Foto John Kerstholt, CC BY-SA 3.0
Nová zpráva Mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu (IPCC) na téma dopadů, adaptace a zranitelnosti v řadě ohledů pouze potvrzuje to, co už dlouho víme. Současné trendy vývoje společnosti nejsou udržitelné, i dočasné oteplení o více než 1,5 °C přinese závažné a nevratné škody, emise je třeba snižovat výrazně rychleji, je nutné navýšit investice do klimaticky příznivých opatření a zapojit do řešení celou společnost. Kriticky důležitá je přitom právě tato dekáda. Samé známé pravdy. Kromě toho se ale nová zpráva věnuje velmi obšírně především tomu, na koho a jak klimatická krize dopadá a co čekat do budoucna. A opět je to chmurné čtení.
Dopady klimatické krize jsou v novém výstupu IPCC hodnoceny ještě pesimističtěji než v poslední zprávě IPCC na stejné téma z roku 2014. Zajímavější než slovo „dopady“ je ale pojem „zranitelnost“. Zpráva výmluvně dokládá, že potřeba a limity adaptace nezávisí pouze na intenzitě projevů klimatické krize v daných zeměpisných šířkách, ale mimo jiné i na penězích, které má region k dispozici pro řešení. A i v tomto případě jsou mnohem zranitelnější ti nejchudší. Mapa klimatické zranitelnosti načrtnutá v nové zprávě proto poměrně věrně kopíruje hranice globálního Jihu. Nejzranitelnějším regionem světa je Afrika, následují Jižní Asie, malé ostrovní státy a Jižní a Střední Amerika. Zpráva je tak především dalším silným argumentem do diskuse o klimatické spravedlnosti.
Pár dolarů nejchudším a nejzranitelnějším
Klimatická spravedlnost už před lety pronikla i do mezinárodních klimatických vyjednávání. Bohaté státy například před lety slíbily každoročně přispívat rozvojovým zemím na adaptační a mitigační klimatická opatření sumou 100 miliard dolarů. Jistě, už samotná částka je naprosto nedostatečná, o celkovém nastavení finančních toků a dlouhodobém vysávání bohatství globálního Jihu ze strany tzv. rozvinutých zemí ani nemluvě. Ovšem ani ona relativně drobná suma, která má proudit do zemí globálního Jihu přes tzv. Zelený klimatický fond, je ale zatím pouze teoretická. Navzdory slibu mobilizovat pomoc minimálně v této výši nejpozději od roku 2020 se v praxi částka přes kýženou hranici nepřehoupla ještě ani jednou. Náklady na řešení dopadů krize přitom narůstají. Není proto divu, že váhání bohatých s placením účtů za napáchané škody vnáší značnou nedůvěru i do mezinárodní klimatické diplomacie. Z domácího soudku připomeňme, že Česko v tuto chvíli nepřispívá do Zeleného klimatického fondu ani korunu a rádoby státnickému hávu nové vlády by slušeno tuto skutečnost urychleně změnit.
Je stále zřejmější, že bez úzkého propojení se sociální spravedlností se žádná ekologická řešení neobejdou.
Kritika přezíravého a nedostatečně solidárního postoje bohatých s chudými ale nezaznívá pouze z úst neziskových organizací nebo globálního Jihu (naposledy například na summitu v Glasgow). Nová zpráva IPCC přináší jednoznačně kritický názor i ze strany klimatických vědců a vědkyň. Tato kritika má přitom několik rovin: dosavadní finanční pomoc mířila především do opatření snižujících emise; adaptace zůstala notoricky podfinancovaná, a nejzranitelnější lidé se tak nemohou proti dopadům a ztrátám, které klimatická krize přináší už teď, dostatečně bránit; řada prostředků je navíc rozvojovým zemím nabízena formou dalších půjček, nikoli grantů. Takový přístup přináší pouze další zadlužování už tak předlužených zemí. A konečně, u bohatých zemí se stále nenašla dostatečná vůle otevřít další velké téma, a to financování „ztrát a škod“.
