Dobrá zpráva z Itálie: horší už to nebude

Byl teplý červnový den, když se Alessio Di Giulio, florentský radní za krajně pravicovou Ligu (dříve Liga severu), vydal na procházku s mobilním telefonem v ruce. Měl na sobě tmavé značkové brýle a rozhalenou bílou košili. Bezstarostně a s úsměvem na tváři namířil kameru do jedné z ulic v historickém centru Florencie, kde spatřil pestře oblečenou starší ženu romského původu. Žena, která si ještě nevšimla, že se Di Giulio chystá na rasistické selfie, se usmívala a mávala do objektivu. Politik zastavil záběr a třikrát zopakoval do kamery: „25. září volte Ligu, ať už ji nikdy neuvidíte.“

Antonella Bundu je italská politička a protirasistická aktivistka. Po skandálu s videem svolala do Florencie spolu s italskou romskou komunitou demonstraci. Aktivisté požadovali odstoupení pravicového radního a odsouzení činu městskými politiky. Na výzvu nikdo neodpověděl, Di Giulio je stále radním.

Bundu kandidovala v roce 2019 na post starostky Florencie, a stala se tak první osobou tmavé pleti, která se o takovou funkci ve velkém italském městě ucházela. V současné době je členkou městské rady ve Florencii a vede levicovou opoziční skupinu Sinistra Progetto Comune. Mluvili jsme spolu o výsledcích parlamentních voleb, v nichž zvítězili krajně pravicoví Bratři Itálie, dědicové neofašistického Italského sociálního hnutí (Movimento sociale Italiano).

Vaše první reakce na volební výsledky?

Důvodů k obavám není málo. Nemusím vašim čtenářům vysvětlovat, co se stalo v Maďarsku nebo v Polsku, jak rychle lze rozbít demokratické instituce a jak nejistá jsou lidská práva, která dnes máme. Ironií osudu si letos připomínáme sté výročí pochodu na Řím, fašistického puče z roku 1922, který v Itálii vynesl k moci Benita Mussoliniho.

Předsedkyně strany Fratelli d’Italia (Bratři Itálie) Georgia Meloni by se mohla stát první italskou premiérkou – a zároveň první takto krajně pravicovou předsedkyní vlády od doby Mussoliniho.

Meloni a její politika jsou zkrátka jedním velkým popřením článku 3 italské ústavy, který říká: „Každý má stejné právo na důstojnost a je si před zákonem roven bez ohledu na pohlaví, rasu, jazyk, náboženství, politické přesvědčení, osobní a sociální poměry“. Je lídryní politické strany, která přímo vychází z tradice italského fašismu.

Nemusí se nám to líbit, ale Bratři Itálie vyhráli volby demokraticky.

Ano. Ale zároveň odmítají mnoho prvků, které byly donedávna součástí základů demokracie. A normalizují ty, které jsou vyloženě nedemokratické. Před několika dny pravicový italský politik Romano la Russa, bratr Ignazia la Russa, spoluzakladatele Bratrů Itálie, veřejně udělal fašistický římský pozdrav – v roce 2022, těsně před parlamentními volbami. Při té představě mi běhá mráz po zádech.

Calogero Pisano, kandidát strany v sicilské provincii Agrigento, zase označil Hitlera za „velkého státníka“. Byl pak stranou suspendován. Nicméně víme, že o idioty rozhodně není nouze v žádné straně. A Meloni se snaží distancovat od neofašistických kořenů.

Meloni říká, že fašismus byl uložen do hrobu dějin již před desítkami let. Ale co z toho? Ježíš byl také uložen do hrobu, a jeho příznivci jsou stále nesmírně aktivní.

Pokud musíte dokazovat, že nejste fašista, už s vámi něco není v pořádku.

Bratři Itálie se o to ani nijak zvlášť nesnaží. Nezměnili ani svůj symbol – plamen v barvě italské vlajky – který přímo odkazuje na neofašistické Italské sociální hnutí.

Nejrychlejší cesta do velké politiky vede po zádech milionářů, přes jejich peníze a konexe. Takto do ní vstoupila i Meloni.

