Debata o angažované poezii a nyní debata o ideologii a literatuře je některými svými účastníky prožívána jako zápas o svobodu literární tvorby. Zachraňte literaturu před bolševickými komandy Josifa Stalina (nebo snad Miloše Zemana?) – už si pro ni jdou. Jako by neurotické vymítání komunismu mělo zakrýt jiné otázky, takové, jejichž položením riskujeme ztrapnění, a jejichž zodpovídání může znamenat opakování banalit: K čemu je dnes dobrá literatura? A co dnes vlastně znamená svoboda?
Tolerance proti komunikaci
Vedle jiných svých provokací proslul Slavoj Žižek kritikou tolerance. Tolerance v dnešním pojetí totiž v zásadě znamená, že nemůžeme druhému nic vytknout, protože ho musíme cele respektovat v jeho „jedinečnosti“ a „jinakosti“. Jakákoli výhrada už je tak trochu násilím, zasahováním do zbytnělého „soukromí“ či osobní „nezávislosti“. Každý přece má právo jít svou vlastní cestou a kdo jsme my, abychom ho kritizovali? Každý, kdo si dovolí „netolerantně“ hledat vůči individuální aktivitě nějaká jí vnější kritéria, může být po právu okřiknut jako bolševik. Výsledkem je stádo individualistů, kteří se sice mohou nespoutaně sebevyjadřovat, ale toto sebevyjádření má hodnotu a praktický smysl ipsace, protože ve jménu tolerance k jednotlivému destruovali možnosti vlastní komunikace. Výsledek dobře popsal Neviditelný výbor v eseji Vzpoura přichází: „Já jsem já a ty seš ty a za moc to nestojí.“
Podle některých autorů, jejichž mluvčím se stala Eva Klíčová v Hostu, vyrostla v českých luzích a hájích generace, která ještě může být „nebezpečná literatuře i sama sobě“. Shlukuje se zejména v časopisech A2 a Tvar. O její ničivosti přinesla autorka hned dva doklady. Zlotřilý Tvar otiskl rozhovor s levicovou ekonomkou, která představila koncept participačních rozpočtů. Klíčovou pochopitelně nezajímají participační rozpočty samotné, zajímá ji jen, že v tomto systému by lidé rozhodovali i o penězích na kulturu. Možná by ani na granty nebylo, lůza by raději filmy nebo fotbalové stadiony… Nebezpečné… Druhý corpus delicti pak autorka nalezla v recenzi Jakuba Vaníčka v A2, v níž si autor dovoluje mluvit i o něčem jiném než o recenzované knize a kritizovat nějaký text za to, že jeho autor může „žvanit o marmeládové krvi a nerozumět ničemu z toho, co se děje pod okny jeho bytu“. Chtít po spisovatelích, aby se dívali kolem sebe, to je přece bolševismus!
Specializovaný provoz slova
Víme už tedy, jak vypadá nebezpečí. Tímto nebezpečím zřejmě nejsou třeba nekompetentní a nezajímaví recenzenti v denících. Proti Jiřímu Peňásovi a jeho eseji, v němž plošně rozdal charakteristiky literárním dílům jen podle toho, zda má jejich autor či autorka mezi nohama penis nebo vagínu, se v Hostu nepsalo. Tam nebezpečí není. Nebezpečím naopak je, když někdo zpochybní grantový systém a když chce po spisovateli, aby se zajímal i o to, co se děje kolem něho. Vážnost situace neváhá autorka k obveselení svých čtenářů srovnat s padesátými léty (nic menšího). Zdá se však, že pod jejím popisem nebezpečí prosvítá i pozitivní ideál – tím je spokojený grantový literární provoz a literatura, která tu je sama pro sebe, bez zájmu o své bezprostřední okolí. I to je jistě jedno z možných pojetí životní praxe, které souvisí s literaturou. Upřímně řečeno, není ale tato praxe poněkud nudná? Nelze si představit literaturu spojenou s jinou praxí, s větším dobrodružstvím, ať už bude jejím zdrojem třeba mystika (jak o tom zajímavě mluví Adam Borzič), politická aktivita nebo cokoli jiného?
Nárok na individuální svobodu se v tomto pojetí mění na specialismus vlastního dvorku. Literatura v tomto pojetí znamená jakýsi specializovaný provoz slova. Jenže nepůsobí specialismus literatury poněkud perverzně – jako každá specializace na něco, co má aspirace na (jakýkoli) vztah k obecnému? A neměla kdysi literatura právě tyto aspirace, nedávaly jí její historický smysl?
