Foto Flickr
Podle Adrienne Goehler vysává globální kapitál život z lidí i z planety. Lidé v naší společnosti mají méně a méně času – na sebe, své blízké, ale i na přemýšlení o řešení klimatické krize. Z té nás podle Goehler, berlínské senátorky pro vědu, výzkum a kulturu a bývalé prezidentky hamburské Univerzity výtvarných umění, může vyvést právě dostatek času pro lidskou kreativitu v kombinaci se základním nepodmíněným příjmem a dobře nastavenými ekologickými politikami. V rozhovoru, který se uskutečnil při příležitosti valného shromáždění evropské platformy za nepodmíněný příjem UBIE v Praze, rozebíráme, jaký může mít nepodmíněný příjem důsledky pro feministické myšlení, ekologii nebo třeba umění.
Studovala jste psychologii, co vás přivedlo k přemýšlení o univerzálním základním příjmu (universal basic income – UBI)?
Moje máma, která vloni zemřela, i v posledních týdnech svého života říkala: „Ty jsi vždycky chtěla, aby každej dostal tisíc marek. Já ale pracovala celej život a nechci, aby někdo, kdo nepracuje vůbec, dostal tolik peněz.“ Myšlenku nepodmíněného příjmu mám v hlavě víc než 40 let. Ze začátku mi šlo prostě o socialismus, později jsem skrze studium psychologie a aktivismus pochopila jednu základní věc – pokud máte chronický existenční strach, pokud nevíte, jestli tenhle měsíc zaplatíte nájem, tak kolabuje veškerá lidská kreativita a nakonec i zdraví. A v takovém stavu člověk prostě není schopný nacházet ta nejlepší řešení pro život svůj ani životy lidí okolo. To zjištění pro mě bylo jednou z nejdůležitějších motivací.
Myslím, že v Česku to nebude jinak než v Německu – lidé úplně přestávají mít čas. Třeba by i chtěli dělat více komunitních aktivit, trávit více času s dětmi, více sportovat či vařit, ale jejich práce jim to zkrátka neumožňuje.
V Německu je 90 procent vzdělávacích institucí díky sociálnímu státu zdarma. Plátci daní umožní spoustě lidem studovat vědu a umění, a pak jim je jedno, jestli tito lidé budou moci své znalosti a talent opravdu uplatňovat, tedy jestli něco vrátí společnosti. Ačkoli si spousta lidí myslí, že umělci mohou žít ze vzduchu a svého niterného života, tak je to blbost. Ti lidé pak musí v současném ekonomickém šílenství brát jakékoli zakázky, jen aby se alespoň trochu slušně uživili. Někteří na tento problém reagují tím, že bychom měli dát umělcům peníze. Jenže kdo určí, kdo všechno je umělec a kdo už ne? Je skvělé, že jste se zeptala na univerzální základní příjem, já totiž ráda poukazuji na to, že bychom měli spíše používat kategorii nepodmíněného základního příjmu. Právě to slovo nepodmíněný v sobě totiž nese revoluční potenciál. A ta myšlenka jde ještě dál, věřím totiž, že bychom měli mluvit o základním lidském právu a o živobytí, nikoli „příjmu“. Ve společnosti, ve které žijeme, lidé často namítají, že „příjem nemůže být za nic.“ Jakmile o tom ale začneme uvažovat jako o základním lidském právu na živobytí, naše optika se změní. Každý by měl mít právo na důstojný život.
Ve vaší knize Sustainability needs Deceleration needs Basic Income | Livelihood (Udržitelnost potřebuje zpomalení potřebuje základní nepodmíněný příjem / živobytí) dáváte do souvislosti nepodmíněný příjem, udržitelnost a celkové zpomalení života. Jak jsou tyto věci podle vás propojené?