Meloni říká, že je demokratickou lídryní, ale její postoj k tak důležitým věcem, jako je právo žen na potrat, místo Itálie v Evropské unii nebo postoj k menšinám a uprchlíkům, a pak také její blízký vztah s maďarským premiérem Orbánem – to vše naplňuje člověka obavami.

Než začneme rozebírat příznaky nemoci, promluvme si o jejích příčinách. Proč tolik Italů volí krajní pravici?

Itálie měla po mnoho desetiletí silné levicové hnutí – největší v Evropě. Levice vyhrála mnoho politických bitev – až do osmdesátých let. Symbolickým průlomem byla stávka v továrně Fiat v roce 1980, kdy třicet tisíc lidí – převážně bílých límečků podporovaných vedením Fiatu – vyšlo do ulic Turína a požadovalo ukončení stávky. Odboráři byli poraženi. Od té doby se vliv odborů v průmyslu a výrobě pouze zmenšil. Pak přišla turbokapitalistická devadesátá léta a s nimi Silvio Berlusconi. Byl to začátek nové éry, troufalého kultu trhu, peněz, show, úspěchu. Byla to také éra extrémního individualismu a formulování velmi důležitého politického klíče, a to nejen v Itálii: pokud se vám v životě nedaří, není to proto, že je něco špatně nastaveného v systému, ale je to vinou těch, kteří jsou ještě slabší než vy – chudých, migrantů, menšin.

Zpočátku to byli lidé z jihu Itálie.

Ano, o nich se nejdříve říkalo, že přicházejí na sever krást lidem práci, pracovat v neutěšených podmínkách a za mrzký peníz, panáčkovat po městě. Vznikla separatistická Liga severu, kterou vede Matteo Salvini, dnešní koaliční partner Georgii Meloni. Pak se objevili noví viníci. Už to nebyli lidé z jihu Itálie, ale ti, kteří přicházeli zpoza hranic země – ekonomičtí migranti, afričtí a arabští uprchlíci.

Po celou tu dobu v Itálii pokračuje hospodářská stagnace. Země je na chvostu Unie, pokud jde o růst mezd. Život je stále dražší. Podniky a pracovní místa se stěhují do zahraničí nebo do speciálních ekonomických zón a místní obyvatelé zůstávají na holičkách. Každý třetí mladý člověk v Itálii nemá práci. Stále více lidí má přitom pocit, že nejsou politicky zastoupeni. Lidé nejsou spokojeni se svým životem a už nechtějí poslouchat ty, kteří byli celá desetiletí u moci.

Počkejte, vždyť nikdo nebyl u moci tolik jako Berlusconi, který se teď vrátí.

Ano, ale hlavní roli hraje Meloni, která jako jediná stála v opozici proti vládě Maria Draghiho. A sbírá na tom politické body. Politický systém v Itálii je uzavřený. Není možné do něj vstoupit jen tak.

Co to znamená?

Veřejné sbírky a občanské financování politických stran jsou v Itálii velmi omezené. Čím více peněz máte – jako Berlusconi – tím snadněji se dostanete do politiky a zaplatíte za změny zákonů, propagandu, politický marketing. Nejrychlejší cesta do velké politiky vede po zádech milionářů, přes jejich peníze a konexe. Takto do ní vstoupila i Meloni.

V roce 2008 byla ministryní mládeže v jedné z Berlusconiho vlád…

Tito milionáři pak ukazují prstem na chudé, na uprchlíky a říkají svým voličům: vidíte, to oni mohou za to, že se vám žije těžce. Dávejte si pozor na cizáky, protože jsou zdrojem vašeho utrpení.

Salvini se snažil uzavřít přístavy, vytlačovat lodě s uprchlíky na moře, podněcovat nenávist vůči uprchlíkům. Bude těžké ho překonat.

Meloni chce být velkorysejší – lodě vybombardovat, ale nejdřív dovolit lidem skočit přes palubu… V Itálii dnes žije přibližně 600 tisíc lidí bez pracovního povolení a povolení k pobytu. Pro Salviniho a Meloni je politicky klíčové nedovolit jim stát se součástí společnosti, legálně pracovat, žít a platit daně. Potřebují je jako nepřátele, které drží na okraji společnosti.

