Když mnohasethlavý zástup účastníků sobotní demonstrace za autonomní sociální centrum Klinika zakončil svůj pochod před Jeseniovou 60, byly čtyři odpoledne. Když taková událost končí, vypadá to vždycky stejně: vlastně nikdo moc neví, co dál. Část lidí se rozešla, zbytek (odhadem tak dvě stovky lidí) postával v přilehlém parku i před samotnou Klinikou. Někdo chtěl pozdravit známé, popovídat si, ostatní vymýšleli, kam půjdou dál.
Shora se přihnaly vyložené mlátičky, které už nic nezajímalo. Prostě tlačili, strkali, tloukli obušky, rozprašovali pepřový sprej.
Skupina asi třiceti lidí v té chvíli spontánně vnikla do budovy. Neohřáli se v ní dlouho, záhy je následovala policie a po deseti minutách už vevnitř zůstali jen policisté. „Znovuobsazení“ byla možná hurá akce, jejíž hodnota byla pouze symbolická a pro mnohé zcela kontraproduktivní. Těžko ale od lidí, kteří se dost možná ani neznají a spojuje je jen nadšení pro něco, co jim policie svévolně sebrala, očekávat disciplinovaný a jednotný postup. Kdyby tím události sobotního odpoledne skončily, celá věc mohla být skutečně odbyta konstatováním, že příznivci Kliniky svou neukázněností sabotují sami sebe. Policie mohla postavit před dveře hlídku, přes kterou by se dovnitř rozhodně nikdo nesápal. Rozhodla se ale jinak. Setmělo se a před budovu a na pozice v jejím okolí nastoupilo několik desítek těžkooděnců.
Nebudeme tady trávit celou noc
Ve chvíli, kdy se kolem lidí přešlapujících po skončení pochodu na místě začaly ve tmě rýsovat hranaté siluety policejních těžkooděnců, mnozí z nich, a možná dokonce většina, o desetiminutovém „znovuobsazení“ ani nevěděla. Nadto bylo zřejmé, že v dané chvíli kromě policistů nikdo jiný v objektu není. Požadavek na vyklizení veřejného prostoru parku a příjezdové cesty tak musel znít jako bezdůvodná policejní šikana a výhružné formace těžkooděnců jako nepochopitelná hrozba nevyprovokovaným násilím.
Velitel zásahu své požadavky zdůvodnil tím, že potřebuje příjezdovou cestu uvolnit pro majitele, který má do deseti minut přijet zajistit budovu proti dalšímu vniknutí. Demonstranti sice tohle oznámení doprovázeli posměšky a z ironické hravosti, spíš než z náklonnosti k represivním složkám, začali uvolňovat uličku, aby policii ukázali, že nikomu v cestě nestojí. Policisté následně uvolněný prostor ohraničili páskou. Přestože vztah demonstrantů k policii by se asi stěží dal popsat jako vřelý, k žádné agresi z jejich strany nedošlo. Ano, křičelo se, trochu i nadávalo, policisté si zase neodpustili manýry tichých drsňáků, kteří místo slovní výzvy uštědřují výmluvné štulce do žeber.
Rozhodně se ale nikdo nepokoušel znovu vniknout do budovy ani uzavřít koridor, který sami demonstrující spontánně vytvořili pro vůz zástupce majitele, který měl údajně každou chvíli dorazit. Stojí za to zmínit, že ani po skončení policejních manévrů, odjezdu všech antonů a rozchodu demonstrantů nebylo žádné takové vozidlo v dohledu. Ono o něj ale ve skutečnosti možná vůbec nešlo. V „diskusi“, kterou několik demonstrantů vedlo s velitelem zásahu před dveřmi kliniky, padlo zcela jiné zdůvodnění jeho požadavku: „Můžete mi zaručit, že tam zase nevlezete? Nemůžete. A přece tu nebudem trávit celou noc.“ To, co následovalo, byl podle všeho preventivní útok.
