Squatujeme mediální prostor od roku 2013

„Bojujeme 150 let starý boj,“ říká odborář z hypermarketu

Petr Fábera je předseda základní odborové organizace v karlovarském Makru, kde pracuje jako řidič. „Jeho“ Makro se nedávno mediálně proslavilo, když zaměstnankyně oddělení pokladen podaly stížnost na své přímé nadřízené. Vadilo jim jejich hrubé chování a překračování předpisů. Podobný přístup jsou zaměstnanci nuceni snášet v mnohých českých velkých obchodech. V tomto případě se pokladním podařilo vzepřít a stížnost […]

Petr Fábera je předseda základní odborové organizace v karlovarském Makru, kde pracuje jako řidič. „Jeho“ Makro se nedávno mediálně proslavilo, když zaměstnankyně oddělení pokladen podaly stížnost na své přímé nadřízené. Vadilo jim jejich hrubé chování a překračování předpisů. Podobný přístup jsou zaměstnanci nuceni snášet v mnohých českých velkých obchodech. V tomto případě se pokladním podařilo vzepřít a stížnost podepsalo skoro celé oddělení. Kauza se dostala do médií a vedení nemohlo problém ignorovat. V současné době je situace na oddělení v pořádku. Základní odborová organizace OSPO Makro v Karlových Varech patří k těm nejaktivnějším a o Petru Fáberovi se na centrále OSPO mluví jako o jednom z radikálních mladých odborářů.

 

Jak byste popsal podmínky, ve kterých dnes pracují zaměstnanci obchodů?

Je to dost různorodé, liší se to společnost od společnosti, ale rozdíly jsou i mezi provozovnami v rámci jedné společnosti. Obecně se bohužel dá říct, že zaměstnanci začínají mít velké problémy se středním managementem.

Je na vině vždy střední management? Vyšší vedení od něj často dává ruce pryč, kdykoliv něco selže, ačkoli nese zodpovědnost za jeho výběr…

Nikdo nechce nést odpovědnost, nejvyšší management se to snaží hodit na ten střední. Ale on na vině mnohdy skutečně je, protože má konkrétní pravomoci na provozovně, kdežto vyšší management řídí firmu z globálního hlediska.

Řekl byste, že největším problémem jsou mzdy?

Mzdy v obchodní oblasti bývají podhodnocené. Průměrná mzda je v České republice kolem dvaceti čtyř tisíc a průměrná mzda v obchodu kolem třinácti. A ještě to zkresluje fakt, že se do toho počítají i nadprůměrné mzdy vedení a také mzdy prodejců aut, které ČSÚ řadí do obchodního sektoru. Kromě toho se také rozšiřují zkrácené úvazky.

Jak lidé s tak malými příjmy vycházejí?

Těžce. Lidově řečeno: z ruky do huby. V mnoha společnostech řeší zaměstnanci i to, jak se dostat před výplatou do práce, protože už jednoduše nemají na cestu.

A jak to řeší?

V lepším případě se sváží, v tom horším si peníze půjčují.

Od koho?

Mnohdy jsou řešením zastavárny. Běžné jsou i nebankovní půjčky. Zaměstnavatelé to samozřejmě hází na zaměstnance, že to je jeho osobní odpovědnost. On to je ale celospolečenský problém, lidi u nás nikdo nepřipravil na to, že jednou přijdou lichváři, kteří na ně budou útočit nekalými praktikami a reklamou.

Myslíte, že se na ně přímo zaměřují?

Ano. Ale nejen na pracovníky obchodů, je to problém třeba i ve stavebnictví. Z osobní zkušenosti vím, že se zaměřují na chudší část obyvatel, na lidi, kteří pracují v podstatě jako nádeníci a kteří jsou v tomto směru i méně vzdělaní.

Můžou v této situaci odbory pomáhat tím, že by třeba zaměstnance vzdělávaly?

To je složité. Odbory se snaží vzdělávat například pomocí benefitního programu Odbory plus, který je určen odborářům a je zastřešován Českomoravskou konfederací odborových svazů (ČMKOS). Ve spolupráci s Českou bankovní asociací probíhá výuka „Finanční gramotnost s ČBA“. Hlavním problémem bývá nedostatek času. Zaměstnanci obchodů jsou v práci zpravidla celé dny, a když mají volno, tak chtějí být se svými nejbližšími. Slaďování rodinného života s profesním je problém celé naší společnosti – trendy z vyspělých evropských zemí se v České republice moc neujaly.

Jak probíhá změna úvazku na zkrácený? Lidé z vedení k tomu zaměstnance přinutí?

Nikoho nelze ke změně úvazku přinutit, ale často to bohužel lidé podepíší – ze strachu a z neznalosti, případně pod určitým tlakem svých nadřízených. Noví zaměstnanci jsou pak rovnou nabíráni na částečné úvazky. A dostáváme se do stádia, kdy korporace nechtějí brát ani na částečné úvazky, ale pouze agenturní pracovníky.

Agenturní pracovníci zřejmě nejsou jenom studenti na brigádě…

Bývají to lidé, kteří jsou dlouhodobě bez práce a často zcela bez prostředků. Znám případ, kdy agenturní pracovník neměl předepsanou pracovní obuv a na výtku vedoucího odvětil, že na ni nemá peníze. Byl rád, že je vůbec schopen se na brigádu dopravit.

