Foto Pexels, Creative Commons, CC0 1.0
Petiční akce Mír a spravedlnost vyvolala na těchto stránkách jízlivý komentář Ondřeje Slačálka. Domníváme se, že jeho vývody poměrně výstižně ilustrují mentální stav určité části české i západní salonní levice. Svoji srostlost s vládnoucí oligarchií maskují líbivě radikálními výkřiky, které nejenže nepředstavují pro tyto režimy žádnou výzvu, nýbrž jim většinou naopak hrají do karet. Něco na způsob: „nevolte pana X, neboť je oligarcha, raději volte paní Y.“ Přitom cudně pomlčí o nitkách, které ji spojují s oligarchou Z. Jelikož Slačálek totéž předvádí při odsudku naší iniciativy, využíváme možnosti reagovat.
Začněme však tam, kde se Slačálkem nemáme nejmenší spor a jeho polemiku považujeme za umělou. Vyčítá nám, že házíme přes palubu ukrajinskou a ruskou levici, neboť jim v textu petice neposkytujeme dostatečný prostor. Soudíme, že naše odsouzení hrůz války a obrovských lidských obětí na straně Ukrajinců i Rusů je dostatečně jasné. Petice není místem pro rozsáhlou analýzu a důkladný popis všech okolností. Navíc na rozdíl od Slačálka v nás tuto empatii nevzbuzuje pouze tamní levice či političtí vězni, nýbrž celá společnost. Běžní Ukrajinci a Rusové, kteří nesou zátěž válečného šílenství. Proto odmítáme Slačálkovu esencializaci Rusů jako „společnosti, z níž Putinův režim udělal agresora“.
Nicméně rovněž není možné nezmínit, že na tehdejších událostech v Kyjevě se vedle spontánního demokratického hnutí rozhodujícím způsobem podílely také místní fašistické skupiny a američtí diplomaté.
Také nechápeme, proč Slačálek redukuje zdroje tlaku na ukrajinskou levici pouze na ruský imperialismus a Západem podporovaný neoliberalismus. Stejnou hrozbu pro většinu Ukrajinců představuje banderovský neonacismus. Jeho elementy se bohužel staly součástí post-maidanského režimu v Kyjevě; součástí nikoliv dominantní, jak tvrdí Putinova propaganda, ale vlivnou. Projevují se jak v rovině symbolické (pomníky, ceremonie, heslo „sláva Ukrajině“), tak i vojenské (milice typu pluku Azov). Toto pominutí národního šovinismu je u někoho, kdo se považuje za levicového intelektuála, překvapivé.
Fašistické skupiny a američtí diplomaté
Dostáváme se tím k hlavnímu problému Slačálkovy statě a salonní levice, jejímž je mluvčím. V čem se ve svém pohledu na válku na Ukrajině vlastně liší od oficiální havlovsky neokonzervativní verze? V rétorice hodně, fakticky téměř vůbec. Slačálek sice čtenáře ujišťuje, že si je vědom podílu USA na celé krizi, hlásí se k papežově výroku o štěkání NATO u ruských vrat, v následné analýze však už nevybočuje z oficiální verze.
Nebere na vědomí okolnosti převratu na Ukrajině počátkem roku 2014, který spustil první vlnu ruské agrese. Tuto agresi vedoucí k záboru Krymu a válce na Donbase nikdo z nás neospravedlňuje. Není proč, není čím. Nicméně rovněž není možné nezmínit, že na tehdejších událostech v Kyjevě se vedle spontánního demokratického hnutí rozhodujícím způsobem podílely také místní fašistické skupiny a američtí diplomaté. To dalo tvář novému režimu v Kyjevě.
Když Slačálek mluví o diplomacii, zcela pomíjí, že se celá léta s Ruskem na oko jednalo v minském a normandském formátu. Jednání měla být evropským pokusem o nalezení míru, ale Ukrajina je pod vlivem USA bojkotovala a bývalá kancléřka Merkelová nedávno přiznala, že to evropští partneři tolerovali, aby dali Ukrajině čas připravit se na vojenské řešení. Tato fakta nejsou součástí oficiální verze, ani Slačálkovy analýzy.
Stejně jako oficiální propagandisté i Slačálek tvrdí, že pochopení pro ukrajinské bezpečnostní obavy je více na místě než pro obavy ruské. Ušetřeme si dlouhé výklady o realitě mezinárodní politiky a zkusme se touto optikou podívat na karibskou krizi v šedesátých letech. Castro byl vyústěním nesmírně zklamán. Pokud by ale tehdy převážilo přesvědčení, že pochopení pro kubánské bezpečnostní obavy je více na místě než pro obavy americké, žádnou polemiku bychom zde dnes nevedli, svět by prostě už nebyl.
