MS Brazílie 2014: Politické dimenze mundialu

Fotbalový šampionát má výrazné politicko-ekonomické pozadí, které ve svých důsledcích zastiňuje sportovní výkony.

Nedělním finále byla po více než měsíci ukončena fotbalová okupace světa. Ať už byla velká očekávání milionů fanoušků naplněna, či naopak zklamána, letošní fotbalový šampionát přinesl více než jen boj o titul mistra světa. Tradičně úzkou perspektivu mediálního zpravodajství a diváckého zájmu rozšířili o politickou dimenzi právě ti, od nichž to nikdo nečekal. Obyvatelé pořadatelské země se postavili proti předražené megaakci a nabourali převládající obraz Brazilců coby národa fotbalových fanatiků. Součástí mistrovství světa ve fotbale se tedy letos stala i politika.

Za Brazílii moderní

Hlavním cílem hostitelské země bylo podle jejích politických představitelů představit Brazílii světu jako vyzrálý moderní stát. Co si pod tím vlastně představit? Po skončení šampionátu je možné na tuto otázku odpovědět ještě obtížněji než předtím. Brazílie coby sedmá největší ekonomická velmoc figuruje v indexu lidského rozvoje až na pětaosmdesáté příčce, není tedy těžké ztotožnit se s nároky protestujících, kteří požadovali nasměrování obřích investic raději do zlepšení veřejných služeb než na spektakulární zábavu. Ale Brazílie přece vyhlásila, že chce být moderní zemí. A v posledních letech se jasně ukázalo, že podpora fungování sociálního státu už není moderní, ale naopak téměř překonanou anomálií. Neoliberální doktrína naštěstí brazilský rozpočtový kohoutek navedla neomylně tím nejmodernějším směrem.

Občanská společnost FIFA hájí práva bezbranných nadnárodních korporací, jež netouží po ničem jiném než učinit své zákazníky šťastnými.

Když se FIFA ve stylu globální korporace rozhodla oblažit Brazílii přítomností svého fotbalového cirkusu, měla k tomu jen pár podmínek. Nulové zdanění, výstavbu luxusních stadionů, implementaci cizích zákonů a zajištění bezpečnosti: to vše výměnou za chiméru dočasných a minimální mzdou pokrývaných pracovních míst. Vskutku impozantní modernost. A co podpora gentrifikace, tedy vylidňování chudých čtvrtí pomocí buldozerů a jejich zabydlování slušnějšími občany, kteří budou spořádaně platit vysoké nájmy v luxusních novostavbách. Dozajista moderní. Kriminalitu Brazilci pro změnu moderně vyřešili masivní militarizací policie (tzv. pacifikací), která ozbrojenou agresí a preventivním zatýkáním aktivistů zabránila případným občanským nepokojům v průběhu turnaje. A závěrečná otázka, k čemu bylo dobré hostit fotbalový šampionát, když jej většina dvousetmilionového národa nakonec stejně sledovala v televizi na kanále, který draze zaplatil vysílací práva stejně jako každý jiný, zůstává jaksi nezodpovězena. Ale ne, ono je to vlastně dnes takhle moderní…

Politická reprezentace

Moderní je také povrchně pátrat po něčem politickém jen u těch, kteří jsou přímo politiky nazýváni. A co když ještě navíc v rámci jazykové podobnosti fotbalová reprezentace asociuje reprezentaci politickou? Potom bychom se blížili k tvrzení, že fotbalový turnaj byl politickou hrou prezidentky Dilma Rousseffové s cílem získat popularitu před říjnovými volbami hlavy státu. Jenže se často zapomíná, že pořadatelství úspěšně vylobboval tehdejší prezident Lula. Ačkoli jsou oba představitelé ze stejné politické strany a Lula Rousseffovou osobně prosadil jako svoji následovnici, těžko předpokládat tak perfektní konspirační plán, že by se fotbalové mistrovství konalo z důvodu jejího znovuzvolení. Prezidentka se každopádně ztotožňovala s týmem kanárků do té míry, až to vzbuzovalo dojem souvislosti mezi úspěchem týmu na šampionátu a výsledkem jejího říjnového klání. Po selhání brazilského týmu v semifinále i zápase o třetí místo se prezidentka pravděpodobně sveze na vlně kolektivní solidarity traumatizované veřejnosti, takže nakonec namísto královny světa zastane roli národní matky utěšitelky.

Také politická opozice se z šampionátu snaží vykřesat, co se dá. Pokud si Rousseffová přivlastnila fotbalisty, její oponenti Neves a Campos dělají totéž s protestujícími. Sílící střední vrstva se má stát stabilní voličskou základnou jejich pravicových stran a vynést jednoho z nich do prezidentského křesla. Strany nakloněné neoliberálním škrtům a podnikatelské sféře se tak paradoxně pokoušejí prezentovat jako lídři protivládních protestů usilujících o uplatňování nestranické přímé demokracie. Učitelé, policisté, zaměstnanci metra a letišť, bezdomovci, ale i domorodí obyvatelé z Amazonie – ti všichni se stavěli proti megalomanskému projektu mistrovství a považovali jej za zradu vládní Strany práce na vlastních voličích. Nesouhlas s vládními výdaji se ovšem na popularitě prezidentky nijak výrazně nepodepsal a i přes mírný propad se stále pohybuje kolem čtyřiceti procent. A to navzdory tomu, že se opozice urputně snažila dávat protesty proti šampionátu do souvislosti s klesající legitimitou vládnoucí garnitury.

