Squatujeme mediální prostor od roku 2013

České století: Žvanili a žvanili…

Jak se vám líbil nový díl Sedláčkova Českého století? Na tuto otázku jsem se zeptali několika našich autorů. 

Po necelém roce uvedla České televize nový díl seriálu České století režiséra Roberta Sedláčka a scenáristy Pavla Kosatíka, který zachycuje nejvýznamnější momenty československé historie 20. století. První díl druhé sady epizod s názvem Musíme se dohodnout se obrátil k události vskutku určující. V noci z 20. na 21. srpna vnikla vojska Varšavské smlouvy (krom Albánie a Rumunska) na území tehdejšího Československa, aby zachránila zdejší komunistické hnutí před pravicovou kontrarevolucí. Sedláček nás uvedl přímo na zasedání ÚV KSČ, kdy se jeho členové o právě zahájené okupaci dozvěděli. Hlavní postavy Pražského jara v čele s Ludvíkem Svobodou, Alexandrem Dubčekem a Oldřichem Černíkem jsou zatčeny a letecky transportovány do Moskvy. V Kremlu pak následovalo vyjednávání o vzájemné dohodě delegací SSSR a ČSSR. Dokument z tohoto jednání, takzvaný Moskevský protokol, podepsali všichni účastníci jednání vyjma člena ÚV KSČ Františka Kriegla. Jak se režiséru Sedláčkovi podařilo tento důležitý moment československé historie uchopit?

 

Karel Šíma, historik

Jestliže chceme ukázat nějaký obecnější historický problém nebo nabídnout jeho vlastní interpretaci, s psychologizováním si jen stěží vystačíme. Pokud chybí i teze či argument, který by vnesl konkrétní, nebo dokonce novou perspektivu, zůstanou totiž jen sugestivně podané emoce. Nejnovější díl seriálu České století, na rozdíl od většiny předchozích, neupadl ani v dílčích obrazech do černobílého vidění historických souvislostí a postav. Všechny hlavní postavy mají své většinou velmi osobní motivace, které vycházejí z toho, co zažili, a které je dovádějí tu k jednoznačnějším postojům (Svoboda, Husák, Kriegel), tu k větším či menším dilematům (Dubček, Smrkovský, Černík).

V tom se však naplno ukázal největší problém přístupu dua Kosatík−Sedláček. Jestliže totiž neukazují nic jiného, jde v posledku jen o „dramatickou podívanou“, která divákovi, jenž od takto prestižního podniku na veřejnoprávní televizi očekává nový, neřku-li provokativní pohled na naše dějiny, přinese pouze zklamání. Dozvíme se, že měli tito muži těžké rozhodování, více či méně s tím zápasili a nakonec „to“ nějak rozhodli. Ti, co váhali, nejspíše dospěli k podpisu moskevských protokolů pod psychologickým nátlakem Brežněva, ale jestli za jejich obratem stály nějaké racionální důvody, nebo alespoň něco více než neustále opakovaný „strach z krveprolití“, se nedozvíme. Krieglovi je od začátku jasné, že nic nepodepíše, protože „na to nemáme mandát“, takže z příběhu téměř úplně vypadne. Vše je psychologická hra, včetně snů z dětství, emotivních vzpomínek na kriminál padesátých let a Brežněvova pokřikování a bouchání do stolu.

Pro ty, co o věci něco vědí, jde o psychologicky ilustrované známé skutečnosti. Těm, kteří mají o srpnu 1968 jen přibližné povědomí nebo pro něž je součástí individuální a kolektivní paměti, to v lepším případě také nic nového neřekne, v horším případě jen potvrdí vlastní pozitivní nebo negativní stereotypy. Do druhé části seriálu vykročili Kosatík se Sedláčkem sice v sugestivních kulisách, ale po vyšlapané cestě.

 

Roman Rops-Tůma, spisovatel

Nikdy nebude dost roku osmašedesát, kdy česká otázka naposledy byla otázkou jakžtakž světovou. Koho dnes ve světě zajímá Česká republika, no ne?

A čím senilnější bude vzpomínání na vstup nepříliš bratrských vojsk, který českou otázku nadlouho rozhodl, tím déle se načekáme i na připomínky těch podstatných společenských procesů, které vojenskému zákroku předcházely a k němu vedly.

Poslední však, komu by volba „okupačního“ syžetu mohla být vytknuta, jsou autoři Českého století. Těžko přepsat do hodinového dramatu jednání rehabilitační komise nebo liblickou konferenci o Kafkovi.

Kosatík se Sedláčkem, aniž by ve svém pojetí „svatého týdne“ 20.–27. srpna 1968 vyloženě narušovali všeobecně přijatá tabu v mantinelech českého nacionalistického kýče, věnují chvályhodné úsilí porozumět svým postavám „napříč byrokratickým spektrem“. K národnímu průšvihu zde mají co říct všichni: od Husáka přes Svobodu a Biľaka až po Brežněva. Žádná z postav nevystupuje s preventivně nasazenou psí hlavou. Už to je dnes skoro kacířství. Záleží jen na divákovi, komu dopřeje sluchu.