Stejně jako propagandisté i Slačálek odmítá přijmout poznatek, že protiruské sankce nemohou konflikt zastavit. To neplatí pouze v tomto konkrétním případě, bohatá odborná literatura o ekonomických sankcích ukazuje na jejich neúčinnost ve velkých geopolitických otázkách. Pokud by byla reálná možnost, že sankce přinesou mír, bylo by na místě je zvažovat. Za dané situace jsou jejich obrovské náklady pro naši společnost těžko obhajitelné. Slačálek je obhajuje s havlovskou finesou. Mávne rukou nad obavami o naše ekonomické přežití, nejde přitom o svetr navíc, ale o náš průmysl, bez něhož se propadáme do třetího světa. To, že se vlastnímu přežití věnujeme více než problémům Ukrajiny a Ruska, odsuzuje jako pochybný žebříček hodnot. Máme přijmout boj za ukrajinskou svrchovanost jako hodnotu, jíž Češi obětují vlastní ekonomické přežití? V jakých dalších světových konfliktech se máme takto obětovat? Proč má být český zájem vždy až na druhém místě?
Jedině dohoda s Ruskem
Volání po míru je prý „dárkem pro agresora“. Toto sousloví je jako vystřiženo z klímovsko-rakušanovských manuálů komunikace. S výzvou prý přicházíme až nyní, když se Putin údajně dostává do úzkých. Každý, kdo sleduje i jiná média než Alarm, se může přesvědčit, že řada z nás od samotného počátku invaze volá po jednání, příměří a míru. A sklízíme za to opovržení našich hodnotově orientovaných komentátorů. Především však nesdílíme Slačálkův neodůvodněný optimismus, že bychom mohli očekávat ruský ústup. Ani se na rozdíl od řady jiných nedomníváme, že Rusko stojí před kolapsem či že by tento kolaps byl v našem zájmu nebo že Putinův režim bude nahrazen nějakou pro nás přitažlivější alternativou. Jak jinak, než dohodou s Ruskem potom může být tento tragický konflikt ukončen?
Ačkoliv v prohlášení vládu vyzýváme, aby pracovala „nikoli pro válku, ale pro spravedlivý mír“, Slačálek tvrdí, že o spravedlivém míru nemluvíme a vyčítá nám, že nedefinujeme, jak by mír podle nás měl vypadat. To skutečně v situaci, kdy se ještě ani nezačalo jednat, říci nedokážeme. Víme však, že Ukrajinu konflikt vyčerpává rychleji než Rusko a že čím bude vyčerpanější, tím horší dohoda o míru ji čeká. Asi jako Palestince v konfliktu s Izraelem. Spravedlnost mírové smlouvy se nebude řídit principy, jimiž spravedlnost chápeme ve vztazích mezi lidmi či v ústavním rámci právního státu.
Jako každé mírové uspořádání bude vycházet z aktuálního i očekávaného poměru sil obou stran, ze zájmů spojenců a z těch několika málo zásad mezinárodní spravedlnosti. Pokud se povede, bude tento mír podobně spravedlivý či nespravedlivý jako výsledky vídeňského kongresu či dohody z Jalty a Postupimi; leckdo přišel zkrátka, ale hlavní hráči pokaždé položili na dlouhá desetiletí nové základy mezinárodní legitimitě. Pokud se nepovede, bude se podobat paskvilu, jímž byla Mnichovská dohoda či rusko-americké (ne)dohody z devadesátých let.
Západ by neměl svoji solidaritu s Ukrajinou projevovat tím, že ji bude udržovat ve zničujícím v konfliktu, po němž z Ukrajiny příliš nezbude, nýbrž tím, že účastí v jednáních s Ukrajinou a Ruskem bude napomáhat spravedlivějšímu míru, než který by odpovídal mocenské realitě.
Od samého počátku jsme věděli, že naše výzva, myšlenkově vycházející z mírové tradice levicových hnutí, narazí na nevoli našich neokonů a propagandou dezorientované části naší veřejnosti. Možná jsme však podcenili dezorientaci levicových intelektuálů Slačálkova typu. Za příklad svého vlastního inovativního levicového myšlení dává do placu nápad „navrhnout zrušení části sankcí proti Rusku za to, že Putin propustí politické vězně a přestane kriminalizovat kritiku války“. Říká nám tím dvě věci: že věří v prosazování lidskoprávní ideologie reaganovským způsobem a že nechápe, že dnes si už žádná nezápadní velmoc nenechá nic takového od Západu líbit. Hrdě dodává, že „pravicový twitter“ by takový požadavek nepochválil. Patrně se tím ujišťuje o vlastní levicové identitě. Na Twitteru by se jistě mohl dočkat lecčehos, ale od strážců linie v bakalovských a veřejnoprávních médiích by sklidil potlesk. Takto konstruktivního levičáka potřebují.
Patrně k dalšímu potvrzení své vlastní autentické levicovosti nám věnuje osobní odsudek: jednoho z nás označuje za politického zkrachovalce, druhého za krajní pravici. Je pravda, že podobný slovník k určité části levice patří. Rudé právo kdysi psalo u příležitosti jiné petice o „zkrachovalcích a samozvancích“. Salonní levice má nač navazovat.
Petr Drulák je politolog, Matěj Stropnický je novinář. Oba jsou signatáři výzvy Mír a spravedlnost, s níž polemizoval původní článek Ondřeje Slačálka.