Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Burkina Faso křísí svého Che Guevaru

Revoluci v Burkině Faso si chce přivlastnit armáda. Proti jsou však demonstranti, kteří navazují na revoluční dědictví Thomase Sankary, prezidenta zavražděného v roce 1987.

Minulý týden proběhla v africké Burkině Faso malá revoluce. Desítky tisíc občanů středoafrického státu odmítly snahu dosavadního prezidenta o prodloužení jeho sedmadvacet let trvajícího mandátu o další (už páté!) volební období. Tak jako už několikrát předtím podpořila tento protiústavní návrh vláda odsouhlasením příslušné ústavní novely. Lidový odpor dokonce vyvrcholil čtvrtečním zapálením budovy parlamentu v hlavním městě Ouagadougou. Prezident Blaise Compaoré si raději sbalil svých pár švestek a namířil si to do sousední Ghany. Zatímco teď prožívá těžký exilový úděl v luxusním hotelu v Akře, obyčejní obyvatelé Burkina Faso, takzvaní Burkinabé, čelí snaze armádních složek uchopit obnaženou moc a vojensky si přivlastnit místní revoluci, která zatím přinesla třicet mrtvých na straně demonstrantů. Revoluce má v této bývalé francouzské kolonii specifický význam a odkazuje na dědictví vlády Thomase Sankary, často označovaného za afrického Che Guevaru.

Africký revolucionář

Nyní odstavený prezident Compaoré bývá považován za strůjce atentátu na svého předchůdce, při němž bylo kromě Sankary zabito i dvanáct členů jeho vlády. V této souvislosti se obvinění vztahuje i na Charlese Taylora, dnes souzeného za válečné zločiny v Haagu, jehož invazi do Libérie odmítl Sankara svého času sponzorovat.

Marxistický revolucionář Sankara se chopil moci v roce 1983 ve svých 33 letech. Byl to již třetí státní převrat, který během tří předcházejících let v tehdejší Horní Voltě proběhl. Následující čtyři roky jeho vlády charakterizovalo zavádění nejambicióznějších sociálních programů na africkém kontinentu. Leitmotivem jeho panafrické politiky byl striktní boj proti neokolonialismu, díky čemuž eliminoval dosavadní dominanci bývalého kolonizátora Francie a zároveň se mu dařilo odolávat tlakům ze strany Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Z tohoto důvodu redistribuoval vlastnictví půdy do rukou rolníků, kteří vůči původním soukromým majitelům dosáhli dvojnásobné produkce, zejména exportem bavlny. Postupující desertifikaci saharské oblasti čelil vysázením deseti milionů stromů. Zavedením povinného očkování potlačil šíření meningitidy, žluté zimnice a spalniček. Jako příznivce ženských práv zakázal provádění ženské obřízky, polygamii a vynucená manželství. Prioritní důraz na vzdělání podtrhl rozsáhlým edukativním čtenářským projektem.

„Vítězství lidového povstání a následné řízení změn patří lidem a nemůže být žádným způsobem zkonfiskováno armádou,“ stojí v prohlášení demonstrantů.

V revolučním zápalu nahradil v roce 1984 koloniální název země Horní Volta současným titulem Burkina Faso, který můžeme přeložit jako „země spravedlivých“. I nová státní vlajka deklaruje étos vlasti a revoluce. Charismatický lídr jezdící na motorce složil coby zručný kytarista i novou státní hymnu. Stal se ale i terčem kritiky pro příliš autoritativní uchopení moci, potlačování svobody tisku a revoluční tribunály odsuzující kontrarevolucionáře či „líné“ pracovníky. Svoji moc ale nezneužíval ve vlastní prospěch, když důrazně odmítal vytváření osobního kultu prostřednictvím masmediální propagace, ani k vlastnímu obohacení. Vždyť po jeho smrti na jeho kontě zůstalo pouhých 350 dolarů.

Jeho nástupce a nyní odvolaný Blaise Compaoré se navzdory spolupráci se Sankarou během puče ve třiaosmdesátém politicky projevoval jako ryzí protějšek. Sankarova popularita vycházela i z výrazného potírání korupce, která v současném státním aparátu vybujela do skutečně monstrózních rozměrů. Fešák Blaise, jak se prezidentovi přezdívá, zprivatizoval na přelomu tisíciletí znárodněné hospodářství a otevřel zemi zahraničním investorům. V důsledku tohoto kroku se znásobila těžba zlata a vystřelila zemi na čtvrté místo žebříčku největších afrických exportérů. Prozápadním směrem se ubírala i jeho zahraniční politika – vždyť právě Francie podporovala jeho krvavý nástup k moci. Západ přehlížel občasnou vojenskou podporu občanských válek v okolních státech natolik, že jej nakonec slovy generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna ocenil jako afrického mírotvůrce vytvářejícího oázu stability uprostřed bouřlivé oblasti. Tato „oáza stability“ přitom patří stabilně mezi nejchudší země světa (181. místo podle Indexu lidského rozvoje).

Další arabské jaro?

Sankara několikrát vtipkoval, že pokud by ho někdo chtěl varovat před případným plánem jeho zavraždění, nemusí se namáhat – atentátníkovi by podle něj v jeho úmyslu nemohlo nic zabránit. Týden před atentátem pak prohlásil: „Revolucionáře jako jedince můžete zavraždit, ale nemůžete zabít ideje.“ V rozbouřené současnosti se tak nad Burkinou opět vznáší Sankarův myšlenkový odkaz. Vzhledem k věkové skladbě obyvatel (60 procent populace ještě nedosáhlo 25 let) většina současných protestujících nemohla Sankarovu vládu zažít na vlastní kůži. Ale když míra nezaměstnanosti dosahuje 77 procent a téměř polovina populace žije pod hranicí chudoby, návrat k myšlence radikální transformace společnosti směřující k sociální rovnosti se dá pokládat za více než oprávněný idealismus.

Právě z tohoto důvodu neskončilo nynější povstání ani vstupem armádních jednotek do hlavního města, přestože plukovník Yacouba Zida v sobotním televizním vysílání oznámil uzavření hranic a dosazení přechodně vládnoucího výboru. Je otázka, jak budou reagovat další vojenští činitelé země, především očekávaný prezidentův nástupce generál Kouamé Lougué či generál Honoré Traoré, který v pátek vyhlásil stanné právo.

Vůdčí iniciativa protestantů složená z koalice opozičních stran a občanských skupin armádní převzetí moci odmítá. „Vítězství lidového povstání a následné řízení změn patří lidem a nemůže být žádným způsobem zkonfiskováno armádou,“ stojí v prohlášení demonstrantů. Současná revoluce v mnohém připomíná to, co se v Burkině dělo v době, kdy jinde probíhalo tzv. arabské jaro. Dokonce se tehdy zformovalo výrazné, ale nejednotné protestní hnutí, jenomže „mírotvůrce“ Fešák Blaise dokázal tehdejší protesty násilně potlačit.

Dnešní situace se podobá egyptskému povstání v mnoha aspektech. Proti dlouhodobě vládnoucímu autoritativnímu vládci, kterého Západ oceňuje jako významného spojence, protestují ve státě s bující korupcí a klientelismem velmi mladí nezaměstnaní lidé. V Egyptě nakonec Muslimské bratrstvo svrhla armádní intervence, kterou navíc velká část společnosti vítala. Dnes zemi vládne tvrdou rukou generál Sísí a jakékoli občanské protesty již v zárodku utíná. Občané Burkiny Faso tento možný scénář zásadně odmítají, a možná se jim tak podaří na Sankarův revoluční étos navázat.

Autor je sociolog.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image