Ztráty a škody
Toto téma silně rezonovalo i na podzimním klimatickém summitu OSN v Glasgow. Volání po zřízení speciálního fondu pro tento typ finanční pomoci zranitelným zemím ale nakonec zablokovala, jak Evropská unie, tak Spojené státy. Symbolickou částku nabídla pouze premiérka hostující země Nicola Sturgeon a později ještě několik dalších subjektů.
Dnešní zpráva IPCC přináší oproti té předchozí z roku 2014 minimálně významný posun ve formulacích. Zatímco ve shrnutí zprávy o dopadech, adaptacích a zranitelnosti z roku 2014 nenajdeme sousloví „ztráty a škody“ (losses and damages) ani jednou, letošní text už s tímto pojmem operuje běžně. Může tak jít o důležitou argumentační výbavu pro další klimatická vyjednávání, která letos vyvrcholí na listopadovém summitu OSN (COP27) v Egyptě. Půjde totiž o „africký COP“ a lze očekávat, že téma financování klimatických ztrát a škod v rozvojových zemích bude jedním z významných bodů agendy. Nová zpráva IPCC by tak mohla marginalizovaným a zranitelným komunitám a regionům posloužit jako důležitý podklad pro další jednání.
Vidí ji tak i lidé z klimatického hnutí. „Zpráva musí podnítit politickou vůli bohatých zemí k podstatnému navýšení finančních prostředků jak na adaptaci, tak na pomoc těm, kteří mají nejméně zdrojů na to, aby se dokázali vyrovnávat se stále horšími dopady změny klimatu. Kromě toho je třeba zřídit už v tomto roce nástroj pro financování ztrát a škod, jak dlouhodobě požaduje téměř 140 rozvojových zemí zastupujících více než pět miliard lidí z globálního Jihu,“ říká k tématu Harjeet Singh, odborník zaměřující se na téma dopadů klimatické krize v celosvětové síti klimatických neziskových organizací Climate Action Network.
Nová zpráva IPCC ale neukazuje pouze na nerovnosti mezi státy. Upozorňuje i na zranitelnost určitých komunit a skupin obyvatel, např. seniorů, domorodých obyvatel nebo žen a dětí. Klimatická spravedlnost má čím dál zřetelněji i jasnou sociální linku a je stále zřejmější, že bez úzkého propojení se sociální spravedlností se žádná ekologická řešení neobejdou.
Potřebujeme nový příběh
Vědecký klimatický panel IPCC je ve své podstatě poměrně konzervativní. Závěrečný text musí podepsat zástupci a zástupkyně téměř dvou set zemí světa včetně Saúdské Arábie, Brazílie nebo třeba Ruska. I proto se vyhýbá příliš progresivním tématům a konceptům, které by přitom mohly být důležitými součástmi řešení. Přesto ale i nová zpráva IPCC implikuje kritiku, se kterou se lze ztotožnit, a potřebu výrazně změnit kurz. Kromě důrazného apelu na rychlejší snižování emisí, na solidaritu se zranitelnými regiony i lidmi a na nutnost zapojit do řešení místní komunity a jejich tradiční znalosti (např. domorodé obyvatele) přináší nová zpráva silný důraz na ochranu a obnovu ekosystémů – tedy opak extraktivního kapitalismu. Varuje, že bez účinné ochrany ekosystémů nemají klimatická opatření šanci, a požaduje chránit či obnovit přírodní systémy na 30 až 50 procentech povrchu Země.
Navzdory opatrné rétorice může nová zpráva IPCC poskytnout široce respektovanou argumentaci řadě dílčích politik a diskusí. Jasně říká, že udržitelná budoucnost je možná pouze v případě výrazné transformace dosavadního fungování společnosti. Snadno se pak lze dovtípit, že bez důsledného přehodnocení nadřazeného vztahu k přírodě i zemím globálního Jihu už se neobejdeme. Jak dalece ale sdělení nové zprávy IPCC pronikne do mašinerie mezinárodních vyjednávání, nebo dokonce do praxe extraktivního kapitalismu, už je jiná otázka.
Autorka je koordinátorka komunikace v Klimatické koalici.