Foto YouTube
Maďarské parlamentní volby 2021 probíhaly souběžně s „referendem na ochranu dětí“, připomínajícím ruský antiLGBTQ zákon. Dokument To musíte zažít, který měli čeští diváci možnost vidět na festivalu Jeden svět, sleduje kampaň queer aktivistů za to, aby referendum bylo prohlášeno za neplatné. To se sice povedlo, nicméně vládní Fidesz Viktora Orbána volby drtivě vyhrál.
Dejme tomu, že jsem dospívající v menším maďarském městě a zjišťuji, že mě přitahují osoby stejného pohlaví. Nebo že se necítím komfortně ve své genderové roli. Jaké mám možnosti dozvědět se něco víc o tom, jak si připadám?
Máme štěstí, že žijeme v době internetu. Já pracuju pro Hátter Society, což je organizace, která nabízí mladým queer lidem odpovědi na jejich otázky týkající se LGBTQ+, od vlastního přijetí až po coming outy v rodině. Nabízíme i možnost osobních konzultací, a to i mimo Budapešť.
Nemůžeme bojovat proti homofobii a transfobii, aniž bychom zároveň nebojovali s rasismem, ageismem, sexismem atd. Jako aktivisté musíme hlavně držet při sobě.
Ze svých zkušeností ale musím říct, že informace nechybějí ani tak mladým lidem jako jejich okolí. Informovanost chybí ve školách i v rodinách, které se mohou chovat ignorantsky. To se ale netýká jenom Maďarska. Obecně platí, že čím menší město, tím míň najdete chápajících lidí, tolerantních k různým odlišnostem. A nemyslím pouze LGBTQ+ lidi, ale odlišnosti obecně.
Když se ale rozhodnu svěřit autoritě, které věřím, třeba učiteli, bude to pro mě bezpečné? Může mi poradit, aniž by z toho měl sám postih? Narážím teď na americký zákon, takzvaný „Don’t say gay“ bill.
To naštěstí v Maďarsku není. Ale od roku 2021 máme něco, čemu vláda říká „zákon na ochranu dětí“. Podle něho učitelé vůbec nesmějí mluvit o queer tématech. Bohužel víme i o případech, kdy učitelé záměrně ignorují, že jsou studenti šikanováni kvůli své orientaci nebo identitě. Kvůli tomuto zákonu je pro studenty těžké se vyoutovat, protože nemají pocit, že můžou svému okolí věřit.
Dokument, jehož jste protagonistkou, popisuje rok 2021 a Orbánovo referendum. Můžete shrnout, o co přesně šlo?
Probíhalo ve stejný den jako parlamentní volby a obsahovalo čtyři otázky. Většina z nich vycházela ze zákona, jenž už byl schválen. Referendum bylo vyvoláno kvůli tomu, že Evropská komise se proti Maďarsku ohradila a vláda chtěla ukázat, že Maďaři stojí za ní. Nakonec ale bylo neplatné, protože více než 1,7 milionu lidí odevzdalo neplatný hlas. Troufám si říct, že je to práce naší kampaně. Byl to úspěch. Na druhou stranu ve stejný den byly i parlamentní volby, a ty vyhrál Orbánův Fidesz. Zažili jsme tak dost hořkosladký moment.
Jak se vám podařilo zmobilizovat skoro dva miliony Maďarů, aby odevzdali neplatný lístek?
Měli jsme skoro pět set dobrovolníků po celé zemi, kteří se účastnili kontaktní kampaně. Rozdávali letáky, bavili se s lidmi, vyvěšovali plakáty a podobně. To nám hodně pomohlo. Nezdržovali jsme se v Budapešti, ale vyjeli do regionů. Nechtěli jsme působit jako někdo, kdo přijel z hlavního města a má patent na rozum. Byli jsme ve městech, co mají třeba jen tři tisíce obyvatel, dokonce i na vesnicích. Dohromady jsme za dva měsíce navštívili asi dvacet měst po celém Maďarsku.
