Těžba lithia. Foto Doc Searls, CC BY 2.0
Přechod na obnovitelné zdroje je nutný. Kvůli klimatické krizi musíme co nejrychleji snížit uhlíkovou zátěž energetického systému a jedním ze způsobů, jak to udělat, je navýšit podíl obnovitelných zdrojů pro výrobu elektřiny. Dále musíme elektrifikovat vše, co jde. Například dopravu, která by měla být v budoucnu poháněna elektřinou z nízkoemisních zdrojů. Některé „zelené“ kroky ale mohou zhoršit situaci jinde. I obnovitelné zdroje energie s sebou nesou poměrně velkou ekologickou zátěž. Bez výrazného navýšení těžby lithia, kovů vzácných zemin, ale i kobaltu, niklu, mědi, chromu, zinku a mnoha dalších nelze přechod k nízkoemisní energetice reálně provést. K srdci mi přirostl popěvek Limity jsme my o tom, že plyn, ropa a uhlí musí zůstat pod zemí do poslední hroudy. Ovšem abychom mohli tento ambiciózní a naprosto nutný cíl naplnit, budeme zřejmě muset vytěžit o dost více hroud nerostných zdrojů.
Nahradit jedno auto druhým?
Cílem tohoto textu není dávat přesné odhady, kolikrát se zvýší poptávka po určitých surovinách. I největší světoví experti se neshodnou a rozpětí odhadů se značně liší – podle toho, jak rychle a v jaké míře přestoupíme na obnovitelné zdroje či jaké budou dostupné alternativní technologie. Čísla jsou závislá například na tom, jaký druh baterií budeme používat za několik desítek let. Důležité je spíš upozornit na to, že abychom se co nejrychleji stali nízkouhlíkovou společností, budeme muset vytěžit o hodně více nerostných surovin. Je otázka, jak k tomu přistoupíme.
Budeme si cenit více ujgurských životů, či surovin potřebných pro energetický přechod?
Dá se namítat, že bychom raději měli přijmout nerůstové paradigma, které se jako jediné reálně snaží vymanit neustálému zvyšování spotřeby, v tomto případě i materiálních zdrojů. Je možné, že nerůstové scénáře jsou jediné, které by v oblasti dopravy vedly k opravdu razantní a nutné redukci skleníkových plynů. Ovšem v dohledné době se nerůst zdá politicky naprosto neprosaditelný a stále existuje přinejmenším velmi vášnivá debata o tom, zda je společensky žádoucí. Na místě jsou obavy, zda by nevedl k razantnímu poklesu životní úrovně. Cílem článku ovšem není ani polemika s nerůstem. Pojďme se proto vrátit ke zmiňovanému problému nutnosti navýšit těžbu nerostných surovin, pokud chceme dosáhnout snižování emisí.
Například lithium, které je potřeba pro baterie. Jeho spotřeba se může do roku 2040 zvýšit potenciálně třináctkrát až jednapadesátkrát ve srovnání se současným stavem, tvrdí to Mezinárodní agentura pro energii. Velká část nové spotřeby lithia je hnaná elektromobilitou, dále budou potřeba baterie pro skladování elektřiny vyráběné obnovitelnými zdroji pro období, kdy slunce nesvítí či vítr nefouká. Pokud by počet aut klesal díky těm, kteří místo řízení nasedají na kola nebo do tramvají, bylo by to samozřejmě skvělé, v následujících desítkách let ovšem spíš proběhne přeměna vozového parku na elektromobily. Je přitom nutné se neustále ohrazovat vůči rámování elektromobility jako bezemisní technologie. Jak píše Tadeáš Žďárský, nahradit jedno auto druhým nestačí.
Lithium na Cínovci
Problém nastává také u kovů vzácných zemin. Navzdory názvu nejsou až tak vzácné, ale vyskytují se v nízkých koncentracích, což finančně komplikuje těžbu. Bohužel jsou z hlediska zátěže na životní prostředí extrémně znečišťující a často za sebou nechávají toxickou a radioaktivní spoušť. Přesto jsou naprosto klíčové pro přechod na obnovitelné zdroje. Používají se i v elektromobilech i při výrobě solárních panelů, ovšem v menší míře. Zmínit stojí za to například neodymium, které se ve velkém používá pro větrné elektrárny. Poptávka po nich se může zvýšit třikrát až sedmkrát do roku 2040. Kde se budou těžit a za jakých podmínek?
Zde nastává naprosto klíčová otázka globální environmentální spravedlnosti. Na území EU se nachází značné nerostné bohatství potřebné pro přechod na nízkouhlíkovou společnost. Ovšem v současnosti se například kovy vzácných zemin v EU v podstatě netěží. Přísné environmentální regulace i ekonomické faktory tuto těžbu doposud omezovaly. Toto platí do určité míry i pro jiné nerostné suroviny potřebné pro přechod na nízkouhlíkový energetický systém, které se dnes těží za často otřesných podmínek v jiných částech světa. Klasickým příkladem je dětská práce či otroctví při těžbě kobaltu v Demokratické republice Kongo.
EU či západní svět obecně je stále prostorem, kde právní stát není kompletně prázdným pojmem a kde občané mají větší šanci zmírnit negativní dopady těžebních projektů, případně je přímo zablokovat. Mohli bychom tak v budoucnu mít radost ze zablokování těžby lithia na Cínovci, znamenalo by to však zvýšení tlaku na těžbu mimo EU, kde pravidla mohou fungovat jinak a kde může být menší odolnost vůči predátorským praktikám těžařských firem. V Bolívii se tak mohou těšit na další tweety Elona Muska o tom, že puče můžeme dělat, komu se nám zachce. Deal with it.
To nejhorší těžit v Afghánistánu
Kovy vzácných zemin zase nyní pochází většinou z Číny, která v minulosti ukázala ochotu použít svou silnou pozici například pro dočasné zastavení exportu těchto surovin do Japonska. Geopolitická a obchodní nestabilita může cenu kovů výrazně navýšit a závislost na Číně může omezovat manévrovací prostor západní politiky. Budeme si cenit více ujgurských životů, či surovin potřebných pro energetický přechod? Kdyby nám lidskoprávní politika byla úplně jedno, můžeme rovnou získávat suroviny od Tálibánu jako v budoucnu možná právě Čína. Stojí za to zmínit, že strategie na zvýšení domácí těžby kovů vzácných zemin již vzniká v USA právě kvůli strachu ze závislosti na Číně, zatímco projekty v Grónsku, které by mohly zásobovat EU, narážejí na lokální opozici z environmentálních důvodů.
Zdroje potřebné pro nízkoemisní energetiku se aspoň částečně nacházejí i v kontinentální Evropě a měly by se zde těžit, abychom negativní důsledky přechodu na nízkoemisní energetiku nenechávali pouze na bedrech obyvatel rozvojových zemí. Lokální environmentální opozice je naprosto pochopitelná, pro globální řešení klimatické krize však bude lokální znečištění z těžby nutnou obětí. A pokud budeme těžit, bude nutné, aby výdělky z těžby netekly oligarchům, kteří by vysávali veřejné zdroje.
Autor je environmentalista, studuje energetickou bezpečnost.