Vnímám to jako takový trojúhelník, na který se dá nahlížet z několika stran. Myslím, že v Česku to nebude jinak než v Německu – lidé úplně přestávají mít čas. Třeba by i chtěli dělat více komunitních aktivit, trávit více času s dětmi, více sportovat či vařit, ale jejich práce jim to zkrátka neumožňuje. A člověk pak nemůže žít udržitelně v takhle šíleně akcelerované době. Pokud v našich životech chceme něco změnit – protože už víme, že radikální změna je nutná, zkrátka na to potřebujeme čas. Ten dnes funguje vlastně jako komodita, jak ve své práci upozorňuje například umělec Gustavo Romano. Je šílené nechávat kapitalistický systém vysávat veškerý život z nás i z celé planety. Věřím, že musíme zkombinovat nepodmíněný příjem, udržitelnost a celkové zpomalení života.
Základní živobytí nám dovolí být pány vlastního času – dovolí nám žít udržitelněji. Zároveň také řeší otázku „hrozných“ a náročných povolání. Lidé se často ptají „když bude mít každý dost peněz, kdo bude umývat toalety nebo pracovat v továrnách?“ Na to jsou tři jasné odpovědi: automatizace, výrazně lepší platy nebo to bude dělat sám provozovatel. Tato otázka se zároveň hodně dotýká péče. Právě pracovní podmínky v pečujících profesích jsou dnes opravdový problém. Popeláři či dělníci mají na rozdíl od pečujících profesí silné odbory a s nimi i spoustu možností. Základní nepodmíněné živobytí umožní redistribuci tak důležité péče v naší společnosti. Nejkratší vysvětlení toho, jak vnímám nepodmíněný základní příjem, je změna paradigmatu z „já musím“ na „já můžu, já chci.“
Jsem ráda, že jste se dotkla tématu péče. Jak vnímáte propojení základního nepodmíněného příjmu a feminismu?
Mám velmi ilustrativní zkušenost z Namibie. Možná si pamatujete, jak na přelomu milénia čelily Spojené národy problému vysoké dětské mortality – za cíl si proto daly chudobu i mortalitu dětí celosvětově snížit o 50 procent. V Namibii, která v té době slavila teprve deset let nezávislosti na Jihoafrické republice, vytvořili komisi, která měla hledat možná řešení. Tato komise se dobrala k tomu, že situaci by mohl vyřešit právě nepodmíněný příjem. Měli dokonce i způsob, jak ho financovat. Pro SWAPO (South-West Africa People’s Organisation), která projekt řídila, však bylo takové řešení moc radikální. Za nepodmíněný příjem se tehdy ale postavil jeden skvělý kněz, Zephania Kameeta, který ho prosadil alespoň v jedné vesnici – v Otjivero.
Bylo úplně neuvěřitelné vidět, jak rozdílně muži i ženy reagovali. Ženy si okamžitě řekly: „dobrá, co z těch peněz můžeme vytvořit?“ Hned na začátku se změnila struktura rozhodování. Místo jednoho vládnoucího muže se vytvořila rada třinácti žen a tří mužů. Prvním pravidlem byl zákaz alkoholu v den, kdy přichází peníze do vesnice. Dalším pak bylo to, že peníze na děti byly vždy svěřované ženám, ať už matkám, babičkám či tetám. Není to jen o péči, nepodmíněný příjem dává ženám mnohem více možností a svobody. Například se žena může mnohem snáze rozvést nebo do manželství ani nevstoupit.
V Namibii jsem byla nakonec pětkrát. Místní přítelkyně Berta mi ukazovala, jak postupně vznikají nové profese, výroba nových věcí a jak se celá společnost díky nepodmíněnému příjmu kolektivně rozvíjí. Jedna žena, Frida, například založila pekárnu a nedávno mi dokonce psala, že až příště přijedu, jestli bych jí nemohla přivést kráječ na chleba. Další ženy daly své peníze dohromady a společně si pořídily kuřata a kozy. Nemůžu ani vyjádřit, jak šťastná jsem byla, když jsem viděla, jak moc nepodmíněný příjem podněcuje nové cesty, nové modely a kolektivní ideje.
Je nějaký další projekt, který takto sledujete?
