Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Současné umění je pěkná konina

Převrácený pisoár Marcela Duchampa je pěkná konina. Zajisté by to tvrdila Kristýna Drápalová, studentka umění, která šmahem odsoudila všechny letošní finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého s tím, že jejich díla nejsou krásná a nikdo jim nerozumí. Své matce by vítěznou „překližku s dírou“ jen těžko vysvětlovala. Převrácený pisoár, na kterém je celé současné umění postavené, by zřejmě rovněž […]

Převrácený pisoár Marcela Duchampa je pěkná konina. Zajisté by to tvrdila Kristýna Drápalová, studentka umění, která šmahem odsoudila všechny letošní finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého s tím, že jejich díla nejsou krásná a nikdo jim nerozumí. Své matce by vítěznou „překližku s dírou“ jen těžko vysvětlovala. Převrácený pisoár, na kterém je celé současné umění postavené, by zřejmě rovněž neobhájila. Krásu ve smyslu vstřícnosti vůči obecně převládajícímu vkusu a srozumitelnost, tedy jakýsi návrat k předmodernímu pojetí, ostatně po výtvarnících nežádá jen Drápalová. Soutěže pro mladé umělce většinou nechávají širší veřejnost chladnou. Popularita jejího článku na sociálních sítích však naznačuje, že zarezonoval obecným míněním.

„Pláč nad nefunkčností a trvalým podfinancováním kulturních a vzdělávacích institucí, jejichž cílem je zprostředkovat současnou kulturu, je možná namístě, ale už nikoho nevzrušuje.“

Takový úspěch proklamace o zbytečnosti současného umění je symptomem hlubšího problému – vzmáhajícího se antiintelektualismu. Aktuální projevy vizuální kultury jsou často náročné a bez znalosti patřičného kontextu a slovníku nesrozumitelné. V moderní době je sdílel jen okruh zasvěcených a až časem – prostřednictvím kulturních institucí – nalezly své místo v masové kultuře a hrály roli při utváření naší identity a jazyka. V době svého vzniku většinu lidí zkrátka nezajímaly a je to tak asi v pořádku. Zášť vůči nim je ale symptomatická a v současnosti zřejmě i celkem intenzivní. Projevila se například během loňských protestů proti razantnímu snížení podpory živého umění, samozřejmě včetně toho výtvarného. Jeho dotování se považuje za vyhazování peněz, jeho nesrozumitelnost za elitářství nebo naopak amatérismus. Institucím, které současné umění vystavují, nikdo nevěří. Umělci, ať už jsou jejich úspěchy doma či v zahraničí sebevětší, jsou v případě, že dostatečně nevydělávají nebo nedbají obecného vkusu, považováni za břídily, kteří parazitují na společnosti. Slovy Drápalové: jsou zbyteční (a zbytečných lidí nám tu poslední dobou nějak přibývá).

Být kritickým intelektuálem či umělcem není vůbec jednoduché
Být kritickým intelektuálem či umělcem není vůbec jednoduché

Pláč nad nefunkčností a trvalým podfinancováním kulturních a vzdělávacích institucí, jejichž cílem je zprostředkovat současnou kulturu, je možná namístě, ale už nikoho nevzrušuje. Žijeme ve světě, který pomocí nejrůznějších algoritmů, PR strategií a nových technologií velice úspěšně manipuluje naším jednáním, ať už se jedná o volbu politické strany či nákup v samoobsluze. Být kritickým intelektuálem či umělcem není v takovém světě vůbec jednoduché. Co totiž s tím? Je lepší tyto strategie napodobovat, subverzivně je zneužívat, anebo je ignorovat a být odsouzen k nesrozumitelnosti a obskuritě?

Kulturní elity – včetně umělců – mají jistě své mouchy. Jejich zahleděnost do vlastního světa se ale patrně příliš neliší od ostatních skupin obyvatelstva. Mít na srdci celek společnosti dnes už není v módě a vlastně to často ani nepřichází v úvahu. Drápalová sice vystaveným dílům vyčítá, že nemají vztah k prožívané skutečnosti, nicméně některá z vystavených děl právě tuto otázku tematizují (především v případě Aleše Čermáka). Možná právě proto musí být nutně nesrozumitelná, a to i pro studentku umění.

 

Autorka je kritička umění a redaktorka A2.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image