Foto MONUSCO Photos, Flickr, CC BY-SA 2.0
Politolog Ondřej Slačálek se v jednom svém textu dotýká otázky pacifismu. Místo, aby problém definoval sám, používá interpretaci z třicet let staré publikace: „Václav Bělohradský kdysi (v knize rozhovorů Myslet zeleň světa) popsal, co mu vadí na západním pacifismu: ne to, že odmítá násilí, ale že nepromýšlí, jak se bez násilí bránit agresorovi. Jako by neměl odvahu…“ Není jasné, proč si autor vybral zrovna novinářský rozhovor a nesáhl k nějaké jiné, relevantnější práci.
Vzhledem k tomu, že žijeme v zemi, kde se evropský pacifismus zrodil, bylo by dobré vysokoškolské učitele – a nejen je – seznámit s jeho historií i současností, alespoň stručně, a přitom s dostatkem podnětů pro další studium. A protože pacifismus je univerzální postoj, není cílem následujícího textu řešit konkrétní konflikt nebo válku, ale objasnit pacifistická východiska, cíle a postupy.
Nejprve je však nutno říct, že ne každá mírová aktivita je pacifistická. Důvodů, proč jsou lidé proti té či oné válce, je mnoho. Podpora jaderného odzbrojení či snižování výdajů na obranu neznamená nutně, že její zastánci jsou proti jakékoliv válce. Pacifismus přitom znamená radikální odmítnutí jakéhokoli mocenského a strukturálního násilí.
Z Chelčic do světa
Za duchovního otce pacifismu lze považovat Petra Chelčického, který ve svém spisu O boji duchovním (kolem roku 1421) popsal jeho základy, které se staly východiskem pro další osobnosti prosazující nenásilí: Tolstého, Gándhího a Martina Luthera Kinga ml. Chelčický vychází z odporu k násilí hlásaného Ježíšem a první církví. Jako obranu proti svévoli moci nabízí spojení vnitřní emigrace, kontemplace a duchovní osvěty, které by měly přivést bližní pokoušené násilím zpět ke Kristově lásce. Jsou to bezpochyby čistě novozákonní stanoviska hluboce věřícího autentického křesťana. Přitom si připomeňme, že teologicky byl Chelčický blíže radikálním táborům než tradičně kompromisním Pražanům.
Pokud se máme bavit o navyšování rozpočtu na bezpečnost, musíme se zaměřit především na podporu mezinárodních programů, které budou předcházet konfliktům.
Na základech učení Petra Chelčického vyrostla pacifistická komuna později nazvaná Jednota bratrská. Ta se stala misijní nositelkou nenásilí, tolerance, multikulturalismu, boje proti otroctví a genderové nerovnosti. Nelson Mandela ocenil práci Jednoty bratrské, když po její první jihoafrické misii nazval prezidentské sídlo. V USA jsou Bratři považováni za zakladatele dívčího vzdělávání. Na Chelčického, kterého T. G. Masaryk nazval „největším duchem své doby“, pak navazovali další, kteří hledali praktické postupy nenásilného odporu. Nejznámějšími jsou nepochybně Martin Luther King ml. a Gándhí.
Není mi jasné, jak může někdo zpochybňovat odvahu a taktiku lidí, kteří se úspěšně postavili agresi, jejíž rozsah si jen těžko dovedeme představit. Jejich postoj k pacifismu shrnul ve své přednášce na kingovské konferenci teolog Petr Macek. Podle něj vychází „z vědomé volby postavit se silám bezpráví zranitelným způsobem. Všechny souvisí s potřebou opětovného rozhodnutí odmítnout uprostřed sporu různých taktik atraktivní prostředky násilí. Výhled na utrpení vyžaduje od těch, kdo jsou myšlence nenásilí oddáni, vysokou morální kázeň a vnitřní sílu. Připravenost a pohotovost k utrpení pod nespravedlivými vládci…“ Macek cituje z díla významného křesťanského pacifisty Johna Howarda Yodera Ježíšova politika, podle kterého tato cesta „předpokládá víru, a proto je to úkol menšiny. Naděje založená v biblickém poselství o Bohu, který intervenuje mezi lidmi, aby změnil struktury lidských vztahů, je konečnou nadějí všech. Avšak kdo není poddán Ježíši Kristu, má plnou svobodu odpovídat na bezpráví nějak jinak.“
Kompromis pragmatického pacifismu
Slačálek však interpretuje Bělohradského, jako by se ptal na nějaký prostředek proti agresorovi, ač není jasné, co tím myslí. Chelčický a Gándhí žili v zemích, které čelily krvavé vnější agresi. King stál proti krvavé agresi vnitřní, která se blížila občanské válce. Pokud otázce dobře rozumím, ptá se však spíše na to, jak řešit situace násilného konfliktu mezi dvěma či více státy – kam ovšem například krvavá britská okupace Indie nepochybně patří.
Z výše uvedeného je jasné, že pacifismus má hluboké duchovní kořeny a je vyznáván především „věřícími“ v širším smyslu toho slova. Je to tedy spíše komunitární nebo individuální postoj. Jak ovšem aplikovat pacifismus na širší společenské platformě nebo až v globálním rozměru?
