Foto Jitka Martínková
Zástupci zemí, které změny klimatu ohrožují nejvíc, často sedí u okrajů jednacích stolů, přesto však měli o úspěšném výsledku klimatické konference zcela jasnou představu. Během prvních dnů konference v Glasgow prolétla médii ikonická fotografie zachycující všechny hlavy států, které na zahájení letošního summitu dorazily. Převaha mužů byla tak výrazná, že hledat mezi nimi ženy připomínalo ze všeho nejvíc prohlížení knížek Kde je Valdík. Právě některé z těchto žen ale na začátku summitu popsaly velmi důležité, byť poněkud opomíjené perspektivy klimatických vyjednávání. Hlas zranitelných zvedly nejvýrazněji premiérky Bangladéše – Šajch Hasína – a Barbadosu – Mia Amor Mottley.
„Neschopnost bohatých zemí poskytnout kritickou finanční pomoc malým ostrovním státům se v našich komunitách měří počtem životů a zničených živobytí. Je to nemorální! A nespravedlivé,“ shrnula Mia Amor Mottley pocity řady lidí z malých ostrovů. Dodala, že nárůst globální teploty bude pro obyvatele Malediv, Antiguy, Barbadosu, Fidži, Samoy i pobřeží Keni nebo Mosambiku rozsudkem smrti, a vyzvala shromáždění k urgentnímu řešení. „Nechceme rozsudek smrti. Přijeli jsme sem říct ‚snažte se víc!‘, protože naši lidé i klima potřebují naše činy teď hned.“
Šajch Hasína, premiérka Bangladéše a předsedkyně Fóra klimaticky zranitelných zemí, pak překročila rovinu morálních apelů a formulovala ve svém projevu za celou skupinu ohrožených států i konkrétní požadavky. Platforma Climate Vulnerable Forum (CVF), v níž se oba zmíněné státy potkávají, sdružuje celkem 55 zemí z Afriky, Asie, Karibiku, Latinské Ameriky a Pacifiku. Toto společenství zranitelných tak reprezentuje hlas a životy více než 1,2 miliardy lidí. Ačkoli primárním cílem skupiny je vzájemná pomoc mezi jejími členy, na letošním klimatickém summitu v Glasgow se skupina pokusila vystoupit jednotným hlasem.
Úkoly pro bohaté
Největší emitenti skleníkových plynů podle ní musí předložit přísnější klimatické závazky, které budou v souladu s cílem udržet nárůst globální teploty na hranici 1,5 °C. Kromě toho je třeba dostát dřívějším slibům financování klimatických opatření v rozvojových zemích, a to nejen těch mitigačních (zmírňujících změnu klimatu), ale i adaptačních. Bohaté státy stále nepřispívají ani dříve slíbených sto miliard dolarů ročně a adaptační opatření jsou navíc notoricky podfinancovaná. Hasína volala i po zintenzivnění spolupráce globálního Severu a Jihu na úrovni sdílení informací či nových technologií. Upozornila ve svém projevu na problémy klimatických uprchlíků a vyzvala globální společenství, aby za osud těchto lidí přijalo zodpovědnost.
Zaplatit za škody nestačí. Ačkoli bude financování ztrát a škod významným důkazem toho, jak vážně země globálního Severu svou solidaritu berou, nejde o samospásné řešení.
Právě Bangladéš, v jehož čele Hasína stojí, je přitom názorným příkladem toho, jak klimatická krize dopadá především na ty, kdo ji nezavinili. Bangladéš je zodpovědný za méně než 0,47 procenta globálních emisí skleníkových plynů. Podle žebříčku Global Climate Risk Index je ale přitom na sedmém místě mezi státy nejvíce zasaženými extrémními projevy počasí. V nadcházejících desetiletích bude muset v Bangladéši v důsledku klimatické krize opustit své domovy v pobřežních oblastech zhruba 15 až 30 milionů lidí.
Podobné požadavky, které ve své řeči představila bangladéšská premiérka, předložilo Fórum klimaticky zranitelných zemí i v podobě dokumentu s názvem Glasgow Emergency Pact. 55 členských států žádalo zařazení tohoto textu i do závěrečné deklarace letošního summitu. Během konference jejich požadavek podpořily i desítky neziskových organizací. Na stranu zranitelných zemí se (alespoň rétoricky) postavil i prezident letošní konference Alok Sharma či generální tajemník OSN António Guterres.
Hlavní body textu jsou přitom poměrně nepřekvapivé:
– Jak udržet oteplení na požadované hranici 1,5 stupně Celsia? Státy, především pak největší emitenti skleníkových plynů, by měly své klimatické cíle navýšit na úroveň, která bude v souladu s cílem Pařížské dohody. Klimatické závazky by se přitom vzhledem k naléhavosti situace měly revidovat nikoli každých pět let, ale každoročně.
