Squatujeme mediální prostor od roku 2013

O postinternetovém umění

Tak nám zabili internet. Je mrtvý v tom smyslu, že už není nějakou konkrétní ohraničenou entitou, kterou by bylo možné vymezit, ale je doslova všude. Nevadí, že řada lidí se své virtuální identitě stále vyhýbá, nebo k ní zkrátka nemá přístup. Svět online ovlivňuje, předurčuje, doslova okupuje svět offline; hranice mezi nimi zmizela. Že tato […]

Tak nám zabili internet. Je mrtvý v tom smyslu, že už není nějakou konkrétní ohraničenou entitou, kterou by bylo možné vymezit, ale je doslova všude. Nevadí, že řada lidí se své virtuální identitě stále vyhýbá, nebo k ní zkrátka nemá přístup. Svět online ovlivňuje, předurčuje, doslova okupuje svět offline; hranice mezi nimi zmizela. Že tato skutečnost má vliv na téměř všechny aspekty naší existence včetně práce, odpočinku, zdraví, vztahů, kultury a identity, je evidentní. Všeprostupující změnu, kterou to do našich životů přineslo, je ale velice obtížné obsáhnout. Funguje jako mlha, která všechno zahalí. Těžko o tom mluvit, když jsme uvnitř. Platí to i pro momentální snahy uchopit současnou kulturní produkci, jež v tomto kontextu vzniká a snaží se jej uměleckým způsobem tematizovat.

Postinternet mainstreamem

Ve středu 28. května se v kavárně Jedna v budově Veletržního paláce konala diskuse o tzv. postinternetovém umění Já bych ty postinternety zakázala, které se účastnili umělci a teoretici (Palo Fabuš, Martin Kohout, Richard Nikl). Do Česka tak oficiálně a se zpožděním dorazila debata, která na světovém uměleckém poli proudí už nejméně čtyři roky. Diskuse kolísala mezi jakýmsi úvodem do postinternetové tvorby, reklamní kampaní finalisty letošní Ceny Jindřicha Chalupeckého Martina Kohouta a teoretickým rozjímáním nad problematičností samotného pojmu. Řeč byla o komunitách nezávislých internetových umělců, kteří stejně jako většina subkulturních tvůrců postupně propadli komerčnímu pozlátku, ale také o nových hierarchiích, které škatulka „postinternet“ vytváří. Na stránkách mainstreamových médií nyní například vznikají žebříčky typu Deset postinternetových umělců, které musíte znát. V diskusi se pozoruhodně projevil ageismus vlastní uměleckému poli – atraktivnost postinternetu spočívá v tom, že se jeví jako generační záležitost: jako by se týkal hlavně mladých umělců narozených na sklonku osmdesátých let a později, tzv. digital natives (tedy osob, jež se narodily do digitálního světa), kteří jsou nyní vyhledáváni kurátory a vystavováni.

„Jistě dnes není možné vrátit se k dřívější, analogové realitě a nebylo by to zřejmě ani záhodno. Postinternetové umění nakonec naznačuje, že nové technologie lze využívat i ke kritickému uchopení světa.“

Publicista a kritik Paľo Fabuš, jeden z diskutérů, kategorii postinternetového umění kritizoval – prý je příliš vágní, vymezuje se jen negativně či se opírá o pojmy, jejichž význam je sám o sobě nejasný (online/offline, virtuální/reálný). Je symptomem naší (postmoderní) posedlosti nálepkovat všechno termíny, nejlépe začínajícími předponou post: postkomunismus, postmodernismus, postinternet a podobně. (Možná je tato mánie paradoxně i symptomem toho, že žijeme v mezidobí předjímajícím něco zcela nejistého a nepředvídatelného, co může znamenat nějaký lepší svět, ale i totální katastrofu). Postinternetové umění je těžko uchopitelnou kategorií i proto, že nejde jen o umění, které nalezneme na internetu, případně které s fenoménem internetu přímo pracuje. Jedná se snad o všechno umění vznikající v éře postinternetu? Tato kategorie by však dávala smysl především tehdy, kdyby označovala umění, které se (ve smyslu marxistické kritiky) zabývá společenskými podmínkami své vlastní (postinternetové) produkce.

A still from Hito Steyerl's How Not to Be Seen
Screenshot z videa Hito Steyerl How Not to Be Seen (2013)

Všichni jsme umělci

Jak se vliv webové sféry rozšiřuje do dalších oblastí lidského života, přestává být produkce obrazů otázkou specializované disciplíny. Vizuální tvorba se v době postinternetu stává masovou. Dnes jsou v tomto smyslu všichni lidé umělci – nebo alespoň všichni, kteří si vytvářejí profily na sociálních sítích a zveřejňují své fotky a videa. Vizuální reprezentace našich životů hraje čím dál větší roli nejen v našem soukromém, ale i pracovním životě (obě sféry v některých případech nejde odlišit).

Umělci postinternetové doby se tedy potýkají právě s tímto paradoxem. Povaha jejich práce se stále méně liší od ostatních kreativců, novinářů, producentů či prostě lidí, kteří pravidelně na Facebook umisťují více či méně umné portréty svých dětí. Už to nejsou společenští outsideři, ale jen jedni z mnohých. Nebo naopak – všichni jsme dnes společenskými outsidery, posedlými svým obrazem.

Jistě dnes není možné vrátit se k dřívější, analogové realitě a nebylo by to zřejmě ani záhodno. Postinternetové umění nakonec naznačuje, že nové technologie lze využívat i ke kritickému uchopení světa. Svého vrcholu taková tvorba dosahuje, právě když „smrt internetu“ chápe v širším kontextu (viz například Hito Steyerl) a když rozumí tomu, že internet sám o sobě vlastně není to hlavní, o co tu jde. Jedná se totiž v první řadě o jeho vztah k současnému světu se všemi ekonomickými krizemi, politickými revolucemi či ekologickými hrozbami. Zbytek jsou jenom jedničky a nuly.

 

Autorka je redaktorka kulturního čtrnáctideníku A2.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image