Pokud ovšem vydrží neskutečně toporné představení. Podezírám režiséra, že buď bezděčně paroduje Odcházení, nebo jde o další z jeho provokací, zde hraničící až se sabotáží. Herci – s čestnou výjimkou Emila Horvátha v roli generála Svobody – jako by byli vedeni až na samu fyzickou mez nehybnosti. Životněji by Horváthův kompars zinscenoval Jan Švankmajer se svými loutkami a hovězími jazyky. Divák, nezainteresovaný na bramboračce českých dějin, nemá nač se dívat.

Škoda nevyužité příležitosti k hlubšímu tvůrčímu vkladu při přepisování suchých žvástů partajních myší do konverzační tragédie; zvláště při nedostatku spolehlivých pramenů (a nespolehlivých se autoři neměli proč držet). Proč nepoužili alespoň některé z řady poetických výjevů z „pamětí“ Zdeňka Mlynáře Mráz přichází z Kremlu? Skoro si říkám, jestli v Českém století nejsou ta jednání nudnější, než byla ve skutečnosti.

Ještě že máme hlášky! Brežněv (Oleksandr Ignatuša) jako by svým vášnivým pokrytectvím poťouchle zdravil naši přítomnost a některé spojence, když se ve svém nároku na Československo zaklíná dvacet let starými hrdiny: „Vy máte pocity, my máme oběti!“

A pamětihodné (prameny podložené) Horváthovo seřvání mužstva na tři doby: „Žvanili jste, jenom jste žvanili a prožvanili jste se až k tomu, že máte obsazenou zemi!“ Možná je to i vaše ulice…

Místo katarze zůstává jen znepokojivé vědomí, že potřetí už naše vnitřní problémy ruská armáda řešit nepřijde. Budeme se muset dohodnout, sami.

 

Roman Sikora, dramatik

Seriál České století Roberta Sedláčka a Pavla Kosatíka, zaměřující v jednotlivých dílech pozornost na neuralgické, ne-li tragické momenty našich moderních dějin, jako by byl díl od dílu lepší. Sedláčkovi se tentokrát na malém prostoru podařilo vytvořit hutné komorní politické drama, či dokonce napínavý thriller. A to i přesto, že se obecně ví, jak to tenkrát v Moskvě dopadlo. Ale i ono čekání na známé rozuzlení je zde natolik nutkavé, až se může divák občas přistihnout u přání, aby to přece jen aspoň tentokrát, pro jednou dopadlo jinak. Jenže samozřejmě nedopadne.

Jako by se zde v tomto směru uplatňoval princip antické tragédie, která svým divákům často předkládala všeobecně známé mytologické příběhy, u nichž se vědělo, že jinak dopadnout nemohou. Šlo nakonec jen o způsob, jakým ten který autor dokáže příběh odvyprávět, o objevování odstínů, situačních zákoutí, o výstavbu dialogů, virtuozitu monologů a o to, jakou katarzi si prožije divák z nevyhnutelného osudového završení. V tom všem Musíme se dohodnout rozhodně neselhává.

V Sedláčkově kousku je minimum záběrů z exteriéru. Většina situací se odehrává uvnitř, v jednacích sálech a pokojích, a i přesto, že často nejde o sály malé, je navozena dusivá až klaustrofobní atmosféra. Svou roli v tom samozřejmě hraje i hypnotizující minimalistická hudba Michala Rataje s temnými táhlými smyčci a náhlými údery klavíru, vynořující se v dlouhých odmlkách dialogů či podbarvující vyčerpávající jednání se Sověty, kteří nijak neskrývají, že mají moc naložit s protistranou, ale i s celým Československem, jak se jim zlíbí.

Rozhodně je nutno také ocenit, že snímek pramálo zapadá do běžného antikomunistického třeštění, které má předem jasno, kdo je zbabělec, kdo podrazák, a musí to dát co nejvýrazněji najevo. Postavy jsou zde plnokrevné až charismatické, Dubček zde není vykreslen jako obvyklý slaboch a herecké výkony jsou na naše poměry mimořádné. Jistě k tomu přispívá také účast slovenských herců, z nichž jeden (Emil Horváth) hraje dokonce prezidenta Svobodu. Je to i poněkud ironické, když hlavní postavy v epizodě seriálu s názvem České století, v tomto případě Dubček a bezpochyby Husák, pozvolna přebírající mocenskou iniciativu, jsou Slováci a českého prezidenta hraje skvěle, i když nikoli s perfektní českou dikcí, slovenský herec Emil Horváth.

Vytknout by se dalo snad jen jedno. A to logický lapsus ve vyprávění v souvislosti s postojem Františka Kriegla, když oznamuje, že dohodu se sovětskými představiteli nepodepíše. Je podroben nátlaku ze stranu ostatních členů československé delegace a následně vyloučen z dalších jednání. My však posléze zjistíme, že ani mnozí další nejsou zatím rozhodnuti protokol podepsat. Proč tedy Kriegla z jednání vyloučili a například Smrkovského, Mlynáře a Černíka, kteří se ještě v předchozí scéně statečně dušují, že nepodepíší, nikoli? Vzniká tak poněkud zmatek a scéna s Krieglem působí, jako by omylem zabloudila na nesprávné místo.

Jinak však Musíme se dohodnout působí svou profesionalitou, nešablonovitým přístupem k dějinám (Brežněv zde dokonce není ani jednou ožralý) a syrovou dramatičností obzvláště úlevně právě v těchto dnech, kdy se zase naplno rozvřeštěly polnice propagandy v souvislosti s oslavami čtvrtstoletí od Velké listopadové sametové revoluce (VLSR).

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image