Foto Jacek Dylag, Unsplash CC0 1.0
Děti oslavily další mezinárodní den, k němuž dostaly zmrzlinu, skákací hrad a jako bonus anketu dospělých na Novinkách. V té se drtivá většina postavila proti zákazu mlácení dětí, čemuž se u nás říká výchova. Anketa, do které se s nadšením zapojilo 25 tisíc lidí, odpovídá číslům z průzkumů na stejné téma. Zatímco doma na děti čeká násilí, ven se je dospělí pouštět kupodivu bojí.
O pár dnů dříve přišly Seznam zprávy s průzkumem, podle něhož klesl od čtyřicátých a padesátých let podíl dětí, které se dostanou bez dozoru dospělých dál než kilometr od domova, z 80 na 27 procent. Podle autorů jsou dnes „rodiče mnohem vyděšenější než jejich prarodiče. Přičemž platí, že úzkostný rodič vychovává budoucího úzkostného rodiče.“
Analýza Seznamu se rozhodla celý problém psychologizovat. Skoro se zdá, že je to nějaká volba nebo nemoc rodičů. Stačilo by chtít a děti by mohly běhat venku stejně jako kdysi a svět by byl lepším místem.
Mám ovšem podezření, že se za okny domovů od čtyřicátých a padesátých let leccos změnilo. Skoro se zdá, jako bychom snad obývali úplně jiný svět. Změnil se třeba poměr lidí, kteří žijí na venkově a ve městě. Změnil se způsob, jakým žijí a změnil se počet dětí vůbec, kdy porodnost od druhé světové války a zvláště pak od osmdesátých let začala prudce klesat. Zcela se proměnil způsob výstavby a bydlení.
Satelity: pracovní tábory bez veřejného prostoru
Zkuste se projít satelitem za Prahou, nebo jiným pokusem o město, a najít tam volný prostor, kde by mohly dovádět děti. Místo veřejného prostoru zde nalezneme kolaps lidského společenství, drahé ubytovny v podobě šmoulích domečků se soukromým trávníkem, soukromou trampolínou a soukromým bazénem, vše obehnané betonovým plotem, nebo jinou mutací pevnosti. Jako by každý očekával každým dnem nájezd barbarů, jako by se každý ze všeho nejvíc děsil svých vlastních sousedů.
O nic lepší to není s bytovou výstavbou, kde volný metr má cenu zlata, který se musí zastavět, prodat a oplotit coby soukromý prostor. Paneláky určitě nebyly žádným rájem, ale nabízely mezi sebou dostatek volného a veřejného prostoru pro hru dětí. Současná developerská výstavba má nejblíže k variacím na pracovní tábor, v němž si každý bere na svou palandu doživotní hypotéku. Veřejný prostor pak developeři nestaví a pokud ano, tak jen z donucení, spíše jako dekoraci coby osamělou lavičku na vyprahlém plácku a k ní jednu houpačku a pískoviště, což je zábava asi tak pro děti do pěti let. Od tohoto věku výše mají děti smůlu.
Ven nechodí nejen děti, ale vůbec nikdo. Jít ven znamená sednout do auta a jet za určitým konkrétním účelem, jako je práce, nákup nebo zábava. Zbytek času se tráví doma, nebo na soukromé zahrádce za soukromou zdí. Není náhoda, že máme na zahradách možná nejvíc bazénů na hlavu.
Venku si nehrají děti, ale auta
Ale řekněme, že by děti přece jen vyběhly ven. Jaká je šance, že v příští minutě vběhnou pod auto, nebo je SUV parkovacím manévrem srazí přímo na chodníku? Doprava se od čtyřicátých let změnila způsobem, že vůbec není možné srovnávat svět venku tehdy a dnes.
Situace, kdy jednou za čas projelo po ulici nějaké auto, se proměnila v současnou bezmála válečnou zónu, kdy ulicemi měst a městeček projíždí auta neustále a okraje silnic i chodníky jsou zavaleny parkujícími tunami oceli, plastů a skla. V roce 1989 u nás bylo registrováno necelých dva a půl milionu vozů. Dnes je to šest a půl milionu a jejich počet stále roste. Nejoblíbenější kategorií aut se stala SUV, ktera aktuálně stojí za polovinou všech prodejů. V zemi, která nemá pořádné hory, sníh se pomalu stává raritou a po asfaltu se tady dostanete regulérně kamkoli, zvítězil šílený marketing automobilek. Češi se stěhují do obřích krabic na kolech, aby se cítili v bezpečí. Největším nebezpečím jsou přitom ti druzí ve svých SUV.
Kdo to odnáší, jsou nezranitelnější účastníci provozu. To jsou pěší a cyklisté a mezi nimi samozřejmě děti, kdy ty nejmenší z obřích tanků řidiči a řidičky ani nevidí, a tak je prostě bezděky přejedou. Za to vám u nás hrozí maximálně podmínka a pokuta. A protože je situace venku nebezpečná, nepouští dospělí děti ven, pořizují si větší SUV, aby je ochránili, a v těch je vozí do škol a kroužků. Vše venku je tak horší a nepříjemnější, což je další důvod tam nechodit a pořídit si raději větší auto. Nakonec tak žijeme v psychóze, kterou jsme si sami vyrobili a ze které neumíme vystoupit.
Na hraní není čas, kariéru je třeba budovat od narození
Ale za všechno nemohou jen auta. Od čtyřicátých let se také dramaticky proměnila míra odpovědnosti, kterou máme sami za sebe, za svůj úspěch, a tedy také za své děti a jejich úspěch. Ze světa se stal boj všech proti všem. Každý rodič nese odpovědnost za budoucnost svého dítěte. To znamená vedle záplavy účelových kroužků, které mají děti připravit na budoucí boj o pracovní místa s roboty a umělou inteligencí, také extrémní starost o to, aby se dětem vůbec nic nestalo.
V dávném světě jednoznačných kariér postavených na poslušnosti a disciplinaci bylo skoro jedno, co si dítě reálně osvojilo. V dospělosti už ho někdo srovnal, ukázal mu místo a řekl, co má dělat. Z chlapců dělala chlapy vojna. Z dívek ženy nejspíš děti a plotna. Dnes se musí každý disciplinovat sám, stanovovat si své cíle a ty překonávat. Říkáme tomu svoboda nebo seberealizace, což je infantilní ekvivalent sebedestrukce.
Jinou věcí je demografická proměna, kdy svět zestárl. Místo partiček zevlujících dětí se skejty veřejným prostorem bloumají gangy seniorů s chodítky. Spíše ale venku není vůbec nikdo. Všichni sedí doma. Dokud s veřejným prostorem něco neuděláme, nemá smysl se ptát, proč v něm nejsou děti. Poslal by je tam jen šílenec.
Autor je redaktor Alarmu.