Něco podobného se stalo vědě. Václav Bělohradský v jednom eseji popisuje „tyranii fragmentu“, která v důsledku stále užší specializace vyhnala z humanitních věd otázky celku a smyslu. Namísto toho se narcistní a stále specializovanější fragmenty opečovávají v „grantových jímkách“ a produkují stále specializovanější a vůči celku světa stále méně vypovídající leč početný „akademický brak“. Platí tento popis jen pro humanitní vědy, anebo je přiléhavý i pro velkou část současné „vysoké“ literatury?
Četl jsem nedávno rozhovor s virologem Pavlem Plevkou, který uspěl ve světě a vrací se do Česka. Novinářce sdělil, že oproti světu chybí českým vědcům pracovní nasazení: „Ve vynikajících výzkumných skupinách ve Spojených státech je zvykem pracovat deset dvanáct hodin denně, a často i o víkendu. Je také běžné, že když vědci přijdou domů, dají si večeři, a pak si ještě čtou odborné články. Ráno už přicházejí do práce duševně vyladěni na to, co budou dělat, mají vše rozmyšlené.“ Vědci, které autor popisuje, jsou jistě konkurenceschopní, ale jestliže tito lidé pracují deset dvanáct hodin denně bez víkendů a ve volném čase se zase jen připravují a „vylaďují“ na práci, nejsou to tak trochu zrůdy? Mají přátele či děti – a kolik na ně mají času? Jakými jsou partnery a jakými jsou občany? Kolik času jim zbude na promýšlení věcí veřejného zájmu a koneckonců na promýšlení důsledků vlastního výzkumu? Může takovým lidem ještě něco říkat umění? Lze se divit, že se v podobných profesích šíří deprese a vyhoření?
U účastníků literárního provozu asi nehrozí, že se upracují podobným způsobem, jako vědci v prestižních amerických laboratořích. Nejsme ale popisovaným vědcům podobní v tom podstatném – v pohlcení vlastním fragmentem? Nejsme dnes v podstatě všichni tak trochu specializovanými zrůdami? Neplatí dnes Kunderova slova o západních literárních časopisech, že kdyby ze dne na den všechny zanikly, nevšiml by si toho nikdo, ani jejich redaktoři? A neplatí dnes nejen kvůli „změněné roli literatury“, ale především kvůli tomu, že ve ztechnizované společnosti se i velká část segmentu „literární život“ rozhodla hrát roli dalších z mnoha specialistů?
Ideologie jako zpoždění
Slovo ideologie má mnohé významy – Jan Bělíček a Marta Svobodová přibližují některé z nich. Jejich zdůraznění, že všechny rámce, v nichž společnost chápeme, jsou tak či onak ideologické, nicméně hrozí udělat z ideologie poněkud nadbytečný pojem: je-li ideologické vše, pak zároveň v jistém smyslu není ideologické nic. Je to ovšem jistě lepší přístup než intuitivní představa mnoha českých intelektuálů, že ideologie je to, co nějak připomíná dobu před rokem 1989.
Ideologii však můžeme rozumět také skrze její vztah k času – můžeme ji chápat jako poučení z minulých reálií, které je mechanicky přenášeno na současnost. Jistě, každý pracuje s rámci, které si přinesl z minulosti, dělá to ale v nestejné míře a s nestejnou kritičností. V kontextu fragmentů emancipovaných od celku je vazba na paměť logicky silná – emancipace od celku spočívá právě v tom, že se otevřenost vnější realitě nahradí uchováváním paměti své vlastní skupiny, ať už se jedná o politickou sektu nebo o literární skupinku. Specialisté na sebe nechávají působit především paměť své vlastní specializace, minulost svého fragmentu. Realita, respektive to, co z ní daná mřížka umožní vidět, se jim stává především potvrzením vzpomínky.