Robokopové se přišli vyblbnout
Je těžké rozhodnout, jestli se jednalo ze strany policie o stupidní plán nebo stupidní selhání. Celá záležitost s páskováním koridoru totiž náhle vyšuměla, ale nenahradil ji ještě vcelku pochopitelný pokus o vytlačení demonstrantů dolů po příjezdové cestě. Místo toho ze svahu seběhla další skupina těžkooděnců. Tím dostala některé demonstranty mezi vypáskovaný prostor a sebe. Jako by akci velel nadšený hráč počítačových strategií, který si osvojil poučku, že útok z boku dovede rozprášit nepřátelské šiky. Jenže tady nešlo o bitvu, šlo o policejní zásah, který měl údajně zabránit protiprávnímu jednání – ne vyprodukovat víc bezpráví.
Jeden z prvních na ráně „bočního útoku“ byl Arnošt Novák, mluvčí iniciativy KLIniKA. Je hořkou ironií, že to byl právě mírný a vždy klidně až tiše hovořící vysokoškolský pedagog, kterého si jedna z policejních mlátiček vybrala za svůj cíl. Když se proti ataku těžkooděnce slovně ohradil, vysloužil si ránu pěstí do obličeje, která ho srazila na zem. Vzápětí na něm zaklekli jeden, dva, tři robokopové, zatímco další okolo nich uzavřeli kruh. Ten vzápětí obklopili demonstranti vyzývající sborem policisty k zastavení násilí. Byl jsem součástí toho lidského řetězu a můžu říct, že by z nás měl i Gándhí radost. Přestože jsme byli v šoku z nesmyslné brutality a bylo dokonale odpudivé pozorovat bezmocné škubání nohou člověka, na němž ležely tři metráky živé váhy, k ničemu agresivnějšímu než ke skandování nedošlo.
Následně začala policie náš řetěz vytlačovat. Ze začátku postupovala ještě docela rozumně. Měl jsem před sebou policisty, kteří na naše námitky, že je za námi svah, a tedy není už kam ustupovat, zmírnili tlak a drželi své pozice. To se ale po pár vteřinách změnilo. Shora se přihnaly vyložené mlátičky, které už nic nezajímalo. Prostě tlačili, strkali, tloukli obušky, rozprašovali pepřový sprej. Že lidé nemají kam pokračovat, a kdyby přestali vyvíjet protitlak zmírňující rychlost policejního šturmu, mnozí z nich by popadali na zem a skončili pod podrážkami policejních bot, to jim bylo úplně ukradené. Z celého zákroku bylo zřejmé, že se policisté dostali do stavu, kdy si prostě chtěli do někoho praštit: agresivní, mírumilovný, holka, kluk – všechny detaily šly stranou.
SNB, náš vzor
Mluvčí pražské policie Jana Rösslerová ke zranění tří demonstrantů uvedla, že „ve svahu spadli na zem a lehce se poranili, když se je policisté pokoušeli vykázat dál od budovy. Chtěli, aby opustili objekt včetně nádvoří. Spadli sami, ke kontaktu s policií nedošlo.“ K tomu se dát říct snad jen to, že jde o nehoráznou lež, která je o to horší, že svým stylem kopíruje ty nejstarší a nejobehranější vtipy o policejním násilí. Podobně groteskní popis celého zásahu se objevil na webu Policejní deník. Přestože nejde o oficiální vyjádření Policie ČR, musel být autor textu celému incidentu přítomen, a jeho článek tak vyjadřuje názor policii blízký. Absurdní vyznění mu – kromě stylistických a pravopisných chyb – dodává patrně neplánovaná podobnost s vyjádřením dvou účastníků zásahu SNB ze 17. listopadu 1989 na Národní třídě, které tehdy zveřejnilo Rudé právo. Archivní článek začal hned v neděli kolovat po sociálních sítích jako případný komentář k policejnímu zásahu před Klinikou i jeho následné mediální reflexi.
„Sametová“ paralela je možná trochu laciná, ale rozhodně ne nepřípadná. V obou případech došlo k porušení stávajících zákonů. V obou případech měli policisté za to, že mají svaté právo reagovat silou. Má být ale samozřejmé, že občan se stává automaticky „poddaným“ policistů a musí uposlechnout jejich výzvu, byť by byla sebeabsurdnější? Nemáme právo na občanskou neposlušnost, když k takovému absurdnímu požadavku dojde? A mohou se policisté uchýlit k preventivnímu útoku, když je zrovna neposloucháme tak, jak by si asi představovali?
Autor je publicista.