Vzpomínám na to ráda. Uvědomila jsem si, že pokud se s lidmi otevřeně bavíte, ukážete jim, že vaše orientace je součástí vašeho života, a ne nějaká ideologie. Některé diskuze byly opravdu složité, ale se spoustou lidí jsme došli ke konsenzu. Samozřejmě tu byli i lidé, kteří na nás křičeli a dost hlasitě s námi nesouhlasili. Ale to jsme čekali. Rozhodně ale neplatilo, že v Budapešti by nás všichni přijali s otevřenou náručí a na vesnicích na nás jen křičeli. Všude to bylo vesměs podobné.
Vy i váš spoluprotagonista Dávid Dávid Vig, ředitel maďarské pobočky organizace Amnesty International, jste byli během kontaktní kampaně velice pozitivní, přestože na vaši adresu padají dost drsné urážky. Kde se ve vás brala ta pozitivní energie? Byla celá kampaň skutečně taková, jak ji vidíme ve filmu?
Když jsem film viděla poprvé, přišlo mi, že nejsem dostatečně seriózní na to, o jak vážné téma šlo. Vždycky jsem se smála, dělala vtípky. Kdybych se nesmála, tak bych asi musela brečet. Každý den jsme pracovali deset až patnáct hodin. Když děláte kontaktní kampaň a nejste u toho pozitivní, nemá to efekt. Vlastně jsme neměli na vybranou. I když jsou k vám lidé neslušní, či dokonce zlí, musíte se nad to povznést.
Zároveň Dávid je velký pacifista. I když se našli odpůrci, kteří se k nám na stánek přišli jen hádat, zachoval klid a snažil se najít neutrální půdu. V dokumentu říkáme, že jsme jako hodný a zlý policista. Já jsem taková, že když už se s někým hádám dlouhé minuty a nikam to nevede, protože dotyčný je přesvědčen, že se mu pomalu chystáme sníst děti, tak zkrátka řeknu „Mějte se hezky“ a rozloučím se. Na daném místě máte tři hodiny a je tam spousta lidí, které máte větší šanci přesvědčit. Tak proč ztrácet čas s někým, kdo vám naslouchat nechce?
Řekli jste si v určitém momentu, že kampaň za to stojí a že to dobře dopadne?
Vzpomínám si na jednu paní, která kolem nás procházela se psem. Právě díky psovi jsme se dali do řeči, protože mi přišel velice roztomilý. Zeptala se nás, kdo jsme a co tu děláme. Když jsme jí to vysvětlili, řekla nám, že naše aktivity neschvaluje, protože podle ní podkopáváme demokracii. Vysvětlila jsem jí, že rozhodně nechceme nic podrývat, naopak chceme vést dialog.
Začala s argumentem, že rozhodně nechce, aby drag queens chodily za dětmi do školek. Na to jsem jí odpověděla, že to skutečně není nejpalčivější problém Maďarska. Vysvětlila jsem jí, že léta dělám pro LGBTQ+ organizaci a nesetkala jsem se s žádnou drag queen, která by toužila navštívit školku. Potom jsme se bavily o tom, kolik peněz stojí státní rozpočet Orbánova kampaň k referendu i referendum samotné. Daleko prospěšnější by bylo částku použít na učitelské platy nebo nějakou opravdovou osvětovou kampaň, která by vedla k dialogu.
Konzervativci rádi argumentují tím, že ne všichni liberálové chtějí diskutovat, zato ale chtějí nařizovat. To je přitom pravý opak toho, co chceme. Já chci diskutovat, chci dojít k vzájemnému konsensu s lidmi, co jsou na opačné straně barikády. Ta žena uznala, že Maďarsko není v dobré ekonomické situaci a že referendem vláda vyhazuje peníze. Potom jsem jí vyprávěla o právech, která jako queer lidé nemáme, a spoustu z toho slyšela poprvé. Při odchodu mi řekla, že jí náš rozhovor otevřel oči a rozhodně odevzdá neplatný hlas. Povídaly jsme si skoro hodinu, ale stálo to za to.
