První srpnovou sobotu se uskutečnilo vzpomínkové setkání bývalých obyvatel ostravského Přednádraží. Proběhlo přesně dva roky poté, co Stavební úřad města Ostravy oznámil tehdejším nájemníkům, že se mají do čtyřiadvaceti hodin vystěhovat. Tehdy zazněla památná věta, která odstartovala boj několika ostravských obyvatel za právo zůstat doma: „To byste nás museli postřílet, abyste nás odsud dostali!“ Poslední osadníky nakonec úřady vyštvaly až o rok později. Odkaz Přednádraží je nicméně stále živý.
Během letošního setkání se na prostranství mezi ruinami domů v Přednádraží vystřídaly aspoň dvě stovky lidí. Vzpomínka na počátek evikce začala více než symbolicky – vystěhováním divokých včel, které se usadily pod okrajem střechy domu, jenž byl obýván nejdéle. Sotva hasiči na vysokozdvižném žebříku zneškodnili roj nových osadníků, vzpomínání mohlo začít.
Jak se jim žije dnes?
Na provizorním pódiu se střídali místní hudebníci, například zdejší MC Bavorák Boris, a vystoupily i dva taneční soubory. Svéráznými moderátory se stali místní rodák a bývalý nájemník Imrich Horvát a Elena Gorolová ze sdružení Vzájemné soužití a k mikrofonům byli průběžně zváni obyvatelé, kteří hrozbě vystěhování vzdorovali nejdéle. Odpovídali na otázku, jak se jim žije dnes. Kvalitního bydlení se stále nedočkali. Většina z nich skončila na ubytovnách, kde bydlí v otřesných podmínkách. Solidního bydlení se dočkalo jen pár rodin. Když se jedna z někdejších obyvatelek Přednádraží zeptala diváků, zda se v opuštěném Přednádraží i dnes cítí jako doma, odpovědělo jí sborové volání: „Ano!“
Příznačné pro současný stav lokality je, že místo na jeden den ožilo právě díky těm, kteří z něj museli před dvěma roky nedobrovolně odejít. Ze zdejších domů ale mezitím zbyly jen obvodové zdi a trámy střešních konstrukcí.
Součástí programu byla panelová diskuze ve složení Sri Kumar Vishvanathan za organizaci Vzájemné soužití, Imrich Horvát za obyvatele Přednádraží, Ondřej Slačálek za aktivisty a posledním diskutérem se nečekaně stal Oldřich Roztočil, majitel firmy Domy Přednádraží s.r.o., jehož účast nikdo nečekal. Všichni bez výjimky odpovídali na otázku, co jim boj o Přednádraží přinesl, a řeč se stočila i na budoucnost. Horvát konstatoval, že pro něj bylo nejpodstatnější poznání, jak cenná je komunita a že díky lidem, kteří přijížděli na pomoc, zjistil, že solidarita nemusí být nutně utopií. Od té doby se věnuje stmelování místních vztahů a vyzývá lidi do boje za lepší budoucnost. Slačálek také vyzdvihl statečnost místních a dodal: „O nás se obvykle říká, že lidi přijíždíme radikalizovat. Tady tomu ale bylo opačně. Přijeli jsme mezi ty, kteří již byli rozhodnuti se radikálně protivit zvůli úřadů.“ Kumar Vishnavathan mluvil o naději na návrat. Chce se totiž pokusit sehnat sponzory a domy koupit v dražbě na konci léta.
Všichni byli zvědaví na slova majitele domů Roztočila. Vyslovil politování nad současným stavem budov, s nímž ale nemůže nic dělat (a jeho firma je navíc v exekuci). Je prý neustále popotahován, nejnověji ze strany ministerstva zemědělství za znečišťování okolní půdy, které způsobuje popraskaná kanalizace. Přitom je stále předmětem sporu, kdo vlastníkem zdejší kanalizace vůbec je. Prosakování splašků ostatně celou kauzu v roce 2012 odstartovalo.
Na řadě je Přívoz
Horvát dále připomněl, že stále trvá plán radnice Moravské Ostravy a Přívozu vyčistit celý Přívoz od takzvaných nepřizpůsobivých občanů. Jeho naplnění lze bohužel očekávat. Nedaleká Palackého ulice, ještě před nedávnem hlavní tepna Přívozu, se už pomalu vylidňuje. Údajným důvodem je otevření soukromé vysoké školy zaměřené na podnikání, marketing a management. První studenti tam měli nastoupit minulý rok v říjnu, ale školné je tak vysoké, že se zatím nikdo nepřihlásil.
Konec vzpomínkového dne patřil památce dvou obyvatelek Přednádraží, které se vzpomínkové akce nedožily. Jedna z nich zemřela na mrtvici poté, co k ní přišli lichváři vymáhat mnohanásobně navýšené dluhy. Vzpomínalo se i na anarchistu Jakuba Poláka, jenž do Ostravy přilákal aktivisty ze všech možných koutů republiky. Vymýšlel tehdy záchranný plán v podobě vytvoření samosprávného bytového družstva, do něhož by nebyl vstupním vkladem kapitál, ale vlastní síly a práce.
Příznačné pro současný stav lokality je, že místo na jeden den ožilo právě díky těm, kteří z něj museli před dvěma roky nedobrovolně odejít. Ze zdejších domů ale mezitím zbyly jen obvodové zdi a trámy střešních konstrukcí. Patra jsou propadlá, jedna budova je dokonce vyhořelá. Z pamětníků už nikdo na návrat nevěří, protože oprava domů by znamenala je v podstatě postavit znovu. Vzpomínka na léta, kdy zde fungoval obchod, dětské hřiště i hospoda, pro ně však zůstává ideálem, kterého se jen těžko vzdává.
Autorka je studentka sociální práce na HTF UK.