Majdan se koupe v krvi


Včera na Majdan, kyjevské náměstí Nezávislosti obklíčené těžkooděnci, přijela tři vodní děla, která měla uspíšit efektivní rozehnání protestů. Těžko bychom hledali lepší symbol zkorumpovaného režimu než tyto nefunkční stroje, zakoupené v bůhvíjakých neprůhledných výběrových řízeních. Rozehnat demonstranty ani uhasit ohně nových barikád se nepodařilo.

Věřila si snad vláda natolik, že se domnívala, že je nebude muset použít?

„Píše se, že mezi demonstranty je určité procento příslušníků extrémní pravice. Ano, a kde by měli být? V zemi je revoluce, jejímž cílem je svrhnout naprosto zdiskreditovaný zločinecký režim, tyranii hlouposti a nenávisti. Měli by snad sedět v kavárnách, dekonstruovat vládnoucí diskurz a řešit, zda je žádoucí postavit se proti moci, když proti ní vystupují také jejich političtí oponenti?“

Režim ovšem používá také ostré náboje a ani se tím příliš netají. To, o čem se po 22. lednu jen šeptalo, je nyní evidentní: vláda střílí do lidí a ostřeluje je brokovnicemi. Ani ostřelovači na kyjevských střechách nestřílí gumovými projektily. Ostré dostali také vládou najatí provokatéři, tituškové. Včera byl z taxíku vyvlečen Vjačeslav Veremij, novinář listu Věsti, byl zbit a následně zastřelen. Ví se minimálně o dalších dvou obětech, které byly zastřeleny vládou placenými kriminálníky. Janukovyč se pěkně vymáchal v krvi. Ví, že nemá kam ustupovat. To ale vědí i demonstranti.

Kdo chrání pořádek?

„Dochází ke střetům mezi demonstranty a pořádkovými silami,“ hlásí evropská média. Bylo by namístě nazývat věci pravými jmény. „Pořádkové síly“ už dávno nechrání pořádek, ale fungují jako Janukovyčovi žoldáci. Chrání vládu, dlouhodobě se podílejí na systému všeobecné korupce, jsou zvyklé na svou beztrestnost, na to, že můžou překračovat pravomoci. To není nic nového. Obvykle se o tom píše drobným písmem ve výroční zprávě Amnesty International nebo v něčem podobném. Loni v létě dva důstojníci policie z obce Makijivka brutálně znásilnili prodavačku místní samoobsluhy – případ, o kterém se psalo všude ve světě. Míra policejního násilí tehdy překročila únosnou mez, konaly se demonstrace a došlo i na facky či pokusy zlynčovat „upíry v uniformách“. Kauza ovšem nedokázala vzbudit masivní odpor širokých vrstev ukrajinských občanů.

Příslovečnou poslední kapkou se stalo rozehnání pokojné demonstrace z 30. listopadu loňského roku. Demonstrace na podporu asociační dohody s Evropskou unií by nejspíš vyšuměla jako desítky podobných protestů před ní, jež se pravidelně opakují od doby, co se Janukovyč stal prezidentem a začal upevňovat své pozice. Nepřiměřeně brutální zákrok vyvolal zcela opačný efekt, než jaký vláda očekávala. Občané pochopili, že když se teď zaleknou a ustoupí, vláda si i nadále bude dělat, co se jí zlíbí. Každý další pokus o násilné ukončení protestů vyvolal silnější reakci protestujících a spirála napětí vykroužila další vrut. Včera se objevilo video zachycující, jak demonstranti zneškodnili obrněný transportér najíždějící do jejich řad. Tito lidé se za poslední tři měsíce zocelili a rozhodně se nevzdají bez boje. Z pokojných demonstrantů se zásluhou vlády stali povstalci. Vědí, za co bojují, a také vědí, že by je v případě porážky nečekalo nic pěkného.

Dovedu si představit, že po 30. listopadu by demonstranty uspokojila demise ministra vnitra Vitalije Zacharčenka. Po narychlo přijatých protiústavních zákonech by protesty uhasila demise premiéra Mykoly Azarova. Ten sice nakonec odstoupil, ale až poté, co protesty znovu zesílily v reakci na první zabité. To už bylo víc než jasné, že Azarovova demise je jen kosmetickou změnou. Minimálním požadavkem se stalo rozpuštění parlamentu, návrat k ústavě z roku 2004, výrazně omezující pravomoci prezidenta, a předčasné volby. Teď už jde o všechno. Revoluční heslo Machnovců „svoboda, nebo smrt“ znovu nabylo na aktualitě.

kyjev2

Každý další pokus o násilné ukončení protestů vyvolal silnější reakci protestujících

Národ na barikádách

Píše se, že mezi demonstranty je určité procento příslušníků extrémní pravice. Ano, a kde by měli být? V zemi je revoluce, jejímž cílem je svrhnout naprosto zdiskreditovaný zločinecký režim, tyranii hlouposti a nenávisti. Měli by snad sedět v kavárnách, dekonstruovat vládnoucí diskurz a řešit, zda je žádoucí postavit se proti moci, když proti ní vystupují také jejich političtí oponenti? Samozřejmě, že jsou na barikádách, často v první linii, spolu s dalšími brání těžkooděncům vykonávat Janukovyčovy rozkazy, naplňovat jeho vizi ukončení násilností. Vliv extrémní pravice je značně přeceňovaný, zejména díky provládním a prokremelským médiím. Janukovyč pochopitelně sázel na to, že ve srovnání s politickým programem nějaké ultrapravicové partičky bude v očích evropských pokrytců vypadat jako učiněný demokrat. Po včerejšku už se to snad nestane. Má na svém účtu příliš mnoho lidských životů.

