Foto Pxhere (CC0)
Před dvěma týdny vyšla pravidelná zpráva IPCC o stavu klimatu. Můžeme tipovat, kolikrát ještě vyjde, než tahle planeta shoří v pekle. Najít vyjádření světových politiků moc práce nedá. Co ale u nás? Co v zemi, ve které se politici předhánějí v odmítání ideologií a zaklínají se věcností, racionalitou a pragmatismem? Zkusil jsem vypátrat, co nám tváří tvář největší hrozbě lidstva nabízí naše země – epicentrum selského rozumu. Někde tady bych mohl klidně skončit a sebe ani vás netrápit. Nenašel jsem skoro nic. Klima nebylo tématem před touto zprávou a není jím ani po ní, protože česká politika si neví rady v podstatě s ničím, co má skutečný význam.
Jak velkou část země bude muset zdecimovat tornádo, povodeň či sucho, aby si politické strany všimly klimatické změny?
Politici jsou pozadu i za veřejností, která v posledních letech vzala změnu klimatu vážně, byť neví, co si s ní reálně počít. Někdo by mohl očekávat, že toto prázdné místo vyplní právě politika, která by nikoli jen v ideálním, ale i v naprosto běžném světě měla poskytovat odpovědi na společenské otázky. Z těchto odpovědí si pak mají voliči vybírat, kudy se vydat. V Česku to ale neplatí. V Česku mají voliči v podstatě smůlu.
Abych ale někomu nekřivdil – k tématu se vyjádřili Zelení a z parlamentních stran pak Piráti, respektive Ivan Bartoš a klimatická expertka Pirátů Dana Balcarová, kterou však strana z neznámých důvodů odsunula na nevolitelné místo. Jedná se o osamocené prohlášení, které není součástí žádné debaty ani politické pře. Ta se odehrává jinde.
Kulturní války o kremžskou hořčici?
Nacházíme se v situaci podobné tomu, kdyby na jaře 1938 bylo 80 procent české veřejnosti (respektive česko-německo-slovensko-židovsko-romsko-zakarpatské veřejnosti) vyděšeno z Hitlera za hranicemi, zatímco by tehdejší předseda vlády Milan Hodža objížděl republiku, propagoval sám sebe a bojoval za tradiční smetanovou zmrzlinu… Kéž by se v Česku vedla o klimatu alespoň tak napínavá diskuze jako ta, jestli je lepší smetanový nanuk, nebo sorbet. Příště se nejspíš dočkáme kampaně, kde proti sobě budou stát kremžská a plnotučná hořčice, což je samozřejmě absurdní. Kremžská hořčice je úplný nesmysl, řekl bych, že je to nehořčice. Nicméně je fajn, že za laktózu ve zmrzlině bojuje zrovna Babiš objíždějící české seniory. Neschopnost strávit laktózu totiž roste s věkem a po šedesátém roce už ji většina lidí nestráví a je jim z ní v různé míře špatně. Což se k Babišovi hodí… Ale zpět ke klimatu.
Podle průzkumů z posledního roku, které byly zpracovány pro Český rozhlas nebo Katedru environmentálních studií Masarykovy univerzity, a naposled tento týden také CVVM, považuje drtivá většina české veřejnosti klimatickou změnu za problém, je přesvědčena, že za ni může člověk, a dokonce si i myslí, že by pomohla změna jednání, byť si není úplně jistá, jak na to a jak velký smysl by to mělo.
A podobně se to má s českým přístupem ke klimatu. Ten má dvě roviny. Jednou je ticho a ignorace, což je dominantní strategie politického a mediálního světa. Druhou rovinou jsou podružné detaily jako třeba vlastní med ze zahrádky. Většina energie se pak utopí v bojích o zmrzlinu a reálná práce směřuje například k šikaně chudých, protože v tom strany cítí snadný zisk bodů.
Kolik lidí by v Česku muselo zemřít, aby se téma klimatu promítlo do předvolební kampaně? Jak velkou část země bude muset zdecimovat tornádo, povodeň či sucho, aby si politické strany všimly klimatické změny? A proč se u nás vůbec ještě řeší něco jiného? Přijde nám už po dekády normální, že se libovolné politické téma poměřuje ekonomickým metrem a hodnotí se, zda podporuje ekonomický růst, nebo zda je rozpočtově odpovědné. Myslím, že bychom měli začít vše důsledně měřit metrem klimatickým a ptát se, zda jím projde nový zákon šikanující chudé nebo osvětlení cyklostezky v lese, a pokud to neprojde, odmítnout to úplně stejně, jako po celá léta odmítáme vše, co se takzvaně nevyplatí.
Autor je spolupracovník redakce. Vytváří pravidelný nihilistický vidcast Všichni tady umřeme.