Bílý lotos. Turistické letovisko pro bohaté ignoranty v minisérii HBO je dokonalou metaforou USA

Šestidílná série od Mikea Whitea, pojednávající o třídních rozdílech, uzavřenosti světů a trapnosti nás všech, je trochu překvapivým letním televizním hitem.

V úvodní epizodě Bílého lotosu se jednomu z návštěvníků, kteří právě dorazili do stejnojmenného havajského hotelu, nelíbí pokoj. Manažer ho omylem ubytoval jinde, a tak místo aby se s novomanželkou zabydlovali v Ananasovém apartmá, budou se další dny probouzet v Palmovém. Pokud nepočítáme tuto úvodní „nepříjemnost“, kterou zažívá americký „bro“ na líbánkách, nic zvláštního se skupince bohatých Američanů po příjezdu nestane. Ve stejnou dobu jako pár novomanželů přijíždí také rodina Mossbacherových, jejíž hlavou je úspěšná podnikatelka. Dcera, zvyklá matčin „hilaryclintonovský“ příběh ironizovat, si s sebou vzala kamarádku z vysoké, náctiletý syn je ponořený do her na telefonu a otec se propadá do existenciální krize kvůli oteklým varlatům. Nový turnus hotelových hostů uzavírá depresivní padesátnice, která přijela rozprášit do oceánu popel svojí matky. Nejdřív ale nutně potřebuje na masáž, nebo se zhroutí.

Bílý lotos vysvětluje, proč si většina bohatých svoji dějinnou roli vůbec neuvědomuje.

Rychle pochopíme, že děj minisérie nebudou určovat dramatické situace a výrazné dějové zvraty. Tahle zprvu nenápadná satira nám servíruje pomalé ohledávání citlivých míst jednotlivých figur, vztahových dynamik mezi příbuznými a přáteli a mocenské hry, ve kterých se utkávají s druhou linií postav minisérie – se zaměstnanci hotelu. Novomanžel a dědic byznysového impéria, jehož roztomilá partnerka se ještě nevzpamatovala ze svatební euforie, se kvůli Ananasovému apartmá pouští do konfliktu s hotelovým manažerem. Kamarádka dcery Mossbacherových se sblíží s číšníkem a fňukající padesátnice navazuje nečekané přátelství s masérkou, ve které vzbudí naději, že by mohla financovat její podnikání. Moc je mezi postavami rozložena nerovnoměrně a už úvodní titulková sekvence, ve které se mezi exotickými květy a tradičními veslicemi zjevují nebezpečné peřeje, je varováním, že tahle tropická idyla může pro někoho skončit špatně. Rakev s mrtvým tělem, kterou nám tvůrce Mike White ukáže hned v úvodní scéně, není jen parodií typického vyprávěcího postupu – někdo se odsud živý skutečně nevrátí.

Existenciální krize na dovolené

Pokud budete mít po první epizodě přesto pocit, že jste toho dostali málo, počkejte si. Minisérie scenáristy a režiséra Mikea Whitea, který je známý spíš jako miláček kritiků než publika, je přesně tím, čemu se anglicky říká grower. Jeho komedie o třídních rozdílech, uzavřenosti světů a trapnosti nás všech roste s každou epizodou – až do finále, které vás zanechá v úžasu, jak dobrou metaforu pro to, co znamenají privilegia, představuje. Dílem za to může náhoda. Když Whitea HBO oslovilo, zda by v období limitujících koronavirových opatření nepřišel se snadno realizovatelným námětem, jeho nápad umístit ho do exotického letoviska byl téměř geniální. Skupinku hostů v hotelu snadno natočíte i v pandemii a prázdninový setting zároveň umožňuje snadno vyprávět o proměnách Američanů tápajících v tropickém ráji, vzdáleném tisíce kilometrů od jejich domovů, a provázat jejich příběhy v cosi symbolického.

Už první epizody nastolují povědomý, někdy paradoxně nepříjemný dovolenkový pocit. Poté, co odpadne řešení všednodenních záležitostí a starostí, může získaný čas vést k uvolnění, a spolu s tím i k většímu odhalení sebe sama. Na dovolené jsme to prostě vždycky trochu víc my. Snadno lze díky prostoru k přemýšlení spadnout do úzkostí nebo partnerské krize. Každopádně je na nás o něco lépe vidět, co jsme vlastně zač. Právě tenhle efekt mají líbánky v případě novomanžela, jehož extrémně sexy žena přichází po skončení svatebního mumraje uprostřed havajského ráje na to, že se její partner většinu času chová jako kretén. Umístění příběhu na Havaj navíc zvýrazňuje nerovnost mezi postavami. Nejen, že tu rekreantům posluhuje manažer hotelu Armond, brebentící vyléčený alkoholik, který oslovuje všechny hosty křestním jménem, černošská masérka Belinda nebo Lani, Havajanka, která první den v práci porodí. V příběhu je postupně čím dál víc zřejmý i kontext místní kultury vytěžované americkým byznysem. To, co je pro hotelové hosty exotickým prázdninovým prostředím plným lidí připravených zajišťovat servis, je pro jiné domov, ve kterém realitu zažívají podstatně jinak.

Tropické kabuki

„Mávej, jako by ses na ně fakt těšila,“ dává Armond v první epizodě instrukce Lani při vítání hostů. Podle něj je potřeba se k nim chovat pozorně a nezatěžovat je sebou samým. „Svou identitu musíš nechat zcela rozplynout v servisní roli. Řídíme se tu japonským étosem, který si žádá, abychom před hosty mizeli za maskami příjemných, zaměnitelných pomocníků. Je to jako tropické kabuki,“ nachází naspídovaný Armond dokonalé přirovnání a po chvíli se ztrácí v přívalu zdvořilostí vyslovovaných se sebejistotou profesionála. Než Lani, která je ve vysokém stupni těhotenství, porodí uprostřed pracovní směny a zmizí, stihne jí předat ještě jednu radu. Hoteloví hosté jsou podle něj jako citlivé děti, každé nesplněné přání je může přimět rozpomenout se na chvíle, kdy se jim rodiče málo věnovali. Ke všem ubytovaným boháčům se proto Armond chová jako trpělivý učitel ve školce.

