Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Loachův monument vrhající stín

Otázka, zda je možné se poučit z minulosti, je přes svoji zdánlivou jednoduchost poněkud záludná. Že bychom neměli opakovat minulé chyby, je natolik triviální pravda, že se může vyplatit ji přece jen občas zopakovat, abychom na ni pro její banálnost nakonec úplně nezapomněli. Poněkud složitější je ale to, jaké konkrétní poučení vlastně z minulosti vyvodit. Je totiž […]

Otázka, zda je možné se poučit z minulosti, je přes svoji zdánlivou jednoduchost poněkud záludná. Že bychom neměli opakovat minulé chyby, je natolik triviální pravda, že se může vyplatit ji přece jen občas zopakovat, abychom na ni pro její banálnost nakonec úplně nezapomněli. Poněkud složitější je ale to, jaké konkrétní poučení vlastně z minulosti vyvodit. Je totiž obecně známo, že předpovědi různých specialistů, například politologů či ekonomů, vycházející z minulých událostí, bývají většinou zcela mylné. Poučení zkrátka nemusí být návodem. Může být ale inspirací. A právě o to usiluje dokument Kena Loache Spirit of 45. Kombinuje dobový filmový materiál s komentáři pamětníků – lékařů, zdravotních sester, horníků, železničářů – a současných odborníků a jeho cílem je vyzdvihnout úspěchy dosažené při výstavbě sociálního státu po druhé světové válce a položit otázku, proč jsme o ně vlastně přišli a zda bychom neměli usilovat o jejich znovunabytí.

Vůle k reformě

Spirit of 45 začíná scénami bouřlivých oslav konce války, s nimiž splývala také vůle ke změně tváře poválečné Británie. Té Británie, jejíž realitou přes všechen imperiální lesk říše, nad kterou slunce nikdy nezapadá, byla sociální situace, kterou ve vší její špíně a ubohosti popisoval George Orwell ve Farářově dceři nebo Cestě na Wigan Pier. Nasazení, s kterým se britská dělnická třída vrhla do boje proti fašismu, ať už na bojištích nebo v továrnách, vedlo po válce k oprávněnému pocitu, že pokud se všichni podíleli na utrpení i vítězství, měli by se podílet i na nadcházejícím blahobytu. Že návrat k předválečnému stavu bídy a masové nezaměstnanosti by byl popřením samotného výsledku vyhrané války. A právě díky tomuto duchu, který panoval nad ostrovy, se vítězem voleb konaných 5. července 1945 nestala – z politického hlediska poněkud překvapivě, ale ze sociálního vcelku logicky – Konzervativní strana válečného vůdce Winstona Churchilla, ale Labouristická strana pod vedením Clementa Attleeho. Ta začala vzápětí po svém vítězství realizovat socialistickou politiku. Britského střihu ovšem: ve filmu je zmíněna linie ryze britské emancipační tradice, vedoucí od Johna Balla, lollardského kazatele a význačné postavy tzv. selské revolty roku 1381, přes diggery doby anglické revoluce k Robertu Owenovi, sociálnímu reformátorovi a utopickému socialistovi, který působil v první polovině 19. století.

„O Tony Blairovi, labouristickému premiérovi mezi lety 1997 a 2007 a vůdčí postavě Třetí cesty, se ironicky říkalo, že jeho vztah k Margaret Thatcherové je jako vztah Ježíše k Janu Křtiteli.“

V průběhu několika málo let po válce labouristi přistoupili k znárodnění dolů, železnic a dopravy, energetiky, zemního plynu a vody. Management ovšem zůstal na svých místech, jen se změněným statusem státních zaměstnanců, a nikdy také nedošlo k implementaci podílu zaměstnanců na řízení. Vcelku byla znárodněna asi pětina britského průmyslu. Velkou pozornost Loach věnuje rozvoji státní bytové výstavby a hlavně vytvoření Národní zdravotní služby (National Health Service) ministrem zdravotnictví Aneurinem Bevanem, který „znárodnil, co mohl, všechno, co se jen trochu tvářilo jako nemocnice“, čímž zajistil bezplatný přístup ke zdravotní péči pro všechny obyvatele Británie. Větší část prvních dvou třetin Spirit of 45 je věnována nadšenému líčení reforem, které pod labouristickou vládou proběhly, a pozitivních dopadů, jež měly na životy pracujících mužů a žen. V poslední třetině ale nadšení opadá.