ANT3cd13d_RJO210_SOCCER_WORLD_DRAW_0730_11
Brazilská prezidentka Dilma Rousseffová

Sportovní úspěch politicky pomáhá

Bertold Brecht jednou poznamenal, že být nepolitický v umění ve skutečnosti znamená mít sympatie k vládnoucí skupině. Také sport se vždy tvářil jako nepolitický. Když v roce 1970 vyzýval čerstvý mistr světa Pelé ke sjednocení úžasné země jménem Brazílie, nemohla si tehdy vládnoucí vojenská junta přát nic lepšího. I z tohoto důvodu stáli o čtyři roky později generálové za štědrou podporou úspěšné kandidatury Brazilce João Havelange do čela FIFA.

Zapomenout na každodenní potíže, a především špatnou politiku a ještě horší ekonomiku, je díky sledování apolitického fotbalu tak snadné. Argentinský premiér doufal, že po úspěchu reprezentace „lidé nebudou mluvit o ničem jiném než o fotbale“. A čím jiným by se taky měli v Argentině spořádaní a pracující občané zabývat? Snad ne nejvyšší mírou inflace na světě nebo hrozbami státního bankrotu… Veřejné finance byly mimo jiné zatíženy zestátněním televizního kanálu, který zajišťoval přenosy fotbalu – zadarmo a všem. Těžko ale odhadovat nakolik se přání, aby se fotbalová euforie promítla do výraznější spotřeby Argentinců, a posílila tak ekonomiku, stane reálným. Oněch sto tisíc fanoušků, kteří se vypravili na finálové utkání do Brazílie, zatím zcela jistě podpořilo především ekonomiku sousedního rivala.

Jenže ani brazilská ekonomika nedosahuje oné ohromující produkce bohatství jako v předchozích letech. Inflační míra přesáhla šest procent, růst naopak nedosahuje ani procent dvou, takže vysoká půjčka od státní banky spojená s výdaji na pořadatelství šampionátu nyní bude nepříjemnou zátěží. A k tomu připočtěme odhadovanou částku půl milionu reálů měsíčně na údržbu nových fotbalových stadionů.

Brazilskou fotbalovou euforii zlomily výkony reprezentačního týmu, jež stačily pouze na čtvrté místo. Sportovní propadák bohužel může zkreslit chystané protesty proti turnaji, které jejich pořadatelé ve snaze nevyvolávat konflikty s fanoušky odložili na konec šampionátu. Média jistě nepohrdnou možností interpretovat pouliční protivládní bouře jako výraz frustrace „fotbalového národa“.

Politická ekonomie sportu

Není ovšem pravda, že fotbalové mistrovství světa podporuje pouze apatii a pasivitu diváků. Neustále je podněcuje ke konzumaci zboží: křiklavé tričko značky Husky obalující Bosákovo zpocené tělo, Coca-Cola na stolku před moderátory, Adidas, kam se podíváš, maketa Hublot (značka luxusních hodinek) třímaná čtvrtým rozhodčím při střídání, disciplinární řízení s Neymarem kvůli značce jeho spodního prádla. Neopomeňme také perverzní posedlost daty z peoplemetrů, která pomohou vyšroubovat ceny televizních přenosů a zajistit podporu socceru mezi nejpřitažlivější cílovou skupinu amerických diváků. Občanská společnost FIFA hájí práva bezbranných nadnárodních korporací, jež netouží po ničem jiném než učinit své zákazníky šťastnými. A pořadatelské země, které jdou těmto požadavkům vstříc na úkor vlastních občanů, jsou vskutku vítány. A proto máme příležitost tipovat, kolikrát vyšší budou výdaje příštího mistrovství, jež se uskuteční za čtyři roky v Rusku. A ještě zajímavější počty jistě nabídne šampionát v Kataru v roce 2022. Bude denní teplota kolem padesáti stupňů celsia? Kolik mrtvých dělníků bude stát jeden nový stadion? A kolik jich bude vyhoštěno bez proplacené mzdy? A navzdory průběžným číslům – kolik nakonec stálo získání pořadatelství na úplatcích výkonného výboru FIFA?

Ale jedna věc se musí FIFA nakonec nechat. Ještě neporušila vlastní pravidla sportovní kvalifikace na závěrečný turnaj kvůli ekonomickému hledisku. Světová házenkářská federace totiž během minulého týdne nahradila kvalifikovanou Austrálii dávno vyřazeným Německem, aby zabránila ztrátě silného diváckého (rozuměj inzertního) zázemí. Ale vyčkejme budoucnosti, protože Rusko i Katar budou chtít být určitě také moderní.

 

Autor je sociolog a bývalý fotbalový reportér.

 

Čtěte dále