Jak funguje nezákonná práce přesčas, o které se v souvislosti s hypermarkety často mluví?

To je různé. U nás v provozovně se to neděje – kdybych se o tom doslechl, okamžitě bych to jako předseda základní odborové organizace řešil. Funguje to jednoduše: lidi doplňují zboží, jdou si odpíchnout, že skončili, a přitom se vrátí a pokračují dál v práci. To jim normálně řekne jejich nadřízený. Zaměstnanec za tuto práci nedostane zaplaceno, a pokud se zraní, ani to nemůže být kvalifikováno jako pracovní úraz. Nehledě na to, že zaměstnavatelé tím riskují postih ze strany dozorových orgánů státu.

ospo
Bojujeme za něco, za co se bojovalo před sto padesáti lety a co by mělo dnes být zcela běžné

Proč jste před třemi lety do odborů vstoupil?

Ve firmě byly věci, které se mi nelíbily. Špatně vedená docházka, nedodržování pracovní doby, přetěžování vozidel… Když se setkám s lidmi, kteří vedou odbory ve státním sektoru, říkají mi, že nechápou, za co v těch nadnárodkách bojujeme. Vždyť my vlastně bojujeme za něco, za co se bojovalo před sto padesáti lety a co by mělo dnes být zcela běžné.

Co se vám díky odborům podařilo změnit?

Minimálně se nám podařilo urychlit proces zavedení docházkového systému do praxe nebo bezpečnostních přestávek u řidičů na rozvozu a vůbec přestávek na jídlo. Každý musí mít po určité době pauzu podle mezinárodních standardů. Je potřeba s tou přestávkou počítat, v případě řidičů jde i o ochranu zaměstnavatele, protože když se něco stane, tak oni můžou říct: my jsme mu tu přestávku podle zákoníku práce umožnili. Mnohdy vlastně pomáháme i zaměstnavatelům, ale oni se tomu brání.

Taky už nejezdíme v přetížených autech, což bylo pro řidiče obrovské riziko. Pokud by ho s takovým nákladem chytli, hrozil by mu citelný finanční i bodový postih, dostal by pokutu a přišel by o papíry. V případě dopravní nehody by následky byly ještě horší.

Kde se vzal ten zvyk po zaměstnancích šlapat tak, až se to skoro přestává vyplácet i jejich šéfům?

Je to jenom honba za penězi. Nedávno jsem mluvil s člověkem ze středního managementu, který mi sám přiznal, že dřív se investice plánovaly s návratností šest sedm let, ale dneska to jsou jenom čtyři roky. A v tom je ten problém – ve snaze o brzkou návratnost investic. Navíc si myslím, že mnozí nadřízení nemají dostatečné zkušenosti s vedením lidí a navíc jim chybí i určitá dávka sociálního cítění a morálky.

Tohle už by ale měla být zodpovědnost nejvyššího vedení…

O penězích se rozhoduje nahoře – tam se udává krok. A lidé ve středním managementu jsou odměňováni podle toho, kolik firmám vydělají s co nejnižšími provozními a mzdovými náklady. Zpravidla se už nikdo nedívá na způsob, kterým úspor dosáhli. Stačí, že ušetří.

Jak chcete dosáhnout mzdové hladiny jako v okolních vyspělých státech EU?  V současnosti odbory vyjednávají kolektivní smlouvy, ve kterých je požadavek na růst mezd o dvě procenta. Do toho se nepromítá ani inflace, a přitom jde o požadavek odborů.

To je otázka na celou společnost. Odboráři se v této chvíli snaží situaci aspoň zmírňovat. Naše pozice není silná – odborová angažovanost je u nás celkově malá. Druhá věc je, že firmy nabírají stále víc agenturních zaměstnanců. A kdo by se chtěl angažovat tam, kde druhý den nemusí být? Odbory potřebují lidi.

Já osobně bych dal do návrhu klidně deset procent. Ale zaměstnavatel se vám vysměje, protože moc dobře ví, že nemáte sílu, abyste mu to „štrajkli“.

Proč podle vás člověk, který nemá ani na cestu do práce, nejde do stávky?

Hlavní příčinou jsou existenční obavy. Představte si situaci, že nemáte práci a akorát sedíte doma a vůbec nikoho nezajímáte. Tady máte aspoň tu malou mzdu, ze které můžete koupit jídlo, zaplatit nájem a základní potřeby. Zkrátka ani o to málo nechcete přijít.

Myslíte si, že odbory ještě někdy budou tahat za delší konec provazu? Podle toho, co říkáte, tahají spíš za ten kratší…

Kdybych nevěřil, že se to může změnit, tak bych to nedělal. Věřím, že přijde doba, kdy budeme tahat za ten správný konec provazu a větší silou. Lidé si pomalu začínají uvědomovat, že tu není nikdo jiný, kdo by hájil zaměstnanecká práva, než právě odbory.

Cítíte, že se postavení odborů zlepšuje?

Rozhodně ano. Důsledky reforem, které u nás provedly pravicové vlády, teprve teď dopadají na lidi plnou silou. Z kroků vlády je patrné, že si to uvědomuje – a to je jedině dobře pro společnost. Například vládní snaha o záchranu dolu Paskov hovoří jasně: pokud by Paskov padl, mělo by to nedozírné následky po sociální stránce. Jsem přesvědčen, že by to odstartovalo sociální nepokoje na Ostravsko-Karvinsku.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image