- Vážnost situace neváhá autorka k obveselení svých čtenářů srovnat s padesátými léty
Socialistický realismus č. 2
Až v jisté karikatuře to lze ukázat na reakcích Bruna Solaříka a Karla Dolejšího. První z autorů ve svém článku totiž prokazuje, že není s to číst text a rekonstruovat myšlenku. Tedy za předpokladu, že daný text nemá rozměr jedné věty, kterou lze vytrhnout z kontextu a metodou „Kde už jsem to četl?“ udělat z jeho autorů tu Ždanovy, tu S. K. Neumanny, kteří chtějí „vymýtit, odmítat, potírat, netrpět faktickou svobodu tvorby ve jménu údajné svobody lidu“. Když dva říkají totéž, je to zjevně totéž, když Bělíček a Svobodová mluví o „vymýcení“ individualistických básníků, jsou novými literárními stalinisty. Solařík – vcelku právem – vyhazuje ze dveří pojem pokroku. Dělá to ovšem opravdu důsledně, takže pak může číst větu arbitrárně vytrženou z článku z roku 2013 prismatem toho, jak se podobají jiným větám z roku 1946 nebo 1938. Nejlepší odpověď na ony věty tu pak máme pochopitelně už od roku 1923. Je působivě napsaná, jejím autorem byl básník zavražděný stalinisty – kdo by se opovážil polemizovat. Všechno už bylo ostatně na světě řečeno a napsáno, proč se tedy otevírat novému a dát mu vůbec šanci něco nového v jiném kontextu říct.
Ano „vymýtit“ nějaké básníky, to zní opravdu děsivě a bolševicky. Solaříka a Dolejšího to vyděsilo natolik, že si zapomněli přečíst na následujících řádkách, jakými strašlivými nástroji ono mýcení proběhne. Bělíček a Svobodová, ano čtete ty bolševické hrůzy dobře, se přihlásili k tomu, že budou básníky nesnesitelně týrat tím, že budou jejich texty – číst.
Druhý z textů, ten Dolejšího, pak Solaříka nezamýšleně paroduje svým zjištěním, že onen Solaříkem údajně odhalený „sklon nařizovat umělcům, co mají cítit a prožívat“ je součástí širšího „kulturního regresu“, v němž „lze už zaznamenat zatím méně do očí bijící sklony přinutit novináře, aby psali podle konkrétního povinného mustru, nebo voliče, aby se při hlasování chovali závazným standardizovaným způsobem, jenž jim má být vnucen“.
Solařík své objevy dokládal alespoň citáty, jakkoli to byly citáty více než půlstoletí staré a mimo debatu. Dolejší svá skandální odhalení nedokládá ničím, vlastně se můžeme pouze domnívat, že oním kulturním regresem míní redaktor Britských listů totéž, co se v pravicovém tisku označuje jako „Zemanova totalita“. Svou parodii na Solaříka završil Dolejší dalším článkem, v němž paroduje sám sebe – pokus o polemiku označuje za pouhou snahu zastřít, že ve skutečnosti se nám tu rozvíjí „socrealismus č. 2“.
Nikoli o psaní, ale o čtení
Je fascinující, že vzdělaní lidé středního věku mají v roce 2013 potřebu s vážnou tváří přehrávat zápasy o svobodu tvorby, které jistě dávaly smysl ve třicátých, padesátých či osmdesátých letech, a sami sebe umístit do role liberálních herojů tohoto zápasu. Solařík, který se hlásí k tradici meziválečné avantgardy, jež kritizovala Stalina zleva (za to, že je málo rozhodný a revoluční, že nesměřuje ke světové revoluci a potažmo světové válce, jako by to patrně činil Trockij, nikoli za to, že byl „obludně genocidní“, jak se nyní Solařík tváří), vede dávno vybojovanou bitvu o liberální svobody. Skutečně se domnívá, že dnes někdo ohrožuje svobodu některého autora napsat si a vydat, co si zamane?
Svoboda, která je skutečně v ohrožení, není svobodou psát, ale svobodou číst, o přečteném přemýšlet a o rozmyšleném mluvit. Nikdo si nedovolí okřiknout básníky, ani když jsou kupříkladu autory rasistických výlevů. Za to je klidně možné prohlásit za „nebezpečí“ a návrat stalinismu diskusi o tom, zda má smysl číst literární texty z hlediska společnosti, v níž vznikají. Čerň, která se prolévá v domnělém zápase za svobodu tvorby, brání ve skutečnosti právo autora nebýt posuzován podle jiných kritérií, než k jakým se sám přihlásí. Kdo by si dovolil tu kombinaci násilí a ignorance číst surrealistického básníka z pozice vně surrealistické poetiky, nebo požadovat po spiritualistickém básníkovi, aby se sem tam podíval z oken svého bytu? Ony osoby jsou specialisté, mohou tedy být posuzovány pouze specialisty a podle specializovaných kritérií. Kdo by měl ve světě vzájemně se tolerujících fragmentů tu drzost pokoušet se o komunikaci?
