, která jsou označována za „západní práva“ ohrožená přistěhovalectvím muslimů.
Pořady o vaření a MMA
Cílení krajně pravicových ideologií a konspiračních teorií na mladé lidi je podle Miller-Idriss promyšlené. Oproti starším lidem disponují emocemi, které jsou pro radikalizaci klíčové – mají obecně potřebu provokovat a rebelovat vůči autoritám a zároveň chtějí zapadnout a sdílet s někým společný smysl. Potřeba úspěšné indoktrinace mileniálů si v posledních letech vyžádala změnu estetiky – socioložka mluví o její mainstreamizaci. Pryč jsou devadesátá léta s na první pohled dobře identifikovatelnými skinheady s vyholenými hlavami, vytetovanými svastikami a těžkými okovanými botami. Místo toho dnes příznivci krajní pravice nosí zdánlivě běžnou konfekci, která ovšem pracuje se skrytou symbolikou. Nečekanou poznávací značkou se před několika lety stala například postavička žabáka Pepeho. Mainstreamizace stylu přispívá k jednodušší rekrutaci, jelikož od mladých lidí nevyžaduje, aby své radikální postoje museli hned vehementně bránit. Zároveň je daleko těžší trestně stíhat jednotlivce za propagaci rasismu či antisemitismu ve chvíli, kdy problematická sdělení nejsou explicitní.
Zatímco estetika současné krajní pravice je spíš genderově neutrální, místa a platformy, prostřednictvím kterých dochází k prvním kontaktům mladých s radikální ideologií, se mnohdy liší podle pohlaví. Miller-Idriss se v druhé části knihy zaměřuje na několik případových studií – čtenáře seznamuje s online prostředím zaměřeným častěji na ženy, s prostředím bojových klubů, logicky cílících spíše na muže, a s univerzitními kampusy, kde jsou studenti obou pohlaví vystaveni radikální propagandě stejnou měrou.
Překvapivě úspěšnou platformou pro skrytá sdělení o kolektivní identitě, tradici, kultuře a domovu jsou dnes internetová show o vaření. YouTube kanály propagující veganství spojují vaření s propagací organických potravin nebo domácím vzděláváním dětí. Navnadit se tak snaží především ženy, jejichž primární rolí má být reprodukce bílé rasy. Strategie nové krajní pravice jsou však značně flexibilní. Na muže tak naopak v rámci gastronomicky orientovaných videí cílí skrze hypermaskulinní estetiku spojenou s konzumací masa symbolizujícího sílu nutnou pro obranu domova. Z kultu fyzické zdatnosti pak vychází také navázání extremistů na bojové kluby, konkrétně na centra smíšených bojových umění MMA. Propagace násilné kultury je v tomto případě maskována slogany o solidaritě, bratrství a hrdinství. Infiltrované jsou nejčastěji kluby ve východní Evropě, Německu ale také v Británii.
V boji s „kulturním marxismem“
Nejdůležitější částí knihy Cythie Miller-Idriss se v konečném důsledku zdá být ta, která se zaměřuje na nové strategie krajní pravice, jež mají za úkol podkopat kredit západních vzdělávacích institucí a vědu jako takovou. Úsilí rozvíjené na univerzitních kampusech, ale skrze populistické politiky také v médiích, označují za „metapolitiku“. Politické změně má předcházet pozvolná radikalizace mainstreamové společenské debaty. Nacionalistický publicista Greg Johnson tuto strategii v minulosti přirovnal k výchovně-vzdělávací metodě Montessori, přičemž do opozice postavil Hitlerjugend. Na amerických univerzitách mají útoky nové krajní pravice několikerou podobu. Studenti z řad etnických menšin jsou spolu se společenskovědními akademiky čím dál častěji terčem výhružek smrtí nebo sexuálním násilím. Kampusy jsou zároveň ideálním místem pro distribuci propagandy šířené prostřednictvím letáků, ale také pro působení kontroverzních hostujících přednášejících. Těm mají univerzity problém ve vystoupeních zabraňovat s ohledem na první dodatek Ústavy. Náklady na zabezpečení obdobných akcí zároveň dosahují horentních sum a pokrývá je pouze univerzita.
Na univerzitách se proponenti ultrapravice většinou snaží popularizovat teorii o systematickém „liberálním vymývání mozků“, jež má primárně vést k nenávisti vůči kapitalismu. Úkolem sjednocené pravice má být důsledný boj s „kulturním marxismem“, jenž se po neúspěchu revoluční strategie snaží rozložit západní kapitalistické hodnoty zevnitř. K propagaci těchto premis používá krajní pravice paradoxně vědecké nástroje – typicky zkresluje demografické, historické, sociologické a kriminologické studie. Návrat na scénu v posledních letech bohužel slaví také pseudovědecké rasové teorie a eugenika (v Americe se opět stává populární kniha Charlese Murrayho Křivka tvaru zvonu z roku 1994).
Ačkoliv se kniha Miller-Idriss převážně zaměřuje na americké prostředí, na relevantních místech autorka zmiňuje také evropské případy šíření nové krajně pravicové ideologie. Zmiňuje tak například zneužití obrazu Trh s otroky francouzského malíře Jeana-Léona Gérôma německou ultrapravicovou stranou Alternativa pro Německo v parlamentních volbách v roce 2019 nebo založení soukromé vysoké školy Marion Maréchal, neteří Marine Le Pen. Škola nabízí předměty jako „Umění dezinformace“ nebo „Islám a islámské civilizace: analýza nového globálního trendu“.
Empatie jako klíč k úspěchu
Cynthie Miller-Idriss se v popularizační publikaci vyhýbá klasickým perspektivám nahlížení na fenomén shora (zkoumání jednotlivých krajně pravicových skupin) a zdola (zkoumání motivů jednotlivých příznivců) a místo toho zkoumá místa, na kterých se mladí lidé s extremismem poprvé setkávají. Dobře popisuje mechanismus přenosu dříve pro mainstreamovou veřejnost nepřijatelných idejí do centra politických debat. Inspirativní by pro odborníky i politiky ve středoevropském regionu měly být zejména závěry knihy. Miller-Idriss zdůrazňuje nutnost zaměření se na prevenci radikalizace, celospolečenskou osvětu, důraz na hlubší historické vzdělání týkající se rasismu, antisemitismu a kolonialismu, ale také na nesamozřejmou empatii vůči mládeži nacházející se v různých fázích radikalizace. Strategie vcítění se do člověka, jež podlehl svodům krajní pravice, je podle autorky o dost efektivnější než agrese symbolizovaná heslem „Praštit nácka je v pohodě“. Ekonomická stabilita na státní úrovni i v regionech by nakonec měla spolu s dbáním o fyzické a mentální zdraví občanů být pro každou demokratickou vládu bojující s pravicovým extremismem samozřejmostí.
Autorka je historička a politická komentátorka.