Ze strukturované diskuse mezi severoamerickými křesťany-pacifisty, zastánci nenásilí a obhájci „spravedlivé války“ vzešel na přelomu tisíciletí kompromis, který nazývám pragmatickým pacifismem. Jedná se o křesťanský přístup k řešení válečných konfliktů, který preferuje takzvaný policejní zákrok před frontální válkou, kterou odmítá. Kromě tradičních pacifistických církví kvakerů či menonitů se k této strategii hlásí i část velkých církví, jako jsou katolíci, presbyteriáni či episkopální církev.
Jde o dodržení zásad, které se stále častěji prosazují i v tzv. komunitním policingu. Tedy v zapojení policie do řešení problémů přímo s občany. Dnes vychází především z pokynů a standardů pro policii, které formulovala Organizace spojených národů. Cílem je, aby policejní složky k tomu speciálně vycvičené zajišťovaly bezpečnost, předcházely konfliktům a zaměřovaly se na ochranu civilistů. Pokud se nepodaří prevencí předejít konfliktu, je důležité, aby tyto složky oddělily bojující strany a chránily obyvatelstvo. A to tak, aby se intervenční síly nedopouštěly destrukce majetku, či dokonce neohrožovaly životy civilistů. Je zde položen zásadní důraz na osobní odpovědnost každého účastníka mise a zvláštní pozornost je kladena na velitele.
„Policing“, tedy něco jako komunitní práce s ohledem na bezpečnost, může dobře fungovat například v počínající občanské válce, kde proti sobě bojují různé skupiny obyvatel. Mírové policejní složky a jejich civilní spolupracovníci se v místě mohou snažit, aby znesvářené skupiny našly společnou řeč, a i když nepoužívají zbraně, mají větší autoritu, než kdyby se o totéž pokoušel někdo místní. Zbraně mohou použít jen za jasně daných podmínek. Důraz na osobní odpovědnost přitom odlišuje zcela zásadně policejní složky od složek vojenských, kde vojáci mají především plnit rozkazy, což vede k ignoranci základních lidských práv nebo i k válečným zločinům. To je podle pacifistů neoddělitelná součást fungování jakékoliv armády.
Odpovědnost těchto složek znamená úplně jiný přístup k výcviku. Kromě bojových cvičení jde především o řešení konfliktních situací. To klade extrémní nároky na účastníky takových misí. Proto je třeba dbát na jejich psychickou podporu a v případě odchodu z mise jim zajistit důstojný život a potřebnou péči.
Jakkoli je kompromis shrnutý ve sborníku Just Policing, Not War: An Alternative Response to World Violence pro mnohé pacifisty problematický, nabízí východiska pro prevenci i řešení válečných konfliktů s ohledem na to nejdůležitější, což je ochrana lidských životů – životů civilistů, ale i životů nuceně naverbovaných vojáků. Praktickým problémem ovšem je, že jediná legitimní organizace, která by takové síly mohla nasadit, je OSN. Přitom však v jejím klíčovém orgánu – Radě bezpečnosti OSN – mají rozhodující hlas s právem veta největší agresoři současnosti, především Rusko a USA.
Poučení z mírových misí
Zkušenosti z mírových misí byly popsány například ve zprávě Jamese Dobinse. Klasické vojenské mise OSN se ukazují jako nejlevnější řešení konfliktů. Ani těmto misím se ovšem nevyhýbá problém porušování lidských práv a válečných zločinů. Navíc se na nich bohaté státy podílejí méně, než by měly.
Na druhé straně v prosinci 2019 zveřejnil Washington Post dokument americké armády, který popisuje problémy spojené s afgánskou válečnou misí a odhaluje celkový strategický i taktický problém mise, propagandistická prohlášení hraničící se lží, neschopnost armády čelit Talibanu i korupci centrální vlády. Ukazuje ale také to, že frontální válka selhávala v zajištění bezpečnosti civilistů, a proto intervenční síly nezískaly žádnou podporu a popularitu u širší populace.
Budování mírového hnutí
Slačálek dále mluví o potřebě mírového hnutí. Snad se i on stane jeho propagátorem a účastníkem. Těch nemnoho mírových aktivistů v Česku dlouhodobě upozorňovalo na problémy s vyzbrojováním zločinných režimů, politické vyhrocování mezinárodní situace i umlčování těch, kteří odkrývali hoaxy vlád cíleně vedoucí ke konfliktům. Podpora těchto aktivit však byla minimální, a to i ze strany jinak progresivních společenských skupin.
Zajímavé je také to, že proti mírovým aktivitám se staví establishment, který se sám odmítá boje přímo účastnit. Absurditu tohoto postoje dokreslují příklady lidí, kteří sami byli odmítači vojenské služby, ale politicky dnes vystupují jako váleční jestřábi. Mocní mimo to vyžadují nenásilí od odpůrců spřátelených režimů, zatímco u nepřátelských režimů klidně podporují násilný odboj.
Pokud se máme bavit o navyšování rozpočtu na bezpečnost, musíme se zaměřit především na podporu mezinárodních programů, které budou předcházet konfliktům. Nikoli na netransparentní a nesmyslné vyzbrojování armád a rozdmýchávání vnitřní i vnější nenávisti a xenofobie. A velmi důrazně bychom měli řešit, jak je vůbec možné, že po tolika válečných konfliktech a zkušenostech neexistují žádné funkční mezinárodní policejní složky, které by mohly vstoupit do konfliktu a chránit civilní obyvatelstvo.
Autor je dělník a pacifista.