– Bohaté země musejí dostát i slibům, které učinily v minulosti. Měly by tedy každý rok mobilizovat sto miliard dolarů pro financování klimatických projektů v rozvojových a ohrožených zemích. Tyto peníze by navíc měly být spravedlivě rozděleny mezi mitigační a adaptační opatření. V tuto chvíli proudí většina prostředků do mitigací. Adaptační opatření jsou tak dlouhodobě citelně podfinancovaná. (Už teď ale například podle deníku Guardian některé africké země utrácejí za adaptační opatření víc peněz než za školství nebo zdravotnictví.)
– Ti, kteří jsou zodpovědní za klimatickou krizi, by měli navíc platit i za ztráty a škody, které rozvrat klimatu ve světě působí. Problematika byla sice už v minulosti na klimatických jednáních řešena, konkrétní fond a financování však dosud chybí a do otevření tento pandořiny skříňky se bohatým zemím nechtělo ani v Glasgow.
Ztráty a škody: lakmusový papírek klimatické spravedlnosti
Téma ztrát a škod se klimatickou konferencí v Glasgow vinulo jako tenká červená nit, na níž visí podlomená důvěra zranitelných vůči těm, kteří ze stávající situace dosud spíše profitují. Zdaleka nejde jen o téma delegátů a delegátek ze zemí sdružených ve Fóru klimaticky zranitelných. Šlo také o jedno z témat, která nejintenzivněji rezonovala i v ulicích města, na demonstracích, mezi aktivistkami a aktivisty nebo v diskursu neziskových organizací. Na klimatických jednáních OSN se přitom řeší už řadu let.
Právě během summitu v Glasgow uplynulo přesně osm let od doby, kdy na Filipíny udeřil supertajfun Haiyan. Vyžádal si více než 6300 lidských životů a způsobil ekonomické škody za více než 2,2 miliardy dolarů. Klimatická krize si tím v roce 2013 okamžitě proklestila cestu i na klimatický summit OSN, který se v té době konal ve Varšavě. Postaral se o to především tehdejší vedoucí filipínské delegace Yeb Sano, jehož rodné město bylo během tajfunu zničeno. Ve Varšavě tehdy Sano pronesl emotivní projev a rozhodl se držet hladovku do doby, než vyjednávání přinesou v otázce ztrát a škod nějaký významný posun. Právě ve Varšavě byl také následně zřízen tzv. Varšavský mezinárodní mechanismus pro otázky ztrát a škod způsobených negativními dopady změny klimatu. Ani po osmi letech ale stále neexistuje dohoda na tom, jak ztráty a škody, které klimatický rozvrat v nejzranitelnějších oblastech už teď působí, vlastně financovat.
Navzdory volání po klimatické spravedlnosti a zřízení samostatného a (především bohatými industrializovanými zeměmi) také férově financovaného fondu letošní jednání bohužel k hmatatelným výsledkům nedospěla. Závěrečný dokument sice téma vágně zmiňuje, některé neziskové organizace přítomné na COP26 by v něm ale rády viděly i konkrétnější cíle přímo pro nadcházející rok. Reakce mezinárodního společenství na eskalující ztráty a škody by měly vycházet ze skutečných nákladů a potřeb zranitelných a znevýhodněných komunit. Do příštího summitu by tak bylo ideální například předložit alespoň dopadovou studii a pokusit se výši ztrát a škod nějak vyčíslit. Ani to ale zatím v plánu není.
Mobilizace v ulicích
Pregnantněji formulované požadavky ze strany těch nejzranitelnějších ale během COP26 zaznívaly spíše v ulicích Glasgow než přímo v konferenčních místnostech. Postaralo se o to především hnutí za klimatickou spravedlnost sdružené pod hlavičkou COP26 Coalition. Pozornost médií uchvátily především masové demonstrace, kromě toho ale hnutí uspořádalo v Glasgow paralelně s oficiální konferencí i akci s názvem People’s Summit For Climate Justice. Právě na „lidovém summitu“ bylo možné zaslechnout hlasy zranitelných zcela bez obalu, bez technicistních formulací a bez diplomatických kudrlinek.
Jedním z bodů programu, který byl věnován přímo tématu ztrát a škod, byl i diskusní panel s názvem Climate-induced loss and damage: impacts and climate justice solutions at COP26. Během krátkého filmu, kterým byl panel uveden, zazněl z plátna i hlas ugandské „klimatické superstar“ Vanessy Nakate: „Tato konference bude úspěšná pouze v případě, že dojde k vytvoření fondu pro finanční kompenzace nejvíce zasaženým komunitám. Pokud se nepodaří vyřešit otázku financování klimatických ztrát a škod, nelze mluvit o klimatické spravedlnosti.“
Volání po fondu, který by zajistil, že náklady na řešení klimatické zkázy budou platit její skuteční strůjci, bylo jedním z hlavních požadavků, který širší hnutí za klimatickou spravedlnost v Glasgow vzneslo. Jak ale upozornily i mluvčí z panelu, zaplatit za škody nestačí. Ačkoli bude financování ztrát a škod významným důkazem toho, jak vážně země globálního Severu svou solidaritu berou, nejde o samospásné řešení.