Meloni odsuzuje také „woke ideologii“. V americké konzervativní televizi prohlásila, že italská identita je ohrožena. Obvinila také Evropskou unii, že její politika povede k etnické „velké výměně“.

V dubnu slaví Itálie Den osvobození, který připomíná vítězství nad nacisty. Podle Meloni tato státní oslava Italy zbytečně rozděluje. Vážně? Je-li tomu tak, pak jedině na fašisty a ty ostatní. Bohužel je Meloni velmi inteligentní politička. Přesně ví, koho chce oslovit a čím. Umí mluvit s různými lidmi z různých skupin. Ráda se prezentuje jako zástupkyně lidu a obyčejná italská žena. Říká: „Jsem jako vy, jsem křesťanka, žena a matka.“ Její program a celá politická agenda jsou však vypočítány tak, aby sloužily zájmům vyšší střední třídy a nejbohatších. Podpora podnikatelů, nižší daně, žádná daňová progrese, žádná pomoc nezaměstnaným. Není náhodou, že když byla hostem Confindustria, italské konfederace obchodu a průmyslu, sklidila největší potlesk ze všech.

Kdo jsou podle ní skuteční Italové, kdo jsme „my“ a kdo „oni“? Jak Meloni toto rozdělení využívá politicky?

Nejjednodušší dělicí čárou v Itálii je dnes rasové rozdělení. Pravicový blok nepřipouští myšlenku, že by někdo mohl být Ital, pokud nemluví nebo nevypadá jako oni. Což je absurdní, protože Itálie má v dějinách mnoho příkladů významných osobností jiné než bílé pleti. Alexandr Medicejský, vévoda florentský v letech 1532 až 1537, měl přezdívku „il Moro“, protože byl napůl černoch. Galerie Uffizi, jedna z nejuznávanějších galerií na světě, nedávno tuto část historie představila na výstavě. Bratři Itálie demonstrovali tehdy před dveřmi a tvrdili, že Uffizi se chce afrikanizovat.

Jsou Salvini a Meloni rasisté?

Podle mě ano. Ačkoli každý z nich má vlastní politickou agendu.

Meloni soupeří s Hnutím pěti hvězd o podporu na jihu Itálie, v Salviniho táboře je stále mnoho separatistů ze severu. Nebude těžké sjednotit takové voliče?

Salvini se snaží získat podporu na jihu, ale má mnohem menší politický talent než Meloni. Má ústa plná frází, dělá chyby. Při projevu před konfederací zaměstnavatelů na severu země zopakoval: Zabráním migrantům ve vstupu do Itálie. Jenže tito migranti – často ve špatných podmínkách a za málo peněz – pracují pro podniky na severu, které na tom vydělávají. Tyto firmy se jich vůbec nechtějí zbavit. Meloni naopak řekne: Migranty sem pustím, ale jen ty, kteří vypadají jako my, mají podobné hodnoty, jsou křesťané a běloši.

Jak dlouho vydrží Salvini v roli dvojky nebo trojky v koalici?

Nyní nemá žádnou alternativu. Když byl ministrem vnitra, snažil se prosadit drakonický migrační zákon, ale přitom selhal. Popudil proti sobě mnoho lidí, včetně vlády, armády a Evropské unie, jejíž zákony porušil.

Salviniho strana Liga je členem evropské politické formace Identita a demokracie, která sdružuje nacionalisty a euroskeptiky. Její poslanec Marco Zanni je dokonce vedoucím skupiny. Meloni o sobě naopak říká, že je proevropská, ačkoli zároveň obdivuje největšího škůdce Evropy, maďarského premiéra Viktora Orbána. Jak to s ní je?

Stejně jako předtím, i v otázkách Evropské unie se Meloni pohybuje na hraně. V minulosti se vyslovila pro vystoupení Itálie z Evropské unie. V nynější kampani naopak tvrdila, že chce zůstat ve strukturách EU. Je to inteligentní a cynická politička, která dokáže říkat dvě rozporné věci najednou. A prochází jí to.