Jeden hodně zajímavý probíhá v Keni. Začalo to neziskovou organizací ve Spojených státech, kde se lidé snažili přijít na to, jak pomoci přímo těm, kteří to potřebují. Peníze totiž často končí u vojenských diktátorů, kapitalistů a dalších lidí, v jejichž rukou opravdu nikomu potřebnému nepomohou. Ten projekt se jmenuje Give Directly (Darujte přímo) a funguje jako crowdfunding. Nakonec vybrali tolik peněz, že budou rozdávat nepodmíněný příjem asi dvanáct let. Celý projekt je samozřejmě monitorovaný a data, která nám přinese, mohou být dost důležitá pro budoucí debaty okolo nepodmíněného příjmu. Ten projekt už několik let funguje a ukázalo se například, že lidé z té oblasti byli mnohem odolnější vůči pandemii. Mohli fungovat lokálně a nemuseli jezdit do větších měst prodávat na trhy a podobně.
Když se mluví o nepodmíněném příjmu, může vyvstat otázka, zda naopak neposílí konzumní chování, nadvýrobu a tak dále. Proč myslíte, že lidé s více penězi zkrátka nebudou více nakupovat?
Základní nepodmíněný příjem není klíč ke všem našim problémům. Potřebujeme víc multiperspektivních řešení, které půjdou ruku v ruce. Vyčerpání naší planety je obrovský problém, proto například věřím, že by cestování letadlem mělo být výrazně dražší. Kdykoli někam pracovně letím, jako kurátorka mám zodpovědnost za vystavovaná díla, zůstávám na tom místě minimálně tři týdny, abych se o něm měla možnost něco naučit, poznat místní společnost a pochopit, jaké ji sužují problémy. Pokud budou lidé mít více času a létání bude drahé, podpoří to ekologičtější způsoby dopravy. Zároveň si myslím, že ten nejničivější konzum přichází z myšlenky „celý týden dřu, tak si musím něco koupit, abych si udělala radost.“ Možná, že lidé, kteří budou mít větší klid, k takovému chování nebudou vůbec inklinovat a zjistí, že je naplňuje něco úplně jiného. To konzumní šílenství samozřejmě musí přestat.
Takže podle vás potřebujeme i další strategie…
Rozhodně, musí to být přinejmenším ten trojúhelník s celkovým zpomalením života a akutním řešením environmentální krize. Musíme znovuobjevit spoustu věcí. To jsme ostatně pocítili už za covidu, což bylo zajímavé. Byla to taková renesance „glokality“ – starého dobrého „myslete globálně, jednejte lokálně“, každý chtěl nejvíc ze všeho hlavně malý kousek zahrady. A právě glokalita může být také úzce spojená s nepodmíněným příjmem. Proto bych ráda viděla víc příkladů nepodmíněného příjmu v praxi. Potřebujeme vyzkoušet více různých modelů a sledovat data, která z nich budou vycházet.
Když začala epidemie koronaviru, o základním nepodmíněném příjmu bylo hodně slyšet. Teď ale debata zase utichla, majetek nejbohatších se znásobil a nůžky se zase o něco více rozevřely…
Musíme reflektovat to, že covid nejcitelněji zasáhl ty nejchudší, a ještě utvrdil genderově nevyváženou práci, zase hlavně v oblasti péče. Umělci často přišli o veškeré jistoty. Znovu se objevila otázka „smyslu života“ a „hledání štěstí.“ Od dubna 2020 se ta debata o nepodmíněném příjmu opravdu rozvířila a získala novou dynamiku. Mluvilo se o překopání základů toho, jak cestujeme, pracujeme, jíme a tak dále. V Berlíně se to povedlo, základní nepodmíněný příjem se tam testuje asi na třech a půl tisících obyvatelích, kteří budou tři roky dostávat něco přes tisíc euro měsíčně.
Potřebujeme ale více příkladů z praxe, v Česku vím třeba o Jitce Cardové, která bojuje za testování nepodmíněného příjmu i u vás. Je však důležité vyzkoušet to v různých regionech a pečlivě sledovat a porovnávat výsledky. V tuto chvíli mám velkou starost zejména o Ukrajinu. O to, zda bude schopná se po válce znovu postavit na nohy. Je to tragédie pro lidský život a zároveň tragédie pro životní prostředí. Byla bych hodně ráda, kdyby se po válce odpovědní lidé shodli na tom, že tu zemi postaví na jiných principech, než na kterých fungujeme my, třeba právě na základním nepodmíněném příjmu.
Autorka je redaktorka Alarmu.