Kampaň byla úspěšná – referendum bylo prohlášeno za neplatné. Jak jste to vnímala?
Byl to impozantní moment. Ale nejdřív jsme s ostatním dobrovolnictvem v prostorách Amnesty International sledovali výsledky voleb. Jako první jsme zjistili, že volby s přehledem vyhrál Fidesz. Já osobně jsem byla v šoku. Pokud se tolik politologů a sociologů dokázalo mýlit ve výsledku voleb, co potom referendum o tak citlivém tématu? Dvě hodiny jsme seděli v tichu a refreshovali jsme stránky s výsledky. Dávid si neustále něco zapisoval a asi ve dvě ráno, kdy ještě nebylo sečteno, nám řekl, že je tu šance, že referendum bude neplatné. A měl pravdu. Byli jsme vzhůru celou noc, v pondělí ráno jsme se sešli a povídali jsme si o tom, jak se cítíme. Všem jsem řekla, že jsem na ně moc hrdá. Samozřejmě jsme si i pobrečeli.
Referendum sice neprošlo, nicméně Orbán volby vyhrál. Jak si tento rozpor vysvětlit?
Při kampani jsme se setkávali i s lidmi, kteří sice plánovali volit Fidesz, ale zároveň chtěli v referendu odevzdat neplatný hlas, protože už jim to prostě přišlo moc. Taková setkání byla vždycky zajímavá. Říkala jsem si, že pro naši kampaň to je sice skvělé, ale pro LGBTQ+ lidi jako celek to zase tak dobré není…
Tím jste mi nahrála na další otázku. Je v Maďarsku pro queer lidi bezpečno?
To je složitá otázka. Děje se tu spousta homofobně i transfobně motivovaných zločinů, hatespeech je rovněž častá. Vláda to svými postoji normalizuje. Snaží se gaye, lesby, trans lidi a ostatní vymazat z veřejného života. Obecně ale platí, že když lidé poznají někoho odlišného a zjistí, že je to naprosto normální člověk, jejich nenávist či fobie pominou. Proto jsou velká města, kde žije víc lidí, liberálnější.
Na druhou stranu, když se podíváme do statistik, vidíme posun k lepšímu. V roce 2018 každý pátý Maďar řekl, že zná nějakého queer člověka. Tenhle průzkum děláme jako Hátter Society každý rok a ta čísla stoupají. V roce 2022 už to byl každý druhý. Plyne z toho i to, že lidé jsou více otevření ohledně jejich identity a nebojí se vyoutovat, takže společnost začíná být tolerantnější.
To zní jako dobré zprávy. Upřímně jsem takové statistiky nečekala…
Ano. A lidé se outují nejen v rodinách a mezi přáteli, ale třeba i na svém pracovišti. K tomu je třeba mít kolem sebe tolerantní lidi. Když se ve svém okolí budete cítit bezpečně, nebudete se bát vyoutovat. Pokud budete cítit, že by to ohrozilo vaši bezpečnost, uzavřete se do sebe.
