Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Zkusit si s „nimi“ bydlet

Většina českých dokumentů, které se v poslední době zabývaly romskou problematikou, se zaměřovala na rozkrývání a nahlodávání stereotypních předsudků majority. Ať už šlo o esejisticky laděnou Síbrtovu sondu O slušnosti (2012) či konkrétní tragickou událostí svázaný časosběr Život a smrt v Tanvaldu (2013) z první řady cyklu Český žurnál, vždy se oko kamery především snažilo rozkrýt, jak se […]

Většina českých dokumentů, které se v poslední době zabývaly romskou problematikou, se zaměřovala na rozkrývání a nahlodávání stereotypních předsudků majority. Ať už šlo o esejisticky laděnou Síbrtovu sondu O slušnosti (2012) či konkrétní tragickou událostí svázaný časosběr Život a smrt v Tanvaldu (2013) z první řady cyklu Český žurnál, vždy se oko kamery především snažilo rozkrýt, jak se rodí xenofobie mezi příslušníky bílé většiny. Tomáš Kratochvíl se svým snímkem Gadžo, uvedeným v letošním ročníku zmíněného cyklu, rozhodl pro zcela opačnou taktiku. Typickou výtku, která zaznívá jak z úst aktérů uvedených dokumentů, tak v četných internetových diskuzích, se autor rozhodl vzít doslovně. Jednoduše sbalil kameru a „zkusil si s nimi bydlet“.

Intimní deník

Oproti filmům Klusáka a Remundy, které v rámci Českého žurnálu rovněž přicházejí s poněkud svéráznou podobou dokumentu, se Kratochvíl od standardů „objektivní“ či investigativní reportážní televizní dokumentaristiky odklání odlišným způsobem. Místo hravé a provokativní autorské optiky totiž provokuje upřímností svého, poněkud naivního, pokusu vyslyšet výkřiky právě takových diváků, kteří musí být zákonitě imunní vůči nenápadným narážkám klusákovské poetiky.

„Gadžo místo jemných estetických her nabízí prožitou zkušenost. Může však takto pojatý dokument sloužit i k něčemu jinému než k ‚přesvědčování přesvědčených‘?“

Kratochvílův pohled je subjektivní v ještě mnohem větší míře než snímky zmiňované dvojice. Od prvního záběru je jasné, že jde o deník, v němž jsou důležité jiné hodnoty než dramatický oblouk či estetika. Kratochvíl je – až na drobné výjimky, kdy zapůjčuje kameru romským klukům – současně protagonistou, kameramanem i subjektem natáčení a už jeho prvotní záběry, v nichž snímá především sám sebe, ukazují, že jde o čistě osobní perspektivu, tentokrát spíše v intimním než v uměleckém smyslu.

Přesně v tomto duchu se pak odvíjí hledání odpovědi na otázku „Jak se s ‚nimi‘ dá bydlet?“. Kratochvíl se stěhuje na půl roku do Předlic, do nejdrsnějšího „ghetta“ v Ústí nad Labem, a nemá přitom žádnou předem danou koncepci ani žádnou větší ambici než zjistit, jaké to je přebývat půl roku v situaci, kdy se sám stává menšinou ve světě, o kterém my „běžní“ diváci nemáme jinou představu, než jakou nám nabízejí média a zkreslené výkřiky na sociálních a jiných sítích. Ubytovává se v garsonce u rodiny, která v poměrech romské komunity představuje cosi jako vyšší střední třídu, pokud bychom chtěli dělat paralely. Jenže právě to je dost ošemetný podnik a také jedna z největších slabin snímku, jakkoli zároveň souvisí s jeho největší předností.

Kratochvíl se totiž nepouští do nějakých výzkumů s nároky na všeobecnou platnost, ale po celou dobu zkoumá pouze to, jak ho romská společnost přijme a jak tento krok ovlivní jeho rodinu. Romskou společností přitom myslíme pouze rodinu Jardy, majitele činžáku, v jehož garsonce se zabydlí. Tím nejcennějším v jeho filmu je tudíž svědectví o krátkodobém, leč proměnlivém a v mnohém upřímném vztahu dvou rodin. A přestože se kamera věnuje více Romům, nejsilnější je stejně nakonec proměna pohledu Kratochvílových rodičů. Gadžo zkrátka místo jemných estetických her nabízí prožitou zkušenost. Může však takto pojatý dokument sloužit i k něčemu jinému než k „přesvědčování přesvědčených“? Tento problém se názorně ukazuje právě na generaci rodičů režiséra, kteří se od naprosté nedůvěry a strachu posunou maximálně ke stanovisku: „Tak oni nám ho tam nakonec možná neokradou a nezabijou.“

Dozvíme se ledacos o postoji jednoho romského živnostníka ke světu
Dozvíme se ledacos o postoji jednoho romského živnostníka ke světu

Kopie Čecha

Kamera, svázaná s osobou režiséra, nikdy neukáže z Předlic víc než jeden jediný barák a jiní Romové než členové Jardovy rodiny se tam vyskytují jen velice krátce. Dozvíme se tak ledacos o postoji jednoho romského živnostníka ke světu, jenže tato zkušenost celkem pochopitelně nutí zobecňovat. Jarda byl kdysi pašerák, něco si odseděl, ale teď je z něj slušný chlap, majitel domu, který se o společensko-politické problémy moc nezajímá. Sice říká, že není Čech, ale „kopie Čecha“, na druhou stranu nemá vůli s tím něco dělat. Koneckonců se mu nežije až tak špatně. Nájemníci v jeho domě jsou na tom evidentně o poznání hůř, na to stačí pár kratičkých záběrů. Právě fakt, že Romové nepředstavují jednu masu, by si však zasloužilo větší pozornost.

Je dobře, že se Kratochvíl nesnaží představit Romy pomocí klišé o bezprostředních, věčně veselých lidech. Filmu se nicméně nedaří vykročit z „ghetta“, které vyobrazuje a jehož obraz svým úzkým zacílením vlastně potvrzuje. Kratochvíl sice párkrát vykročí mezi anonymní bílý lid (například na demonstraci „slušných Čechů“), tyto scény ale působí spíše nahodilým dojmem. Kratochvíl se k lidem snaží dostat blíže nikoli neúnavným a důsledným popichováním v klusákovském stylu, ale spíše zcela bezkonfliktně, skrze vzájemnou důvěru. S Romy i bílými tak snadno nalézá společnou řeč, ale ta se nakonec týká banálních všednodenních věcí.

Gadžo je tak v posledku trochu naivním příběhem o porozumění, který určitě nepřesvědčí „slušné Čechy“, aby s Romy zkusili bydlet. Kratochvílova umělecká upřímnost má přeci jen své limity. Jako příklad zdařilejšího přístupu k tématu lze uvést třeba precizně vystavěné, lyricky stylizované, a přitom neuvěřitelně naléhavé maďarské drama Je to jen vítr (2012), v němž se na základě jediného dne v jediné romské rodině ukazují vztahy uvnitř romské komunity i její vztah k bílé většině mnohem komplexněji – a přesto pouze pomocí několika vhodně zpracovaných detailů. Na druhou stranu Gadžo představuje sympatické gesto, které ukazuje, že angažovanou tvorbu lze pojmout radikálně a zároveň obyčejně. Fakt, že na rozdíl od Dělníků bulváru, kteří proměnili přinejmenším sociální sítě v jedno velké bojiště, je tentokrát ticho po pěšině, vlastně asi nikoho nepřekvapuje. Ony se nakonec ty důležité bitvy stejně nemohou odehrát ve virtuálním mediálním prostoru.

 

Autor je filmový publicista.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image