Platby za škody nesmí být odpustkem, který největší emitenty skleníkových plynů vykoupí z potřeby dalšího snižování emisí. Je třeba mířit i na příčiny současných problémů a usilovat o rychlé a drastické zalomení stále rostoucích emisních křivek skleníkových plynů směrem dolů. Na People’s Summit proto nepanovalo přehnané nadšení ani ve vztahu k závazkům ke klimatické neutralitě v letech 2050, 2060 nebo 2070. Otázka na světové lídry a lídryně tady zněla zcela jinak: „Co děláte teď? Co uděláte ještě v roce 2021? Co uděláte v roce 2022?“
Bangladéšská aktivistka Nushrat Chowdhury z organizace Christian Aid navíc zcela jasně dodala, že zodpovědnost nelze svalovat pouze na jednotlivé státy. Velká část viny leží i na fosilních společnostech, které o nebezpečí klimatické krize vědí už celá desetiletí. Místo řešení se ale v zájmu svých zisků snažily opatřením bránit nebo je alespoň oddalovat. Princip „make polluters pay“, úhelný kámen klimatické spravedlnosti, kterou svět tak zoufale potřebuje, je proto třeba vztáhnout i na ně.
Klimatická spravedlnost a gender
Kdo vlastně patří mezi ty nejzranitelnější? Ivonne Yanez z Ekvádoru upozornila na to, že dopadům klimatické krize jsou v řadě oblastí vystaveny mnohem intenzivněji ženy. V Latinské Americe musejí hlavně ženy často chodit pro vodu nebo pro dřevo na zátop. S postupujícím suchem jde o stále delší vzdálenosti. Právě ženy se také starají o nemocné. Těch bude v důsledku snazšího šíření nemocí přibývat. Ve zranitelných komunitách umějí ženy méně často číst, proto se například obtížněji dozvídají o probíhajících katastrofách. Jak Yanez upozorňuje, v případě klimatické krize nejde o pohromy přírodní, nýbrž zaviněné. Další příklady toho, jak klimatická krize dopadá především na ženy, uvádí i analýza Climate and Gender Justice, vydaná nadací Rosy Luxemburg. Varovné je v ní především jedno číslo – chudé ženy a děti umírají během hurikánů či tajfunů čtrnáctkrát častěji než muži.
Na co všechno by peníze z případného fondu pro financování ztrát a škod mohly být použity, popsala během People’s Summit Teresa Anderson z organizace Action Aid. Kromě nápravy konkrétních hmotných škod či oprav domů zničených extrémními projevy počasí či sesuvy půdy může jít i o finanční pomoc zasaženým rodinám, o příspěvky na děti, rekvalifikaci nebo o příspěvek na přesídlení. Detailní analýzu toho, s čím vším se zranitelní potýkají, popisuje letošní publikace této organizace s názvem Avoiding the climate poverty spiral: Social protection to address climate-induced loss&damage.
Lidé z nejzranitelnějších regionů mají jasnou představu i o tom, jak systém financování klimatických škod nastavit. Financování by mělo být předvídatelné, což v případě řady jiných fondů OSN neplatí, a příjemcům pomoci se tak mnohem obtížněji plánuje případné využití. Mělo by být navíc i pravidelné. A využití prostředků by se nemělo řídit přáním donorů, nýbrž potřebami místních komunit. Zranitelní upozorňují i na to, že rozhodně nestojí o další dluhy. Platby za škody napáchané klimatickým rozvratem tedy nesmí mít podobu dalších půjček. Přijatelnější alternativou jsou například granty.
První vlaštovkou předznamenávající potřebné finanční toky na financování ztrát a škod byl na letošním summitu slib Skotska. Skotská vláda už v prvních dnech summitu přislíbila na financování ztrát a škod jeden milion liber a později přislíbenou částku ještě zdvojnásobila. Následně se s drobnými finančními příspěvky přidaly i některé nadace a belgický region Valonsko. Jde sice jen o symbolický posun, je ale dobré tyto pionýrské kroky ocenit jako první skutečný krok k nápravě.
Na zřízení samostatného fondu pro ztráty a škody ani na kolektivně odsouhlasený příslib systematické finanční pomoci ale letos opět nedošlo. Největší tlak na pokrok v této oblasti vzešel během konference od skupin AOSIS (Aliance malých ostrovních států) a G77+Čína, které sdružují řadu zemí převážně globálního Jihu a reprezentují hlas více než šesti miliard lidí. Do závěrečné deklarace summitu v Glasgow se přesto žádný konkrétní příslib nedostal. Úsilí zablokovaly především Evropská unie a Spojené státy za přispění Velké Británie, která konferenci hostila.
Přestože zranitelné komunity dávají jasně najevo potřebu reálných řešení a upozorňují, že slova a sliby už nestačí, solidarita bohatých se zranitelnými zůstala i po Glasgow pouze rétorickým cvičením. V praxi na sebe může vzít jednu ze dvou podob: rychlý odchod od fosilních paliv, nebo peníze pro ohrožené komunity na stole.
Autorka je koordinátorka komunikace v Klimatické koalici.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.