Jsou v Maďarsku veřejně vyoutované známé osobnosti? U nás se poměrně nedávno řešil coming out fotbalisty Jakuba Jankta. Máme i několik otevřeně queer umělců, ale vyoutovat se v uměleckém prostředí je asi něco jiného než v tom sportovním…
Máme pár hereček nebo zpěvaček, ale není jich moc. Ze sportovců o nikom nevím. Spousta lidí pořád ještě razí názor, že jim gayové a lesby nevadí, ale ať si to nechají na doma. Není to tak, že by jim vadila přímo jejich existence, jen je nechtějí vidět. Takže odpověď na coming out, ať už někoho známého či nikoliv, je: „A proč nám to říká? To je přece soukromá věc.“
Můžeme ale pozorovat, že každý veřejný coming out hodně pomáhá. Přibližně před rokem se vyoutoval jeden známý zpěvák, Tibor Kocsis. Svým vzhledem je dost maskulinní, je plešatý, má vousy. Nepředstavuje stereotypního gaye. Jeho coming out hodně pomohl, hlavně mladým lidem. Kocsis je hodně oblíbený, má spoustu fanoušků. Nijak svou orientaci neskrývá, na instagram běžně dává fotky se svým přítelem. Sice tam nikde nepíše, že je to jeho přítel, ale už jsou spolu asi pět let. Když se vyoutoval, podívala jsem se na jeho instagram a smála jsem se tomu, že mi to nedošlo dřív. Má tam třeba fotku s rodinou u stromečku, kde je celá jeho rodina, včetně přítele a u toho popisek: „Vánoční čas strávený s rodinou.“
Jeden z prvních veřejných coming outů vůbec udělala zpěvačka Ibolya Oláh, účastnice maďarské Superstar. Vedle toho, že je lesba, je také Romka. Veřejně známých Romů také moc není, protože rasismus je tu stejně silný jako homofobie. Ibolya byla vždycky velmi otevřená ohledně toho, kdo je. Nedávno vystoupila na jedné z našich akcí, kde mluvila o tom, jaké to je být lesbou v hudebním průmyslu. U nás platí za takovou queer ikonu. Má i jednu písničku, která je o lásce k ženě… Abych to shrnula: coming outy známých lidí jsou potřebné, hlavně pro mladé lidi.
Na konci filmu vidíme velký koncert na podporu vaší kampaně, kam přišla spousta mladých lidí, prvovoličů. Referendum se ale nejvíc týkalo těch, kteří volit nemohli. Jak oni se k tomu stavěli?
Byl to protest proti situaci ve školství, ale přišla řeč i na náš proslov. Ve filmu je zachyceno, že když s Dávidem domluvíme, obejmeme se a dav skanduje: „Jsme s vámi!“ Ještě teď z toho mám husí kůži…
A ano, na akci byla spousta studentů, prvovoličů, ale i těch, co ještě volit nemohou. Nechci generalizovat, ale obecně mladí lidé bývají tolerantnější vůči jinakosti. Spousta z nich ale inklinuje i ke krajní pravici. Boj proti LGBTQ+ lidem je přitom součástí boje proti jiným sociálním otázkám. Nemůžeme bojovat proti homofobii a transfobii, aniž bychom zároveň nebojovali s rasismem, ageismem, sexismem atd. Jako aktivisté musíme hlavně držet při sobě.
Kampaň jste vyhráli, v Maďarsku ale queer lidé vyhráno nemají. Jaké máte další plány?
Plánujeme projekty, které posílí naši komunitu. Právě teď spolupracujeme s dalšími organizacemi na projektu, který pomáhá vytvářet bezpečné prostředí na pracovištích a má povzbudit ostatní, aby se ozvali, když vidí nějaký projev nenávisti. Nemyslím si, že situaci nějak radikálně změníme, pokud nebudeme mít allies, kteří se nás zastanou.
Taky pořádáme focus groups a různé výzkumy o tom, jakým způsobem se projevuje homofobie ve školách, a na základě toho pořádáme workshopy pro pedagogy a jiné profese o tom, jak tomu předcházet. Moje oblíbená aktivita je třeba simulace rodinné večeře nebo oběda s kolegy v práci. Rozdáme si různé role, vytváříme modelové situace a potom si rozebíráme, jak se zachovat co nejlépe. Na to máme super feedback. Spousta lidí nesouhlasí s nenávistnou rétorikou vlády, ale moc nevědí, jak pomoci.
Snažíme se vzdělávat vedle učitelů třeba i sociální pracovníky, lékaře nebo psychology. Chceme pokrýt co nejvíce různých prostředí, protože si myslíme, že to jsou profese, kde je podpora opravdu důležitá. Abyste nemusela skrývat, kdo jste, když jdete na třeba terapii.