Osobně je pro mě důležitější, že se na protestech podílí mí kolegové, kamarádi, příbuzní a známí. Třeva překladatelka z češtiny Teťana Okopna, která loni přeložila Konec punku v Helsinkách od Jaroslava Rudiše. Nyní roznáší jídlo mezi demonstranty. Básník a publicista Andrij Bondar, který trpělivě vysvětluje Evropanům, o co těm rebelujícím Ukrajincům vlastně jde. Spisovatelka Kseňa Charčenko, která by v životě neublížila ani mouše. Básník Andrij Ljubka, který začátkem listopadu četl své básně v Praze. Literární kritik Oleksandr Bojčenko má jistě na práci i lepší a vznešenější věci než mrznout na Majdanu… Všichni jsou tak křehcí tváří v tvář policejní brutalitě, všichni jsou teď vystavení nebezpečí, které si nepochybně uvědomují. Ale vědí, že teď nemůžou mít strach. V sázce je příliš mnoho.

Kdo stojí na druhé straně? Kromě elitního Berkutu, vojáků ministerstva vnitra a obyčejných policajtů to jsou tituškové. Ukrajinština se obohatila o další neologizmus. Zatím není jasno, podle jaké deklinace jej skloňovat, má však výrazně negativní konotace. Tak jako slovo chuligán, byl i výraz „tituško“ původně vlastním jménem. Vadim Tituško, sportovec z Bílé Cerkve, nechvalně proslul brutálním útokem na novinářku během jedné z protivládních demonstrací. Ochranné oddíly Majdanu pár takových sportovců zadržely, video z jejich výslechu koluje internetem. Jejich příběhy mají podobnou strukturu: „Jsem nějaký -enko, pocházím z obce maloměstského typu Horní (Dolní), kámoš mi řekl, že si tu můžu dobře vydělat, večer jsme se shromáždili na Kontraktovém náměstí (v Mariinském parku), pak přijel bílý terénní mercedes (černý Land Rover třídy A), přivezl paličky na maso (baseballové pálky, boxery), slíbili mi sto padesát (tři sta) hřiven, a že mi je dají až ráno.“ Po včerejšku je nicméně jasné, že už fasují i střelné zbraně, a zdaleka to nejsou jenom amatérští sportovci nebo kluci z dělnických předměstí, nýbrž kriminálníci a snad i maskovaní policisté. Vydávají se za demonstranty. Poznáte je podle sportovní obuvi. Každý, kdo stál na Majdanu, ví, že v adidaskách se to za stávajícího počasí zvládnout nedá.

Ukraine-Protest_sham-61-725x486

Do Kyjeva, v němž fakticky panuje stanné právo, směřují další a další lidé z regionů

Odpor proti vládě nepoleví

Těžko říct, jak to všechno dopadne. Odhodlání na straně demonstrujících je velké. Přes četné oběti ustáli také dnešní noc, odrazili zatím nejbrutálnější útok. Do obklíčeného Kyjeva, v němž fakticky panuje stanné právo, byť nebylo oficiálně vyhlášeno, směřují další a další lidé z regionů. V Ivano-Frankivsku, Lucku a Sumách protestující obsadili policejní stanice, ve Lvově se dostali do budovy státní bezpečnosti. Lze očekávat, že odpor proti vládě nepoleví.

Ta ovšem už nejednou prokázala, že žádný konstruktivní dialog s ní není možný. Plané sliby a vytáčky vždy vystřídala další vlna násilí, zjevného i skrytého. Lidé s takovou historií, jakou má Janukovyč (narážím na jeho několikanásobný pobyt ve vězení) se možná nevyznačují přílišným intelektem, jsou však lstiví, vychytralí, bez morálních skrupulí a život je naučil, jak se chovat v extrémních situacích. Navíc mají dost trpělivosti, aby vyčkávali na svou příležitost. Takoví lidé představují nebezpečí pro společnost, obzvlášť, když se dostanou na vrchol „potravinového řetězce“.

Je zřejmé, že na Ukrajině se nyní rozhoduje o zcela zásadních věcech, které ovlivní dění v zemi, ale i celoevropské klima na několik dalších desetiletí. Můžeme držet Ukrajincům palce. Nebo tam můžeme jet a přesvědčit se o všem na vlastní oči. Víza pro občany Evropské unie zatím nikdo nezavedl.

 

Autor je Ukrajinec.

 

A2LARM