Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Bojujme s korupcí! Ale jak?

Na Ukrajině, a teď i v Bosně, vyhnala korupce tisíce lidí do ulic. Také na stránkách českého tisku je už nějaký čas tématem číslo jedna. Nebyl nakonec už notně omšelý antikomunismus ze své pozice sesazen právě protikorupčním diskurzem? Má však téma boje proti korupci samo o sobě nějaký politický obsah, tak jako tomu bylo a […]

Na Ukrajině, a teď i v Bosně, vyhnala korupce tisíce lidí do ulic. Také na stránkách českého tisku je už nějaký čas tématem číslo jedna. Nebyl nakonec už notně omšelý antikomunismus ze své pozice sesazen právě protikorupčním diskurzem? Má však téma boje proti korupci samo o sobě nějaký politický obsah, tak jako tomu bylo a je u antikomunismu?

„Nad antikomunismem se začalo smrákat v momentě, kdy se právě ti, jejichž ústy zaznívaly nejtvrdší odsudky představitelů minulého režimu, sami stali aktéry korupčních kauz.“

V porevoluční době u nás tato dvě témata těsně souvisela. Korupce byla vnímána jako jev, který bránil tomu, aby se naplno projevily přednosti volného trhu – deformovala jeho přirozené a výsostně spravedlivé zákonitosti. Nemá smysl zastírat propojení bývalých funkcionářů KSČ s největšími hráči byznysu na porevolučním trhu. Ve většině postkomunistických zemí byla tedy korupce vnímána jako pozůstatek komunistické minulosti. Bývalí straníci, kteří aktivně působili ve sféře obchodu, průmyslu či zemědělství, měli bezpochyby konkurenční výhodu (know-how a cenné kontakty) a neváhali jí využít ve svůj prospěch.

Začít znovu a lépe

Když vše hodně zjednodušíme, antikomunistické tendence běžného českého občana boj za ideové vítězství liberalismu nad socialismem příliš nestimuloval. Mnohem větší roli hrála představa, že je potřeba zbavit se představitelů minulého režimu ve vrcholných pozicích státní správy a významných průmyslových, zemědělských a jiných podniků, aby by bylo možné začít znovu a lépe – což je bezpochyby jeden z hnacích motorů všech revolučních tendencí.

Nad antikomunismem se začalo smrákat v momentě, kdy se právě ti, jejichž ústy zaznívaly nejtvrdší odsudky představitelů minulého režimu, sami stali aktéry korupčních kauz. Tímto způsobem začala bezobsažnost rétoriky antikomunismu prokazovat nejprve Topolánkova vláda a vše dokonala vláda Nečasova. Politická aktivita představitelů bývalé vládní koalice navzdory neměnné rétorice nenávratně otřásla hlavním pilířem společenské poptávky po antikomunismu – jeho spojitostí s bojem proti korupci interpretované jako „pozůstatek minulosti“ . V momentě, kdy se do významné korupční kauzy připletl i bývalý disident Alexander Vondra, celá konstrukce se zhroutila jako domeček z karet.

Pokud ale antikomunismus ke svému úspěšnému tažení využíval rétoriky boje proti korupci, ještě to neznamená, že by tato rétorika sama o sobě měla nějaký politický obsah. Antikomunismus je totiž bytostně spjat s pravicovým ekonomickým programem, který tvrdí, že nejlepším správcem jakéhokoli majetku je soukromý vlastník a vzájemná soutěživost soukromníků má dokonce blahodárné vedlejší projevy v sociální oblasti – i kdyby se jednalo pouze o již tolikrát ironizovanou teorii prokapávání bohatství od těch nejmovitějších k sociálně nejníže postaveným spoluobčanům. Výsledkem tohoto explozivního spojení antikomunismu s vírou ve volný trh je fakt, že důvěra v delegování správy věcí veřejných na stát v Česku není příliš velká.

Nad antikomunismem se začalo smrákat v momentě, kdy se právě ti, jejichž ústy zaznívali nejtvrdší odsudky představitelů minulého režimu, sami stali aktéry korupčních kauz
Nad antikomunismem se začalo smrákat v momentě, kdy se právě ti, jejichž ústy zaznívali nejtvrdší odsudky představitelů minulého režimu, sami stali aktéry korupčních kauz

Chce to odvahu

Oproti tomu diskurz boje s korupcí je otevřeným polem, na němž se mohou utkat různá politická řešení. Ačkoli by si mnoho českých novinářů přálo v ukrajinském Majdanu vidět obdobu české „sametové revoluce“, jisté je pouze to, že Ukrajinci už mají svých politiků po krk. Pod jednou protestní vlajkou se zde sdružují eurooptimisté, revizionisté současných pořádků, liberální inteligence, mladí anarchisté, umírnění i radikální nacionalisté a zástupci ultrapravice. A co hůř, každá z těchto skupin si do bojů s vládnoucí garniturou projektuje odlišné ideály a očekává jiný happy end.

Nespokojenost s mírou korupce, která je hlavním pojítkem protestů, je prostě jen signálem toho, že s panujícím pořádkem není všechno tak úplně v pořádku. Ve společnosti panuje většinová shoda, že by mělo dojít k radikální proměně režimu, otázkou ale zůstává, v co by se měl proměnit.

Podobně jako při ukrajinských protestech se zřejmě i u nás všechny strany shodnou na tom, že korupce je špatná věc a je třeba se jí zbavit (ovšem až na Václava Klause a jeho pohrobky, kteří ji považují za nezbytnou a zcela přirozenou součást demokratické společnosti). Levice by toho měla využít. Po desetiletí trvající ideologické masáži, době, kdy se rétorika boje proti korupci definitivně minula s vírou v hodnoty české pravice, by se jí snad mohlo podařit občany přesvědčit, že státní správa je efektivnější a pro společnost prospěšnější než odlidštěné a nevyzpytatelné hrátky volného trhu. Je zřejmé, že bez radikálního přehodnocení dnešní podoby zastupitelské demokracie to nepůjde. V tomto ohledu má česká levice na co navazovat. Teorií samosprávy, družstevnictví, kolektivního či společenského vlastnictví máme celou řadu. Jen si vybrat, ale především sebrat odvahu.

 

Autor je redaktor A2.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image