Víme, co si skutečně myslí?

Její postoj je v určitém smyslu výhrůžkou Unii: budu vaše kamarádka, ale musíte mi za to hodně dát. Meloni věří v nacionalistickou vizi politiky. Domnívá se, že vnitrostátní právo by mělo mít přednost před právem EU. Bude usilovat o dobré vztahy v Unii, ale zároveň ji bude držet pod palbou. Bude říkat: zůstaneme v Unii, ale v žádném případě se nenecháme řídit z Bruselu.

Třetím do party má být za korupci odsouzený skandalista Silvio Berlusconi. Jaká bude jeho role?

Berlusconi je nyní údajně nejdemokratičtější a nejliberálnější složkou této koalice.

To je možná nejděsivější věc, kterou jste mi řekla.

Přesně. Když člověk studuje nedávnou politickou historii Itálie, snadno si uvědomí, jaké pobouření vyvolaly Berlusconiho protidemokratické výroky v devadesátých letech. Dnes se tento muž často vyjadřuje ještě ostřeji, ale v doprovodu krajně pravicové koalice působí jako dobrodušný stařík, který Salviniho a Meloni potáhne do politického centra. To ukazuje, jakou cestu jsme prošli za poslední tři desetiletí a jak moc se politický diskurz posunul k pravicovému extremismu.

Co mohou od premiérky Georgii Meloni očekávat Ukrajinci?

Zde se to pravděpodobně moc nezmění a bude se pokračovat směrem Maria Draghiho – v udržování podpory Ukrajiny proti ruským agresorům a podporování západních sankcí. Meloni alespoň deklarativně stojí na straně EU a NATO a odsuzuje ruskou invazi na Ukrajinu.

Nejvíce odtržený od reality byl Salvini, který dokonce nosil trička s Putinem, ale i Berlusconi se o ruském diktátorovi vyjadřuje vřele. To však nebylo v koalici nikdy žádoucí a Salvini se musel od vřelých slov na adresu Putina distancovat.

Jihoevropské země letos zažily extrémní počasí: v létě několikaměsíční sucha, poté přišly povodně. Obzvláště těžce byl zasažen italský region Le Marche, kde vládnou Bratři Itálie. Jak jejich program reaguje na klimatickou krizi?

V Le Marche zemřelo přes deset lidí. Pravicoví politici vyjádřili soustrast obětem, ale nechtěli mluvit o tom, že se jedná o klimatickou katastrofu, za kterou jsou zodpovědní lidé a jen oni ji mohou společnými silami zastavit.

Popírání změny klimatu bylo dosud doménou pravice. Nyní, v době evropské inflace a energetické krize, se strany napříč politickým spektrem shodují na tom, že zelenou transformaci odsunou na druhou kolej a prozatím budeme vyrábět energii z čehokoli, bez ohledu na to, jaké dopady to bude mít na klima.

Tradičně levicové regiony, jako například právě Le Marche, nyní volí pravicové strany. Jsme také svědky imploze levice na národní scéně. Jaká byla její největší chyba a jak ji levice může napravit?

Kdysi silná Demokratická strana se dnes v zoufalství snaží posunout do politického středu. Výsledkem je, že je téměř nemožné odlišit její program od ostatních. Znám hodně lidí, kteří volili levici, a dnes nejsou schopni najít rozdíly mezi ní a Berlusconiho stranou Forza Italia. To je také důvod, proč bylo tolik lidí nerozhodnutých a voleb se nezúčastnilo mnoho občanů. Nevidí rozdíl mezi levicí a pravicí a už je nebaví volit menší zlo. V neděli se italská progresivní politická scéna přesvědčila, že je již velmi blízko dna. Dobrou zprávou je, že od dna se lze odrazit pouze nahoru. Ale k tomu je třeba se nejprve pokusit něčím odlišit od politické konkurence.

Rozhovor vyšel současně v polštině na webu Krytyka Polityczna.