Foto Andrew, Wikimedia Commons, CC BY-SA 2.0
Autoři článku o environmentálním žalu na portálu Psychologie.cz se pokusili o hlubší psychologické pochopení jevu, ale vyšla z toho kostrbatá kritika klimatického aktivismu, který viní z polarizace společnosti. Podle autorů, klinických psychologů Adama Suchého a Miroslava Světláka, se klimatických témat u nás chytili někteří odborníci, kteří radí vypořádat se s environmentálním žalem aktivitou a pozitivní snahou o záchranu přírody. Pokud je ovšem poslechnete, „často skončíte u neproduktivního aktivismu.“
Jako ukázkový případ vyvrcholení kontraproduktivního aktivismu autoři uvádí kritiku kapitalismu Grety Thunberg a klimatické aktivisty, kteří polévali barvou obrazy slavných mistrů chráněné sklem. Hned v dalším odstavci jejich intence zničit symboly naší kultury porovnávají s útokem Al-Káidy na newyorská dvojčata. Autoři nechtěně vyzrazují, že se sami v dění kolem aktivismu, ať už v zahraničním nebo českém kontextu, příliš nevyznají a hodnotí ho právě jen podle kusých mediálních zkratek těch nejkřiklavějších kauz. Kreslí přímou linku od aktivity vycházející z klimatického smutku k agresivní destrukci, která „z ochrany přírody zákonitě vytváří celospolečenský konflikt. (…) Oba rozdělené tábory v těchto situacích trvají na svých rigidních postojích a bojují neproduktivně mezi sebou.“ Autoři patrně netuší, že uvnitř aktivistických skupin a komunit dlouhodobě probíhá živá debata a sebereflexe způsobů, jak na klimatickou změnu veřejnost upozorňovat.
Téma ze své pozice psychologických odborníků depolitizují a de facto rezignují na jakoukoliv aktivitu.
Zřejmě také nečetli poměrně čerstvý reprezentativní sociologický výzkum, který ukazuje, že reakce české veřejnosti na klimatickou změnu a klimatické protesty jsou poměrně diverzifikované a rozhodně ne černobílé. Dočteme se tam, že například 60 procent veřejnosti očekává, že dnešní děti budou žít v horším světě, než je ten náš. 72 procent dotázaných se také shoduje, že by se měli snažit snižovat svůj dopad na klima, tedy vyvinout nějakou aktivitu směrem k udržitelnosti. Výzkum dále zdůrazňuje, že odmítavý postoj k protestům za klima je vyšší u žen, roste s věkem, a také s afinitou k fosilní ekonomice, identitou pravicového konzervativce a pozitivním hodnocením současného společenského statu quo. Tvrzení, že aktivisté rozpolcují společnost, tak stojí na dosti vratkých základech. Lidé si do chápání klimatických témat spíše promítají své již existující výkladové rámce světa.
Článek kreslí tlustou čáru mezi „aktivisty“ a „těmi, co nebojují“, v nichž aktivisté zbytečně vyvolávají odpor se tématem zabývat. Nebere tak v potaz, že „klimatičtí aktivisté“ nejsou jednolitou a ucelenou sociální skupinou a že jejími mluvčími nejsou lidé polévající Moneta bramborovou kaší.
Do svého paternalizujícího obrazu klimatické úzkosti zapomínají zahrnout tisíce lidí, kteří kvůli klimatické krizi umírají, jsou v ohrožení života záplavami a extrémními projevy počasí, i ty další, co žijí ve více či méně vědomém chronickém stresu, volí dobrovolnou bezdětnost, nebo mají oprávněný strach o budoucnost svých dětí. Ti všichni si pod auta na silnici nelehají, spíše zkouší zakládat komunitní zahrady, vynechávat z jídelníčku maso, nelétat letadlem, nevlastnit auto, s respektem a citlivostí vychovávat svoje děti či se konstruktivně zapojit do občanské společnosti a jejích politických procesů.
Šmahem také autoři článku opomíjejí stovky českých neziskových organizací, spolků, institucí, škol, které dennodenně dlouhá léta malými či většími krůčky přispívají nenásilným způsobem k osvětě, systémové změně a boji s nejhoršími dopady klimatické krize.
Článek tak naplňuje to, před čím sám s úzkostí varuje – zjednodušuje, polarizuje a vyvolává vztek na „ty zlé klimatické aktivisty“. Jak (nepříliš editorsky povedený) text vyznívá? Vždyť to říká i pan psycholog, že aktivismus je nesmysl, může si z toho čtenář také odnést. Žádný komplexnější obraz ani pointu totiž v textu bohužel nenajdeme – kromě toho, že máme jako dospělí přijmout, že život přece jednou končí, a tak se máme racionálně smířit s tím, že zemře i planeta – a že domluvit se na funkčním řešení pravděpodobně lidstvo nezvládne. Téma ze své pozice psychologických odborníků depolitizují a de facto rezignují na jakoukoliv aktivitu.
