Od roku 2020 by v českých školkách mělo být místo pro všechny děti, jejichž rodiče o školku projeví zájem. Tento nový zákon sklízí u velké části veřejnosti potlesk, ale ozývají se i varovné hlasy, které omílají mantru: „Dítě patří k matce. Do tří let jedině k matce. Jedině s matkou doma. Jinak nastane trauma a nenapravitelné škody na psychice. Vím to, protože jsem psycholog/pedagog…“ Tento postoj jako určitou českou zvláštnost odhalili už autorky a autoři knihy Péče o nejmenší. Boření mýtů. Nicméně boření mýtů není jednorázová záležitost a jedna knížka, jakkoli skvělá, nestačí.
Naposledy nás varoval Marek Herman, který dokonce zformuloval petici nazvanou Paní ministryně, dvouleté děti do školky nepatří! Herman se domnívá, že když se matka od dítěte vzdálí, dítě si myslí, že je s ním něco špatně, protože vnímá sebe a matku jako jednu bytost. To by ovšem znamenalo, že dítě mladší tří let nesmí bez matky trávit čas ani s otcem nebo prarodiči. Jakmile je matka pryč, dítě trpí a jeho psychika se deformuje. Osobně bych v první řadě nechtěla vidět psychiku matky, která strávila tři nebo v případě více dětí třeba až devět let nonstop se svými dětmi. Devastující vliv dobrých školek a jeslí na psychiku dítěte prokázán nikdy nebyl, zato vliv psychické pohody matky na psychickou pohodu dítěte ano.
Historická rodinná idyla
Herman ve svém článku pro Hospodářské noviny uvádí spoustu rádoby zdravorozumových klišé. Podívejme se tu na jedno. Zastánci tradičních pořádků a žen v domácnosti a u dětí se rádi dovolávají „starých dobrých časů“. Stejně tak Herman vysvětluje, že není proti tomu, aby ženy pracovaly, ale mají to zvládnout s dítětem na krku. Píše: „Mámy přece vždycky pracovaly a děti u toho vždycky přirozeně byly. Ale bylo to doma. A mámy na celý den neodcházely.“ Jen si to představme – zdravá chalupnice krev a mléko odchází se svým robátkem na pole, tam ho nosí v plachetce na zádech, nebo dítě posedává v bílé košilce na mezi, vesele tleská ručkama a mává své usmívající se mamince na pozdrav. Doma pak ještě chalupnice zvládne něco upříst a dítě u toho láskyplně pohupuje zavěšené v loktuši nad pecí. Všichni jsou šťastní, omaštěné brambory zapíjejí podmáslím, děti rostou zdravé jako řípa a psychicky odolné, protože do tří let neopustily máminu náruč. Takových žen, které se nezaleknou dvojího zápřahu starosti o děti a tvrdé práce pro obživu, je nám třeba i dnes. Ideálně, pokud to zvládnout s radostí a celé své rodině dopřejí psychickou pohodu.
Devastující vliv dobrých školek a jeslí na psychiku dítěte prokázán nikdy nebyl, zato vliv psychické pohody matky na psychickou pohodu dítěte ano.
S těmi matkami, které se v historii nikdy nevzdalovaly od svého dítěte, je to ale podobné, jako s ženami, které v jeskyni udržovaly oheň, zatímco muži lovili mamuty. Prostě taková populární historie, která daleko víc než realitě odpovídá našim současným představám o tom, jaké mají ženy a muži být. Jednak je nesmyslné si představovat, že vše bylo stejné všude na světě po staletí až tisíciletí a až moderní západní civilizace, popřípadě feminismus, to změnily. Dětem se žilo v různých historických údobích různě a obávám se, že dospělí jejich psychickou újmu moc neřešili.
Elisabeth Badinter na základě historických pramenů dokládá, že v 17. a 18. století francouzské ženy z měst, pokud si to mohly alespoň trochu dovolit, posílaly děti ke kojným. Tyto děti měly často skutečně neradostný životní start. Na venkov je vozily na žebřiňácích, nezřídka některé cestou vytrousili, kojné na nich šetřily, kde mohly, často jich pod střechou měly několik, uspávaly je odvarem z makovic a svazovaly do těsných povijanů, aby se příliš pohybově nerozvíjely a nebylo s nimi tolik práce. Rodiče si své děti vyzvedli za několik let. Oproti tomu je několik hodin ve školce i podle nejčernějších představ procházka růžovým sadem.
Nebyly to ale jen zkažené měšťanky, kdo svým dětem nezajistil bezmeznou mateřskou náruč a stoprocentní přítomnost. Venkovské ženy zase často nechávaly své děti doma samotné nebo v péči starších sourozenců. Malebný není ani obraz dětí aristokracie. Ani děti bohatých a mocných nebo dokonce panovnických rodů se na mateřskou lásku nemohly spoléhat a setkaly se s ní jen výjimečně, často ani ne tak v důsledku nezájmu matky, jako v důsledku přísných pravidel a mocenských her rodičů, obvykle otců či jiných příbuzných.
Mateřsví kmene Čechů
Zajímavé rozdíly v přístupu k dětem popsala také antropoložka Margaret Mead, která na začátku 20. století zkoumala kmeny na ostrově Papua Nová Guinea. Zatímco Arapešové byli mírumilovným kmenem, který své děti hýčkal a měl velmi propracované postupy, jak dítě přivyknout na nepřítomnost matky, aniž by u toho trpělo a plakalo, kmen Mundugomorů se k dětem z našeho evropského pohledu choval otřesně. Matky vnímaly narození dítěte jako nepříjemnost, byly sice ochotny mu zajistit základní potravu kojením, ale jakmile byly děti nakrmené, odkládaly je do speciálních košů, které je měly ochránit před zraněním a umožnit matkám vzdálit se. Kojení probíhalo spěšně, ve speciální poloze, která minimalizovala fyzický kontakt. Kojenci si vyvinuli dravý přístup ke kojení – snažili se vypít co nejvíce v co nejkratším čase, než je matky uznají za nakrmené a odstaví je. A to se nebavíme o dětech dvouletých, ale několikatýdenních až několikaměsíčních.
Kdyby Margaret Mead zkoumala Čechy, asi by je popsala jako kmen, který věří v magickou hranici tří let a omnipotentní matku, jejíž svatyní je domácnost. Osobně si etnocentricky myslím, že je to pro osud dětí určitě lepší než praktiky Mundugomorů či přístup Francouzek 17. století. Zároveň bych se ale při obraně tohoto kmenového mýtu neoháněla vědou ani odborníky. Garantované místo pro dvouleté v institucích, kde se jim dostane citlivého přístupu, vrstevnického kolektivu, školeného personálu a dostatku jídla, patří z historického i antropologického hlediska jistě k tomu lepšímu, co svět dětem kdy nabídl.
Autorka je pracující matka na dovolené.