Jeho hotelové know-how jde přímo k podstatě centrální lotusovské metafory. Zatímco hosté prožívají na dovolené své osobní krize, jejichž vyústění pro ně může být zprávou o tom, že nikdy nedostanou to, co chtějí, pro osudy zaměstnanců Bílého lotusu mají jejich dovolenkové epizody dost ošklivé důsledky. Novomanželka má na líbánkách možná poslední možnost obrátit životní kurz, Mossbacherovi mají příležitost se jako rodina semknout a stárnoucí diva po dlouhé době nachází někoho, kdo jí chce věnovat pozornost. Na tuhle dovolenou budou možná vzpomínat dlouho. Ve srovnání s tím, jaký šrapnel tento prázdninový týden hodí do životů personálu, se ale jejich problémy zdají ještě směšnější než na začátku.

Mike White při popisu jednotlivých postav a jejich vztahů nachází prostor i pro další drobné metafory, například pro přátelství liberálních bělochů a menšin, které tu reprezentuje dvojice Olivia Mossbacher a její kamarádka Paula, jež má pravděpodobně alespoň jednoho rodiče tmavé pleti. Jak Paula vysvětlí číšníkovi, který je potomkem původních Havajců, Olivia ji hlídá jako ostříž. Když má něco nového jen sama pro sebe, pokusí se jí to uraženě vzít. White nám dává v téměř každé scéně najevo, že veškerá interakce mezi lidmi je určena tím, jaký je jejich původ. A je při tom znát, že komedie založená na směšnosti bolístek a dilemat bohatých je jeho parketou dlouhodobě. Právě bohatým věnuje větší část prostoru a pozornost věnovaná osudu zaměstnanců hotelu nakonec krutě odpovídá tomu, co Lani učí Armond – ukazuje se, že na nich tolik nezáleží. Jako by tu skutečně byli jen pro pohodlí těch, kteří hotelu platí.

Je to jako tropické kabuki. Foto HBO

Traumata, bolístky a identity

Od HBO bylo v době, kdy díky Boji o moc (Succession), ale i satirickým Sedmilhářkám (Big Little Lies) nebo sitcomu Městečko Schitt’s Creek (Schitt’s Creek) začalo být v kurzu stavět humor na manýrách bohatých, chytré rozhodnutí navázat znovu spolupráci s Mikem Whitem. Padesátiletý scenárista má za sebou mainstreamové filmové komedie jako Škola rocku, podíl na scénářích k legendárním Machrům a šprtům a Dawsonovu světu, ale jeho autorskou doménou jsou komedie o společenském statusu jako Bradův život s Benem Stillerem nebo seriál Mé nové já s Laurou Dern. Právě Mé nové já má v USA nálepku kultovního seriálu – i díky svému nešťastnému konci. HBO se rozhodlo dát sérii po druhé sezoně stopku a pro fanouškovskou obec se tak příběh korporátní manažerky, která odjela nalézt sama sebe k Pacifiku a v kariéře pokračuje dál posílená ezoterickými vyprávěnkami o pozitivním přístupu, stal symbolem čehosi ultra kvalitního a gate keepery zábavního průmyslu nedoceněného.

Bílý lotos vyniká mezi dnešními rýpavými komediálními seriály o nejvyšší vrstvě empatií, kterou White projevuje vůči téměř všem svým postavám. Snad jen novomanžela Shanea si můžeme snadno představit, jak po pár panácích zapadá mezi nelidsky bezskrupulózní postavy Boje o moc, pro zbytek však autor má pochopení. Zejména padesátnice Tanya, kterou hraje jeho dlouhodobě oblíbená Jennifer Coolidge, představuje promyšlenou figuru, v jejím neštěstí pochopitelnou. Stejně skvělá je ve své roli naivní novomanželky Alexandra Daddario. Ta bývá díky svému sexy vzhledu obsazovaná většinou do rolí, které ji objektifikují (třeba její vedlejší úloha v True Detective). Bílý lotos naši pozornost přivádí přesně k tomuto mechanismu, jímž mladé ženy, jako je Daddario, redukujeme na něčí krásné manželky nebo hot milenky. Zde ale Rachel, tápající wannabe novinářka, dostává vlastní prostor. Postupně si uvědomuje, kým byla a kým může být. White buduje porozumění vůči svým postavám záměrně, aniž by je za jejich zjevné hříchy a ignorantství omlouval.

Daří se mu tak ukazovat uzavřenost některých světů, sílu defenzivních mechanismů všech lidských bytostí, neschopnost vykročit z vlastního vesmíru či vůbec vidět přes jeho hranice. Jak říká táta Mossbacher u večeře: celé je to hra, kterou všichni hrajeme s tím, co máme. Jestliže nám Boj o moc ukazuje bohorovnost těch nejbohatších, ochotných nechat klidně spálit celý kontinent, pokud oni sami budou mít kde hrát golf, Bílý lotos vysvětluje, proč si většina bohatých svoji dějinnou roli vůbec neuvědomuje, a přesto, že mají prostředky k tomu převzít větší díl odpovědnosti, řeší to, co my ostatní – svoje traumata, bolístky a identity.

Autorka je redaktorka Alarmu.

Čtěte dále