Pan psycholog říkal, že klimatický žal neexistuje
Autoři jako by nedokázali oddělit kritiku „destruktivního aktivismu“ a fenomén klimatického žalu – a oboje míchají dohromady jako jablka s hruškami. Na environmentální žal roubují teorii citové vazby – známou také jako teorie attachementu, kterou na konci šedesátých let definovali John Bowlby a Mary Ainsworth. Popisuje, jak náš vztah s primární pečující osobou ovlivňuje způsob našeho vztahování se k ostatním lidem v dospělosti – dítě přitom v nejranějším období svého života využívá kapacitu a funkce vyvinutější psychiky dospělé osoby k tomu, aby se naučilo přežít či se orientovat ve svých emocích.
Adam Suchý a Miroslav Světlák tuto teorii aplikují na klimatický žal a jedním dechem redukují jedince trpícího pocity smutku nebo úzkosti z klimatické změny na malé dítě, které má strach ze ztráty své matky (Země), a proto sebou „plácne na zem a vzteká se.“ Neberou přitom v potaz zjevný fakt, že odpoutat se zcela od matky Země můžeme leda tak ve skafandru. Jejich psychologická metafora dále naznačuje, že v případě klimatu zkrátka „úzkostná mysl ve vnějším světě hledá a nachází objekty, na které by si ‚zavěsila‘ svoji tíseň.“ Tím mají hotovo a jiným relevantním výkladům a teoriím environmentáního žalu včetně zahraničních se nevěnují.
Ano, klimatická úzkost a další pocity můžou u každého jedince nasedat na jeho niterná osobní témata, zážitky a zranění, to ale neshazuje jev samotný. Environmentální žal je legitimní a zdravou reakcí na nezdravou a nebezpečnou situaci, v níž se celé lidstvo ocitá. Jeho redukce na individuální patologii jedince je častým nešvarem některých konzervativních psychologických pohledů a neodpovídá aktuálnímu stavu psychologického poznání. Autoři zdůrazňují, že „environmentální žal bychom neměli prezentovat jako novou diagnostickou kategorii.“ Tím správně říkají, že zatím není zařazen na mezinárodní seznam diagnóz – rozpoznatelný psychologický jev to ale je. V roce 2017 zpráva Americké psychologické asociace definovala „ekologickou úzkost” a charakterizovala ji jako mentální distres, „chronické obavy z environmentálního kolapsu a úzkost spojenou se zhoršováním klimatických podmínek a klimatické krize.“
„Roli v tomhle přístupu může hrát i fakt, že mainstreamová západní psychologie je celkem výhradně individualistická a zaměřená na ‚já‘, ostatně jako velká část neoliberálního socio-ekonomického systému,“ píše psychoterapeutka Zdeňka Voštová, která se environmentálním žalem dlouhodobě zabývá.
Jak sama podotýká, to se však pomalu mění. „Psychologové a psychoterapeuti po celém světě začínají zejména v poslední dekádě čím dál více vnímat klimatickou změnu jako závažný fenomén. Odborníci publikují studie a odborné články v renomovaných vědeckých časopisech, sepisují petice vládám či zakládají podpůrné terapeutické skupiny pro lidi, na které emocionálně doléhá tíha environmentální krize,“ říká Voštová.
Největším paradoxem a pachutí po dočtení textu zůstává fakt, že sami autoři jsou zakládajícími členy České psychologické aliance pro globální změny, která se připojila k mezinárodní Klimatické deklaraci psychologů z roku 2019. V ní se zavazují k průběžné spolupráci při uplatňování psychologické vědy a dosahování pokroku v řešení zásadních celosvětových problémů, včetně klimatické změny, která má jasné „nepříznivé následky na duševní zdraví, včetně stresu, traumatu a šoku; posttraumatické stresové poruchy a jiných forem úzkosti; deprese; a poruchy z užívání návykových látek.“ Článek, který dvojice autorů nazvala Environmentální žal, logicky láká ke čtení lidi, kterých se toto téma nějak dotýká. Psali-li ho se záměrem naplňovat svůj závazek Klimatické deklarace „pomáhat lidem zvládat psychickou zátěž spojenou s globálními změnami a problémy“ nebo snad „zvyšovat uvědomění široké veřejnosti o globálních změnách pomocí psychologických prostředků“, pak se jim zadařil opak.
Společné přijetí žalu jako východisko?
Profesorka Hana Librová, která se žalem léta zabývá, upozorňuje, že tento jev byl po dlouhou dobu ze strany společnosti stigmatizován a vnímán jako něco abnormálního. V jedincích i společnosti taková hrozba, jako je klimatická krize, totiž často startuje mnoho obranných mechanismů: popření, ignoraci nebo zlehčování (truchlit se má za smrt člověka, ne živočišného druhu).
Podle hlubinné ekofilozofky Joanny Macy ale až ve chvíli, kdy si environmentální žal přiznáme na individuální i celospolečenské úrovni a dovolíme si jej prožít, můžeme ho přetavit v činnosti ve prospěch životního prostředí – až pak společnost klimatickou hrozbu plně akceptuje a začne ji řešit jako prioritu číslo jedna.
Můžeme tak jen doufat, že celý článek Psychologie.cz je jen trochu nepovedeným, rychle spíchnutým clickbaitem či nevědomým obranným mechanismem, a nejedná se o deklaraci nového odborně-psychologického pohledu na environmentální distres, který nám nedává dost prostoru k přijetí, naději ani aktivitě.
Autorka je novinářka.