Bývaly doby, kdy byla literární kritika myšlením – nejen o díle, ale i o společnosti, která jej čte a kterou dílo znovu píše. Dnes se mi zdá, že je literární kritika mnohem víc technickým výkonem specialisty na formu. Chcete-li se něco dozvědět nad rámec úzké specializace, nemá smysl ji číst. V české literární kritice nenajdeme autorský styl srovnatelný třeba s filmovými recenzemi Kamila Fily – chybí osobnost, která by skrze analyzovaná díla soustavně promýšlela svět, v němž jsou vytvářena.
Nejde tu o absolutizaci svobody autora, ta je dávno vybojována, ale o absolutizaci jeho „práva“ nebýt „obtěžován“ jinými hledisky než vlastními. Jde o podvázání možností komunikace, o prosazení takového pojetí „svobody“, které neumožní myslet kolektivitu, z jejíž existence by nedej bože plynula nějaká kritéria pro posuzování děl. Jestliže chápeme kritiku (stejně jako kteroukoli jinou úvahu nebo rozpravu nad dílem) jako rozšíření možností díla, představuje tento se Žižkem řečeno „Denkenverbot“ jakousi amputaci díla.
Je to trochu zvláštní pojetí svobody, které neumožní myslet kolektivitu a které už pouhé posuzování literárního díla z jiného než očekávatelného hlediska bere jako útok, a tak agresivně brání nemožnost překvapivé perspektivy. Je to svoboda bez možnosti dobrodružství, svoboda dobrá – tak leda k vyplňování grantových přihlášek.
Předpokládaná společnost
Z tohoto hlediska je třeba říct, že Bělíček a Svobodová jsou nepřípadně optimističtí. Předpokládají společnost, k níž lze umělce vztahovat a v níž se bojuje o hegemonii těch či oněch hodnot. Není to podobně opožděná iluze jako představa, že dnes stále bojuje demokracie s komunismem o svobodu literární tvorby? Existuje stále ještě společnost, pro niž by takové předpoklady platily? Anebo má pravdu Scott Lash, když mluví o posthegemonické moci, a Boris Buden, když říká, že po roce 1989 skončila společnost tak, jak ji známe, a ze změti depolitizovaného provozu si ji budeme muset znovu vyvzdorovat otevíráním sociálních konfliktů? Tedy, že společnost není něco, co lze předpokládat, ale spíše něco, co je třeba obnovovat – právě jako předpoklad jiné a bohatší svobody, než jaká je dnes na skladě?
V tomto smyslu je třeba číst Solaříkem citovaného Osipa Mandelštama: literatura opravdu „nikomu nic nedluží“ a „všichni její věřitelé jsou falešní“. Literatura jistě nic nedluží společnosti – literatura dluží společnost a svůj vztah k ní své vlastní svobodě. Neobnoví-li své napojení na zajímavé momenty praxe, které znovu ustavují lidskou kolektivitu (a jednou, možná, i společnost), bude ve svém přesvědčení o vlastní výlučnosti až parodicky podobná všem ostatním specializovaným subkulturám, do kterých se společnost rozpadla.
„Co si svobodomyslní lidé v dané době neobhájí svou revoltou sami, to nemají,“ říká Solařík a má pravdu. Dnes ale nemusíme revoltovat proti stalinismu, spíše proti jeho zpozdilému vymítání. Dnes není třeba bojovat za svobodu od útlaku despotů, kteří by se chystali zavést cenzuru a posílat literáty do gulagů a jejichž předzvěstí by byla neomalenost literárních publicistů. Dnes je třeba vzdorovat nikoli diktatuře proletariátu, ale spíše diktatuře egotariátu. V sázce je svoboda k plnějšímu čtení a vícerozměrnému promýšlení literárních textů, v němž brání ochranný krunýř údajné individuální výlučnosti, specifičnosti a škodlivosti mimoliterárních kritérií.
Je to nebezpečné? Ale bezpochyby. Možná, že ve světě, v němž se posedlost určitým typem tolerance stala rubem posedlosti bezpečností, potřebujeme být trochu nebezpeční. Literatuře i sami sobě.
Autor je politolog.