Spirit-of-45-DI
Spirit of 45 začíná scénami oslav konce války, s nimiž splývala také vůle ke změně poválečné tváře Británie

Tah dámou

Poslední třetina filmu je totiž věnována demontáži výdobytků „ducha roku 45“ po nástupu Margaret Thatcherové do Downing Street 10 v roce 1979. Loach se zaměřuje právě jen na likvidaci sociálního státu, a tak se vůbec nevěnuje politickým a ekonomickým důvodům, které vedly k nástupu Toryů po víc než třiceti letech vlády labouristů. Podává jen výčet let, oblastí průmyslu či služeb a privatizací. O analýzu tady nejde, dozvíme se sice, že v roce 1983 bylo v Británii sto osmdesát čtyři dolů a o deset let později už jen patnáct, to je ale vše. Zatímco první část filmu je oslavou, druhá je pamfletickým obviněním. Zcela explicitně například v montáži, v níž nejprve dělník líčí, jak byl na demonstraci brutálně zbit policií, a táže se, kdo jim k tomu dal moc, a poté přichází střih na Thatcherovou, jež se vítězoslavně usmívá na stranickém mítinku, obklopena poněkud oslovsky hýkajícími příznivci.

To, co v Loachově dokumentu ale vůbec nezazní, je kritika samotné britské Labour party, která když se po vládě konzervativců Thatcherové a Majora dostala opět k moci, pokračovala v thatcherovské politice privatizace a demontáže sociálního státu. Tato návaznost byla tak silná, že o Tony Blairovi, labouristickému premiérovi mezi lety 1997 a 2007 a vůdčí postavě Třetí cesty, jak se poněkud zmatečně nazývá skok sociální demokracie do náruče liberalismu, se ironicky říkalo, že jeho vztah k Margaret Thatcherové je jako vztah Ježíše k Janu Křtiteli. Přitom tato kritika labouristů by rezonovala s postesknutím, které zazní v závěru filmu: „Idea socialismu v této zemi je slabá. Idea kapitalismu je naopak velmi silná. Kapitalismus samotný silný není. Rozpadá se. Ale jeho idea velmi silná je.“

Inspirace?

Loach chce svým dokumentem jednoznačně inspirovat, jako hukot spodních vod z něj po celou dobu slyšíme otázku: Když to šlo tehdy, proč by to nemohlo jít zase? Touha po oživení ducha roku 1945 v současnosti je jasně čitelná na konci, kde Loach užívá identické záběry oslav konce války, jež jsme na začátku viděli černobílé, v kolorované podobě. Do jaké míry ale lze tuto inspiraci využít? Situace roku 1945 byla od té naší diametrálně odlišná: předcházela jí zničující hospodářská krize, pád liberalismu (dokonce i v tradičně liberální Británii), krutá válečná léta a opojení vítězstvím. Étos změny a budování nového světa, který se dokáže zbavit negativních rysů starého a který v té době ovládl celou Evropu, ať už se týkal vytvoření nového sociálního státu nebo socialismu sovětského typu, je naší době na hony vzdálen. Kdybychom chtěli hledat paralely, jsme zatím jen na začátku – na cestě po skluzavce neoliberálního boomu, ale zatím jsme dozajista nesjeli až na dno.

V jednom ohledu je ale Loachův snímek výrazným mementem, a není náhodou, že se to týká právě toho, co v něm směrem k současnosti vůbec nezazní. Jedná se o pozici sociální demokracie, respektive o její posun od strany, jež chtěla budovat socialismus, i kdyby jen jako kompromis, měla určitou vizi a vůli ji prosazovat, ke straně, pro niž Třetí cesta znamenala, že ze socialismu nezbylo nic jiného než právě onen kompromis. To je něco, co může rezonovat i u českého diváka, jenž nyní sleduje, jak sociální demokracie sestavuje vládu s člověkem, který chce stát řídit jako firmu, což sotva znamená něco jiného než snahu maximalizovat zisk a zbavit se ztrátových oblastí. Když se rozhlédneme po Evropě a vidíme zahraniční politiku Francoise Hollanda a nesvatou alianci velké koalice CDU a SPD v sousedním Německu, působí Loachova oslava poválečné labouristické politiky jako monument vrhající stín na upadlou a degenerovanou sociální demokracii. Jestliže ve filmu zazní paralela mezi socialismem a britským systémem veřejné zdravotní péče, jehož významnou složkou byla preventivní, tj. proaktivní péče, je možné současnou sociálně demokratickou politiku hodnotit jako pasivní. Skoro by se chtělo říct, že protikladem prevence u ní není represe, ale deprese. Sociální demokracie, která před takřka stoletím odmítla Leninovu vizi strany jako avantgardy, se stala „arrièrgardou“, zadní vojem, který svá rozpačitá vítězství, jež jsou ve skutečnosti porážkami, nazývá ústupem do předem připravených pozic. Duchem pětačtyřicátého by se tak měla inspirovat v prvé řadě sociální demokracie. Bohužel ale asi není příliš pravděpodobné, že tak v nejbližší době učiní.

 

Autor je publicista.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image